Nvidia před soudem: Když vyděláváte dost peněz, smíte investorům lhát

Burzovní obchodování může dostat nová pravidla. Americký Nejvyšší soud projedná žádost megavýrobce čipů Nvidia o zamítnutí žaloby kvůli starému podvodu.  

Burzovní obchodování může dostat nová pravidla. Americký Nejvyšší soud projedná žádost megavýrobce čipů Nvidia o zamítnutí žaloby kvůli starému podvodu.  

Celý článek
0

Malé bojové drony jsou už ve válce minulostí, tvrdí šéf francouzské armády

Válka na východě Evropy ukazuje nové trendy pro výrobu zbraní západním výrobcům obranného průmyslu a také mění priority evropských armád.

Válka na východě Evropy ukazuje nové trendy pro výrobu zbraní západním výrobcům obranného průmyslu a také mění priority evropských armád.

Celý článek
0

Kde přibývá nejvíc milionářů? Čínský Šen-čen láká boháče jako žádné jiné město světa

Čínský Šen-čen v posledních letech doslova explodoval přírůstkem nových milionářů. Podle nedávné zprávy mezinárodních poradců zaznamenal v uplynulé dekádě neuvěřitelný 140procentní nárůst počtu milionářů, což výrazně přesahuje ostatní čínská velkoměsta.

Čínský Šen-čen v posledních letech doslova explodoval přírůstkem nových milionářů. Podle nedávné zprávy mezinárodních poradců zaznamenal v uplynulé dekádě neuvěřitelný 140procentní nárůst počtu milionářů, což výrazně přesahuje ostatní čínská velkoměsta.

Celý článek
0

Komentář: Podpora porodnosti je drahá a moc nefunguje. Možná nezbude, než se přizpůsobit

Klesající porodnost v západním světě začíná být alarmující. Ukazuje se ale, že v podstatě jakékoli druhy státní podpory porodnosti jsou buď neúnosně drahé, nebo nefungují (případně obojí).

Komentář: Podpora porodnosti je drahá a moc nefunguje. Možná nezbude, než se přizpůsobit
ilustrační foto | Shutterstock.com

Když už se nějaké téma dostane na obálku britského týdeníku The Economist, tak už to něco znamená. Když se jím stane nízká porodnost, která je v podstatě v každé trochu rozvinuté zemi pod hranicí prosté reprodukce (2,1 dítěte na ženu v plodném věku), znamená to, že se hrozba populačního úbytku dostala v postižených zemích do hledáčku politiků, kteří hledají různá řešení, jak porodnost zvýšit. 

Jistě, existují desítky zemí, které mají přesně opačné starosti, ale v první čtyřicítce zemí s nejvyšší úhrnnou plodností jde t velké části o země subsaharské Afriky, přičemž žebříčku vévodí ty, kde se vysoká porodnost snoubí se skutečnou chudobou. Korelace mezi ekonomickou mizérií, ozbrojenými konflikty a porodností je silná. Otázkou je, kudy vede kauzalita, tedy, zda vysoké populační přírůstky zároveň nejsou původci boje o omezené přírodní zdroje a s tím souvisejícími ozbrojenými konflikty – Niger, Čad, DR Kongo, Somálsko a Středoafrická republika jsou v první pětce porodnosti a ve všech se v různé míře válčí a bojuje. Jediná větší země mimo subsaharskou Afriku v první čtyřicítce zemí s nejvyšší úhrnnou plodností je Afghánistán.  

Demografická dividenda 

Náboženství velkou roli nejspíš nehraje; je hodně muslimských zemí, které mají vysokou porodnost, ale nejlidnatější z nich – více jak 275 milionová Indonésie – je přesně na hranici prosté reprodukce. Rovněž muslimská Bangladéš s více než 170 miliony obyvatel je s 1,9 narozenými dětmi na ženu pod touto hranicí.  

Vůbec Asie na východ od Pákistánu dokazuje, jak rychle dovede porodnost klesat, v nepřímé úměře s ekonomickým rozvojem. Tradiční model agrárních společností, kdy děti představovaly pro rodiče něco na způsob individuálního penzijního plánu, přestal platit s industrializací, urbanizací a vzestupem vzdělanosti, zejména žen. 

Dnes nejlidnatější země, Indie, zažila spolu s rychlým ekonomickým růstem v posledních třiceti letech neméně rychlý pokles porodnosti a je přesně na úrovni dvě děti na ženu. Polovině obyvatel přitom není třicet let a právě tahle kombinace vytváří to, čemu ekonomové a demografové říkají „demografická dividenda“.  

Nízký podíl seniorů v populaci a klesající porodnost znamená obrovskou masu lidí v produktivním věku, kteří mohou hnát hospodářský růst dopředu – pokud najdou práci v oborech, kde je mnohem vyšší produktivita než na rýžových polích, tedy v průmyslu a tržních službách od outsourcovaného vedení účetnictví přes call centra až po analýzu dat a vývoj softwaru v „global capability centers“, v nichž Indie exceluje. 

Tenhle příběh vysvětluje nesmírně rychlý vzestup východoasijských zemí, která započal v Japonsku, následovala jej Jižní Korea, Tchaj-wan, Hongkong, pak země jako Malajsie a Thajsko.  

 

Ekonomickou mapu zcela překreslilo, když začala demografickou dividendu využívat Čína po nástupu reforem na přelomu 70. a 80. let minulého století spolu s politikou „jednoho dítěte“. Když se dividenda vyčerpala, způsobilo to Číně ohromnou demografickou ránu a země dnes čelí nejen nízké porodnosti, ale i celkovému poklesu populace a rychlému stárnutí obyvatelstva. Problém Číny je, že se dostala na stejné demografické křivky, jako ostatní asijské země typu Japonska a Jižní Koreje, ale oproti nim je v přepočtu na obyvatele mnohem chudší.  

