Dlouhé fixace, a ještě k tomu nízké sazby u hypoték? Zapomeňte!

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Celý článek
0

Třetí rok války: Ukrajina má k vítězství stále dál, na pomoc USA se spolehnout nemůže

Vojenské vítězství se Ukrajině vzdaluje, nyní se musí soustředit hlavně na obranu pozic, tvrdí západní vojenští experti.

Vojenské vítězství se Ukrajině vzdaluje, nyní se musí soustředit hlavně na obranu pozic, tvrdí západní vojenští experti.

Celý článek
0

Vzkaz Generaci Z: Přestaňte brečet a přijměte, že stres a úzkost jsou normální a patří k životu

Generace Z by měla přijmout skutečnost, že stres a úzkost v práci jsou normální součástí života. Prospěje jí to. „Měli bychom se občas cítit pod tlakem, je to zdravé,“ tvrdí profesorka psychologie z Columbia University Kathleen Pike. 

Generace Z by měla přijmout skutečnost, že stres a úzkost v práci jsou normální součástí života. Prospěje jí to. „Měli bychom se občas cítit pod tlakem, je to zdravé,“ tvrdí profesorka psychologie z Columbia University Kathleen Pike. 

Celý článek
0

Hospodářský růst ničí planetu. Musíme skončit s konzumem, říká nová levice

Klimatickou změnu lze zastavit jedině změnou celého ekonomického systému, tvrdí zastánci nerůstu. Jejich teorie má ale hodně slabých míst

Hospodářský růst ničí planetu. Musíme skončit s konzumem, říká nová levice
ilustrační foto | Profimedia.cz

Evropské snahy o „zezelenání“ ekonomik na starém kontinentu v podobě postupné dekarbonizace průmyslu nebo přechodu na elektromobilitu dělají mnoha ekonomům i podnikatelům starosti. Radikální plány na rychlý odchod od fosilních paliv podle nich postrádají racionální jádro, jsou příliš ambiciózní, a mohou dokonce destabilizovat a ohrozit evropskou ekonomiku. A to obzvlášť třeba v konkurenci s rychle se rozvíjejícími asijskými zeměmi v čele s Čínou, které si zdaleka tak velké vrásky s ochranou životního prostředí nedělají.

Evropský Zelený úděl či ambiciózní plán Fit for 55 jsou ale pořád jen čajíčkem proti tomu, co navrhují pro záchranu planety před nevratnými ekologickými škodami vyvolanými změnou klimatu radikálnější ekologové, environmentalisté a aktivisté.

Zatímco skeptici z řad ekonomů a byznysu tepou do Bruselu a považují jeho ambice za příliš odvážné, ekologická hnutí tvrdí přesný opak. Snahy Evropské unie o přechod na ekonomiku zelenou, stále ale postavenou na relativně tržních základech, označují za naprosto nedostatečné. Aby se podařilo zastavit oteplování Země a zabránit nevratným změnám, je podle nich potřeba změnit od základů celý ekonomický systém. Něco jako když kapitalismus vyhodil ze sedla feudály.

Hlavním problémem podle nerůstových teoretiků je, že současný ekonomický model založený na hospodářském růstu a (relativně) volném trhu drancuje planetu příliš rychlým tempem. Ekologická opatření tomuto tempu nestačí a nevyhnutelný zánik civilizace jen mírně oddalují. Skutečné řešení a záchrana světa podle nich spočívají jedině v opuštění modly hrubého domácího produktu a jeho neustálého zvyšování a jejím nahrazení systémem takzvaného nerůstu.

Odpůrci tradičního ekonomického systému zdánlivě nabízejí komplexní program, jak společnost změnit, aby se obešla bez neustálého růstu. Ve skutečnosti se ale celá teorie dá přirovnat k melounu: pod novou zelenou slupkou boje za klima se skrývá stará dobrá rudá dužina v podobě volání po plánovaném hospodářství, společenské rovnosti, přerozdělování a likvidaci vrstvy bohatých lidí.

Jinak řečeno, ekologická argumentace nedokáže překrýt, že zastánci teorie nerůstu z řad nové levice mají stejného nepřítele jako levice stará – kapitalismus.

Hlavní stavební kameny nerůstového světa jsou tak podobné jako u jiných levicových teorií: omezení spotřeby, šetrnost, přerozdělování, rovnostářství, centrální plánování ekonomiky nebo systém nepodmíněných sociálních dávek. Příznivci nerůstu se dušují, že rozhodně nejsou komunisté, že nestojí o novou totalitu podobnou té před rokem 1989 a že naopak chtějí zlepšit demokracii. Je ale jen velmi těžko představitelné, že některých svých cílů mohou dosáhnout jinak než tvrdým diktátem. Jdou totiž přímo proti touhám mas lidí, či dokonce přímo proti lidské přirozenosti a pudům.

