Všechno zlé je k něčemu dobré, praví staré rčení. A jestli něco dobrého přinesla ruská invaze na Ukrajinu Evropě, pak je to životně nutné vytržení z letargie a života v iluzi o bezpečném ostrůvku Evropa, na kterém si můžeme dovolit zanedbávat péči o naši bezpečnost a brát ji jako samozřejmost. Tato slova mohou znít ve světle denně přicházejících informací o utrpení ukrajinských civilistů značně cynicky, ale to neznamená, že nejsou pravdivá. A pravda zkrátka není citově zabarvená a nelze u ní určovat, zda je korektní, či nekorektní, což je skutečnost, na kterou se poslední dobou mírně zapomíná.

Euforie v řadách členů bezpečnostní komunity ale není namístě. Válka na Ukrajině totiž dříve nebo později skončí – mohou to být týdny či měsíce, výsledek může být všelijaký, ale skončí. Současný (ne)postup ruské armády v dobývání Ukrajiny totiž jasně říká, že možnost rozšíření konvenční války vedené Ruskem vůči Ukrajině na další státy směrem na západ (členy NATO) je holým nesmyslem, který by pro ruský režim znamenal sebevraždu. Konec války na Ukrajině bude mít tedy ze strany Ruska podobu spíše „kontroly škod“, kterou se ruská strana pokusí neztratit tvář.

To ale neznamená, že hrozbě pro Evropu bude konec, pokud to totiž režim přežije, pravděpodobně si bude chvíli „lízat rány“ a poté se pokusí poučit z chyb a toto ponížení v budoucnosti napravit. Tímto nezdarem prostě ruské mocenské ambice neskončí. A proč je důležité toto říkat? Protože jestli je někdo v zapomínání dobrý a má rád stav „business as usual“, tak je to právě Evropa a je na bezpečnostních komunitách jednotlivých evropských zemí, aby svým vládám a veřejnosti toto oklepání se z šoku a následné zapomnění nedovolily.

Cena za probuzení

Teď přestaňme polemizovat a podívejme se, co konkrétně znamená toto probuzení pro Česko a kolik to může stát. Pro začátek si vytyčme mantinely, ve kterých se pohybujeme, a přibližme si, které velké výzbrojní projekty ministerstvo obrany a Armádu České republiky (AČR) čekají, pokud to s obranou země či společného aliančního prostoru myslí vážně.

Dolní hranicí českého vyzbrojování jsou závazky vůči NATO, což znamená dvě procenta HDP výdajů na obranu (poslední zveřejněný závěrečný účet státního rozpočtu MO říká, že v roce 2020 šlo o částku 74,3 miliardy představující 1,32 procenta HDP a 4,03 procenta státního rozpočtu, odhad za rok 2021 je pak okolo 1,45 procenta HDP). S tímto závazkem jde zároveň ruku v ruce i jedno doporučení, a tím je, že minimálně dvacet procent celkových výdajů by měly tvořit investice. Bohužel ani v tomto ohledu ČR nedosahuje vytyčené hranice, a ocitá se tak v dalším ukazateli na chvostu členských zemí NATO.

Horní hranice míry, které může dosáhnout naše vyzbrojování, vyplývá z účasti ČR na Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Její podstatou bylo slovy českého ministerstva zahraničních věcí: „Vytvořit systém početních limitací, výměny informací a verifikací v pěti kategoriích konvenčních zbraní a zařízení (bitevní tanky, dělostřelecké systémy, obrněná vozidla, bojová letadla a útočné vrtulníky) s původním cílem snížení počtu konvenční techniky, eliminace možnosti překvapivého útoku a zastavení závodů ve zbrojení v Evropě.“ Tato smlouva je však od ruské invaze do Gruzie a následné neschopnosti nalézt konsenzus de facto zbytečná, nicméně i tak je zajímavé zmínit, že ČR umožňuje disponovat maximálně počtem 957 tanků, 1357 bojových obrněných vozidel, 767 kusy dělostřelectva ráže sto milimetrů a výše, 230 bojovými letouny a padesáti údernými vrtulníky. Myslím, že si tedy můžeme v klidu oddychnout, že porušení smlouvy nyní nehrozí, a podívat se, kde nám konkrétně teče do bot.

Kde modernizovat

Identifikovat bolavá místa AČR není v kontextu dnešního stavu příliš složité, a proto z toho nebudu dělat raketovou vědu a rovnou označím několik velkých vyzbrojovacích projektů, jejichž realizace by měla být naprostou samozřejmostí. Mezi tyto projekty patří modernizace 7. mechanizované brigády, spočívající v nahrazení zastaralých bojových obrněných vozidel BVP-2 a tanků T-72M4CZ, udržení schopnosti nadzvukového letectva po konci smlouvy o pronájmu JAS-39 Gripen, rozšíření kapacit vrtulníkového letectva (dopravní i bitevní vrtulníky), rozšíření schopností dopravního letectva a zisku schopností vyplývajících z vlastnictví dronů umožňujících nést výzbroj. Pojďme tedy začít počítat.

