Komu slouží křičící nápisy

Způsob veřejné komunikace se v posledních 150 letech rychle mění. Podle historika Alaina Corbina se vyjadřování na ulici přesunulo do vizuální sféry. V Paříži v 90. letech 19. století podle něj pokryla fasády domů záplava velkých plakátů a jako hub po dešti přibývalo lidí, kteří na sobě za úplatu nosili reklamní panely. To vše podle Corbina „proměnilo bulváry v prostor četby a dřívější křik, jehož cílem bylo upozornit na přítomnost něčeho, ztratil svůj význam“. Jako by se ale křik metaforicky přenesl do zmíněných nápisů. Někteří lingvisté si tuto jejich sílu uvědomují a dané vizuál­ní projevy zkoumají. K takovým badatelům patřil belgický sociolingvista Jan Blommaert (1961–2021). Ve své knize Jazyková krajina jako kronika komplexity: Etnografický pohled na superdiverzifikovanou společnost vysvětluje, že veřejný prostor je jakési tržiště, které se různí lidé a skupiny snaží opanovat – i zmíněnými nápisy.

Soustřeďuje se přitom na čtvrť Berchem na jihovýchodě Antverp, kde s rodinou desítky let žil. Ta je od sedmdesátých let domovem velké komunity přistěhovalců, především tureckého původu. Turečtí imigranti odkoupili majetek od tehdy už stárnoucí vlámské dělnické třídy, jejíž příslušníci se odstěhovali do vzdálenějších částí města. Turecké přistěhovalce následovaly v první polovině devadesátých let další vlny imigrantů z celého světa, kteří do země často vstoupili jako žadatelé o azyl a relativně často také nelegálně.

Z nápisů v různých jazycích, které autor během svých pravidelných pochůzek ve veřejném prostoru nacházel, konkrétně z rozdílů v jejich podobě a kvalitě, se snaží odvodit „rozdílné způsoby organizace“ daných etnických komunit i historii jejich výskytu ve zmíněné čtvrti. A také míru jejich sebedůvěry, protože komunity, které veřejně oznamují kulturní akce ve svém jazyce, musí vykazovat „určitý stupeň sebevědomí“.