Planetární limity

Ekologická část kritiky dnešního ekonomicko-společenského systému a jeho dopadů na životní prostředí na Zemi je v teorii nerůstu zároveň tou nejpropracovanější a nejpřesvědčivější. Hlavní teze zní: Ekonomický růst je pevně spjatý se spotřebou energie a přírodních materiálů. Čím lépe se daří hospodářství, čím více toho vyrobíme a spotřebujeme, tím více potřebujeme energie a surovin – a o to horší dopady to má na planetu.

Současné plány a programy Evropské unie spočívají ve snaze tuto vazbu přetrhnout či alespoň oslabit. Energie se má vyrábět čistě, výhradně s pomocí obnovitelných zdrojů, stejně tak se počítá s dekarbonizací průmyslu nebo dopravy. Jak ale tvrdí teorie nerůstu, tento takzvaný „decoupling“ není dostatečný. „Není možné oddělit ekonomický růst od environmentálních dopadů v takové rychlosti a míře, v jaké bychom potřebovali. S každým dalším novým ekonomickým růstem přichází další destrukce,“ říká patrně nejznámější propagátor teorie nerůstu u nás, environmentalista Tadeáš Žďárský z neziskovky NaZemi.

On a další tvrdí, že samotný přechod na bezemisní zdroje energie nestačí; přirovnávají tyto pokusy o změny kapitalismu k sovětské perestrojce – a předpovídají jim ostatně i stejný osud. Pokud by totiž dál pokračoval trend rostoucí spotřeby energií, bylo by potřeba postavit tolik solárních elektráren a větrníků, že by to způsobilo jinou ekologickou katastrofu. A to kvůli těžbě materiálů, jež jsou k výrobě těchto „obnovitelných“ elektráren potřeba.

Totéž platí pro dopravu: nahradit kompletní dnešní vozový park (který se navíc neustále rozrůstá) materiálově násobně náročnějšími elektromobily by patrně vyžadovalo zplundrovat celou Jižní Ameriku a Afriku, hlavní destinace pro těžbu kobaltu, lithia a dalších kovů. Jaké tedy zastánci nerůstu navrhují řešení?

Konec volného trhu

Jelikož nevěří, že se podaří dostatečně rychle vynalézt nové, ještě úspornější technologie nebo například způsob, jak „odsávat“ škodlivé skleníkové plyny z atmosféry, je podle teorie nerůstu jedinou možností zařadit ostrou zpátečku. Místo růstu je prý nutné ekonomiku naopak zmenšit.

Tady už se zastánci nerůstu dostávají na opravdu tenký led. Nejde zdaleka jen o to, že se oprostíme od zvyšování HDP, které je samo o sobě problematickým a často kritizovaným ukazatelem s menší vypovídací hodnotou, než se mu přisuzuje. Příznivci nerůstu ale tvrdí, že kvůli záchraně planety, či lépe řečeno jejímu uchování v obyvatelném stavu pro lidský druh, je nezbytné omezit hlavní složky hrubého domácího produktu – tedy jak soukromou spotřebu, tak výrobu.

Nerůstová teorie tak počítá s tím, že bude například nutné omezit počet automobilů. Že bude nezbytné, aby se lidé vzdali konzumu a bezhlavého utrácení za nesmyslné a nepotřebné věci. Aby nebyli zbytečně vystavováni pokušení, navrhuje hlavní ideový proud nerůstu například také zakázat či zásadně omezit reklamu. Firmy by pak měly fungovat na jiných než ziskových principech, třeba jako družstva, případně by celý zisk neměly předávat akcionářům, ale buď udržitelně reinvestovat, anebo rozdělit na bohulibé účely.

Jednoznačně nejslabším místem úvah o odříznutí ekonomiky od závislosti na růstu je ale transformace firemního sektoru tak, aby vyráběl jen to, co je skutečně potřeba, a vzdal se „nadvýroby“.

Motivovat by k tomu měla sada různých opatření, například nově nastavené ekologické daně. Ty by měly zatěžovat především energie a suroviny. Alternativou by prý mohly být takzvané environmentální limity, tedy absolutní stropy na objem vypuštěných emisí nebo na spotřebu materiálů a energií. Kromě toho navrhuje teorie nerůstu také ukončit investice i bankovní financování znečišťující výroby.

Jelikož by ale taková opatření prakticky zlikvidovala volný trh a ekonomické subjekty by přišly o klíčové informace o poptávce a nabídce, vyžadoval by zároveň přechod k tomuto typu nerůstu rozsáhlé státní plánování a centrální řízení ekonomiky. Zkušenosti s tím, jak jsou lidé schopni plánovat tak komplexní a rozsáhlý systém, ale už máme z minulosti. A i příklady z dnešní Číny potvrzují, že špatná rozhodnutí politiků nejsou výjimkou a mají na ekonomiku velmi neblahé, často neočekávané dopady.