Začněme tím, co je poslední měsíce ve veřejném prostoru skloňováno nejvíce, tedy nákupem 210 kusů bojových vozidel pěchoty od jednoho z možných dodavatelů, kteří se o zakázku ucházeli, a to BAE Systems, GDELS a Rheinmetall Landsysteme. V kontextu této zakázky nejčastěji zaznívala cena 53 miliard korun, nicméně vzhledem k inflaci a skutečnosti, že s touto cenou se pracuje již nějakou dobu, se dá očekávat, že ta finální bude ještě o něco vyšší.

Pokud jde o tanky, těmi v AČR operuje pouze jedna jednotka, a to 73. tankový prapor v Přáslavicích. Otevřeme-li internetové stránky AČR, konkrétně sekci Přehled výzbroje a techniky (poslední uveřejněný stav je k 1. 1. 2021), dočteme se, že AČR disponuje 116 bojovými tanky. Vzhledem ke skutečnosti, že toto číslo zahrnuje i nemodernizované T-72, budeme v rámci střídmosti počítat pouze s nákupem padesáti tanků, které by měly potřeby „sedmdesáttrojky“, disponující přibližně třiceti kusy modernizované T-72, pokrýt. Pokud jde o možné varianty nových tanků, bývá nejčastěji zmiňovanou možností nejnovější německý model Leopard 2A7+ (alternativně ještě zaznívá americký Abrams či izraelská Merkava).

Cena nového tanku Leopard dle otevřených zdrojů vychází okolo devíti milionů dolarů. Nákup padesáti kusů by tedy znamenal celkovou cenu 450 milio­nů dolarů, a tedy při současném kurzu přibližně 10 miliard 233 milionů korun. Jdeme dále. Pronájem gripenů na 22 let stál cca 36 miliard korun a uzavřený kontrakt končí v roce 2027. Pro potřeby výpočtu zjednodušujme a počítejme s nákupem čtrnácti kusů amerických F-35 Lightning II za 39 miliard korun. Pokud jde o rozšíření kapacit vrtulníkového letectva, s pokračujícím vyřazováním strojů „platformy Mi“ a rostoucími ambicemi AČR (vznik výsadkového pluku) si dokážu v duchu zjednodušování opakovaně v článku použitého představit, že by se již jednou uzavřený nákup dvanácti strojů (8x transportní Venom a 4x bitevní Viper – očekávané dodání v roce 2023) mohl zopakovat. Cena sedmnáct miliard korun.

V rámci evakuace afghánských spolupracovníků a ambasády během pádu Kábulu také opět ožila potřeba dopravního letectva disponovat letounem s větším doletem a nosností. Vzdušné síly vcelku veřejně koketují s brazilským Embraerem KC-390, který by si rády pořídily. Přibližná cena padesát milionů dolarů, tedy 1,14 miliardy korun. A to nejlepší na konec. V oblasti bojových dronů si představme, že bychom nešli cestou vcelku drahých MQ-9 Reaper, ale vybrali si výrobek jiného aliančního partnera, a to druhou válkou o Náhorní Karabach a současnou válkou na Ukrajině proslavený turecký Bayraktar TB2 s pořizovací cenou okolo pěti milionů dolarů za kus. Při pořízení deseti kusů (stejný počet, jako má AČR „ScanEaglů“) se stejně jako u KC-390 dostáváme na padesát milionů dolarů, tedy 1,14 miliardy korun.

Smír mezi zbrojaři

Suma sumárum, aby mohla být AČR brána vážně, jen v oblasti nejviditelnějších nákupů techniky ji čekají investice v celkové hodnotě okolo 120 miliard korun. Jenže i tato částka je podle mne výrazně nižší než současná reálná potřeba, protože výše uvedené počty kusů techniky a zbraní vycházejí z čísel podceněných rozpočtů mírové armády v období před válkou na Ukrajině. Čili reálná částka bude někde kolem 200 miliard, a jestli se má jednat o bezprostřední reakci na změněnou bezpečnostní situaci, tradiční rozprostření nákupů na dalších dvacet let zřejmě nebude tou pravou cestou.

Jediné, co tedy ministerstvu obrany zbývá, je najít odvahu zapomenout na destruktivní zákon o veřejných zakázkách a s ohledem na zuřící válku na Ukrajině nakoupit výše uvedenou techniku hned, takzvaně z ruky nebo formou kontraktu G2G (vláda–vláda). Jenže k tomu potřebuje ministerstvo obrany ještě jednu věc. Tou je součinnost českých zbrojařů, kteří nesou na tristním stavu vyzbrojení české armády stejný díl viny jako nakupující. Čeští zbrojaři nesmějí do těchto nákupů házet pomyslné vidle, musejí zapomenout na nenávist mezi sebou a přijmout fakt, že jeden nebere vše, ale práce se musí najít pro všechny. Podle pravidla „přej a bude ti přáno“. Kdo z nich to nepochopí, musí z kola ven. V Evropě je totiž válka. 

120 mld. korun by mělo Česko minimálně utratit, aby mohla být jeho armáda brána vážně.