V Japonsku je dnes populační skupina žen ve věku 80 až 85 let početnější než dívky do pěti let věku a japonský demografický strom je předzvěstí toho, co se stane dříve nebo později ve všech zemích, pokud nebudou chtít otevřít své brány migraci. Přitom pokles porodnosti je vlastně rychlý proces: v Jižní Koreji měla žena v roce 1970 v průměru 4,5 dítěte, v roce 2000 klesla úhrnná plodnost na 1,7 dítěte, tedy tolik, jako v Česku v současnosti. Jenomže dnes soutěží s Hongkongem, kdo bude mít nejnižší porodnost na světě; momentálně vede s 0,7 dítěte na ženu v plodném věku.  

Porodnost klesla, ale jak jí znovu zvednout? 

Pokles porodnosti byl v 60. letech v asijských zemích považován za krajně žádoucí jev (jako dnes v subsaharské Africe), ale většina zemí v regionu dostala mnohem více, než chtěla. A perspektiva vymírání není něco, co by politiky nechalo klidným. Jižní Korea věnuje na podporu porodnosti zhruba jedno procento HDP ročně, přesto nehledě na nabízené daňové úlevy či subvencovaná předškolní zařízení se jí nedaří porodnost zvednout. Francie je z historických důvodů posedlá porodností a vojenský slovník prezidenta Macrona vyzývající k „demografickému znovuvyzbrojení“ jen pokračuje v dlouhé tradici (Německo bylo odedávna lidnatější a disponovalo většími zásobami „potravy pro děla“). Kontext se změnil, obava zůstala a Francie za cenu tří procent HDP ročně dokáže porodnost udržovat na mírně vyšší hladině než ostatní (ale pořád zhruba jen úrovni Česka v roce 2022). 

Představa, že lze zásadně otočit demografický vývoj a přimět v českých reáliích děti „Husákových dětí“, aby zvýšily počet potomků zpátky nad hranici prosté reprodukce, není z tohoto světa. Za cenu obrovských výdajů většinou plošného charakteru se podaří porodnost zvýšit jen drobně, pokud vůbec. 

Ze zkušenosti skandinávských zemí (které rovněž dávají na rodinnou politiku přes tři procenta HDP, o procentní bod více než je průměr bohatých zemí sdružených v OECD) víme, že alespoň dočasně pomáhá kombinace opatření zaměřených především na zlepšení rovnováhy mezi prací a péčí o děti a domácnost u žen v produktivním/fertilním věku, a to: 

  • nabídkou předškolních zařízení  
  • nabídkou částečných pracovních úvazků 
  • nabídkou odlehčovacích služeb (hlídání, vaření, úklid…) 
  • vyšším zapojením mužů do péče o děti a domácnost
  • dostupnějším bydlením pro mladé rodiny 

The Economist ze studií na tohle téma dospěl k závěru, že poté, co se tyto služby staly ve Skandinávii standardem, ženy upravily porodnost směrem dolů, a ani zvýšení finanční podpory formou dlouhé mateřské blížící se předchozímu příjmu je nepřimělo k tomu rodit více dětí. Na to, jak je to drahé, je to málo účinné, měřeno porodností jako výsledkem. 

Studie OECD také prokazují, že cesta k propadu porodnosti bývá provázena dobrými úmysly, ale drahými, často kontraproduktivními opatřeními. Kupříkladu velmi dlouhá rodičovská s garantovaným předchozím pracovním místem (i v Česku to tak máme) zároveň znamená stigma v očích zaměstnavatelů, jemuž se snaží ženy vyhnout odkládáním porodu prvního dítěte, neboť mezera ve finančním hodnocení je před prvním porodem výrazně nižší. Sice to stojí peníze, ale celkový efekt nakrásně může být, že se narodí méně dětí než při nastavení jiného typu podpory. 

A co platit vysoké porodné těm, kteří s finanční podporou budou ochotni počet potomků zvýšit? Jestli něco funguje, pak tedy finanční bonusy snažící se o posunutí porodu prvního dítěte tak, aby matky byly dvacátnice. Pochopitelně lépe fungují u příjmově slabších, pro něž znamenají relativně významné finanční přilepšení. Cynik-eugenik by mohl říct, že kdo rodí děti za peníze, asi nebude vždy ten, od koho děti chcete, a že by bylo lepší dávat benefit formou štědrého daňového odpočtu těm, kteří si na dítě „vydělají“. 

Akorát že ani tohle nastavení ve skutečnosti moc nefunguje – ženy s vysokoškolským diplomem jsou schopny lépe plánovat budoucnost včetně počtu potomků a příliš se od nich neodchylují. Finančními stimuly tedy nejsou srovnatelně ovlivnitelné. 

Ať tak či onak, The Economist připomíná, že štědrá finanční bonifikace (jedno, zda ve formě přímé dávky, či daňové úlevy) za extra narozené občánky naráží na problém chybějícího zacílení. To znamená, že například Polsku po zavedení programu Rodina 500+ v roce 2016 vyšlo každé dodatečné dítě na milion dolarů. Ve Francii v posledních deseti letech na dvojnásobek. Proč? Podpora nedovede rozlišit, které druhé a další dítě by se narodilo tak jako tak, i bez velké finanční bonifikace.   

Když to shrneme, co z této nákladné formy demografické bezmoci vychází? Lehká parafráze Machiavelliho: co nemůžeme změnit, obejměme a přizpůsobme se tomu (tedy snížení porodnosti, stárnutí a postupnému snižování populace). Vyjde to nakonec levněji. Někteří biologové by možná řekli, že si planeta od tohoto kdysi tak množivého expanzivního savce ráda trochu odpočine.