Nic proti sociální pomoci samoživitelkám a jejich dětem. Měli bychom ale nazývat věci pravými jmény. Zkušenosti z Německa ukazují, že vymoci se daří jen asi 15 procent peněz, které stát vyplatí za nezodpovědné rodiče. Správně bychom tedy měli hovořit o nové sociální dávce.

Nejde ale jen o to. Zálohované výživné je ukázkou morálního hazardu. Určitě nebude neplatiče motivovat, aby se napravili. A co je vůbec nejhorší, stát – řečeno slovy ministryně Jany Maláčové – pomáhá tam, kde selhala justice. Jinými slovy, stát pomáhá tam, kde sám zklamal. A zaplatí to všichni – včetně lidí, kteří se o své děti vzorně starají.

Bohužel v Česku nejde o ojedinělý příklad. Vzpomeňme si na odůvodnění zákazu prodeje v obchodech o svátcích: prodavači chtějí volno, zaměstnavatelé je nutí o svátcích pracovat, nedodržují zákoník práce. Jistě je pohodlnější nakázat všem obchodníkům, aby o svátcích zavřeli, než potrestat jen ty, kteří se zákoníkem neřídí.

Další ukázkou je EET. I v jejím případě vláda vysvětlovala, že neumí uhlídat nepoctivé hospodské a obchodníky. A že když se zavede plošné šmírování všech, „narovná“ se tím podnikatelské prostředí. Ti, co daně platí, už nebudou znevýhodněni. Pokud ale stát nedovede odchytit pár nepoctivců, nesmí novou byrokratickou povinností trestat všechny.

Choutky uplatňovat kolektivní vinu tam, kde stát nedostihne jednotlivce, je potřeba zatrhnout. Jinak bychom se mohli dočkat situace, kdy nás pod heslem o snižování zločinnosti všechny zavřou, a my budeme muset dokazovat, že do vězení nepatříme.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.