Podle potřeb, ne zásluh

Nerůstoví teoretici tvrdí, že rozhodně neusilují o novou totalitu, a slibují, že nechtějí lidem nic nakazovat. To je ovšem v příkrém rozporu s jejich představami o fungování hospodářství. To by totiž kromě udržitelnosti mělo usilovat také o větší spravedlnost či rovnostářství. Kritici dnešního víceméně volného trhu a hospodářského růstu totiž tvrdí, že kapitalismus takové uspořádání zajistit nedokáže. Stejně jako nedokáže snižovat chudobu.

Zatímco u kritiky ekologické neudržitelnosti je možné se zastánci nerůstu v mnohém souhlasit, v případě této kritiky to neplatí. Naopak – zastánci nerůstu si vybírají takové statistiky, které nesprávnost jejich závěrů potvrzují.

Typickým příkladem je snižování chudoby. Nerůstová teorie tvrdí, že kapitalismus lidi z chudoby vytáhnout nemůže. Dokazuje to tím, že nerovnost v bohatství, respektive majetku, v kapitalistických zemích nejenže neklesá, ale naopak roste. Jinak řečeno, že většina hodnot či zisků vytvořených díky hospodářskému růstu přistane na kontech hrstky vybraných, kteří tak jsou stále bohatší a bohatší, a to na úkor méně majetných vrstev.

Argumentace relativní chudobou je ovšem manipulativní. Je sice pravda, že kapitalismus v dnešní regulované podobě má tendenci ke kumulaci kapitálu a bohatství u několika procent nejmajetnějších, zároveň je ale z absolutních čísel nepopiratelným faktem, že volný trh s jeho růstem slaví při eliminaci chudoby takové úspěchy, jakých nedosáhl zatím žádný jiný systém. Zatímco ještě na začátku 19. století žilo v chudobě na osmdesát procent světové populace, o sto let později to bylo 36 procent a v tomto tisíciletí tento podíl klesl pod osm procent.

Majetková nerovnost je ovšem moderní levici trnem v oku, stejně jako byla u té tradiční, a tak teorie nerůstu navrhuje hned několik různých opatření, jak ji snížit. Ostře proti ujišťování o nenásilné a demokratické povaze nerůstové společnosti je například idea, že by neměli existovat miliardáři, tedy extrémně bohatí lidé. Je opravdu jen velmi těžko představitelné, že by se nejmajetnější lidé vzdali svého majetku ve jménu nerůstu. A nazývat jejich okradení „demokratickým rozhodnutím“ je jen stěží akceptovatelné.

ilustrační foto
Tomáš Novák, týdeník Hrot

Nerůstová společnost má být daleko rovnostářštější také třeba díky zavedení výrazně progresivnějších daní z příjmu, nebo dokonce zavedení minimálního, ale také maximálního výdělku. Podle řeckého nerůstového teoretika Giorgose Kallise je to totiž právě velká nerovnost v příjmech, co v lidech probouzí nízké pudy – například soutěživost.

Je jistě pravda, že stanovení stropu pro příjmy by tuto vlastnost eliminovalo, zároveň si ale můžeme klást otázku, zda konec soutěživosti nezpůsobí i všeobecnou stagnaci. Vždyť proč se snažit nebo něco vynalézat, když snad kromě společenského uznání nečeká na vynálezce žádná nadstandardní materiální odměna?

Se zmenšováním ekonomiky, jakýmsi růstem naruby, je spojena také další důležitá otázka – a sice co menší produkce ve firmách udělá se zaměstnaností. I na to mají socialisté těchto dní recept: garantované zaměstnání ve státním sektoru, případně nepodmíněný zaručený příjem. Tedy nástroj, který se už několikrát v různých zemích vyzkoušel, ale experiment dopadl vždy stejně – totálním zlenivěním a nezájmem o práci u příjemců. Ne nadarmo se přitom říká, že práce šlechtí; ze statistik experimentů vychází také to, že znudění lidé pobírající peníze za nic mají mnohem větší sklony například k neřestem jako alkohol nebo drogy a také k trestné činnosti.

Všichni, nebo nikdo

Při hovoru o nerůstu se samozřejmě nabízí také otázka, co na takový nápad řeknou země, které ještě „nevyrostly“ na evropskou nebo americkou úroveň blahobytu. Nerůstoví ekonomové ujišťují, že především Afriky nebo chudých zemí v Jižní Americe či Asii by se tato navrhovaná nerůstová opatření netýkala.

Omezování spotřeby a výroby by se prý mělo aplikovat jen v Evropě a Severní Americe, tedy v bohatých společnostech. Naopak dnešní rozvojové země by dostaly šanci dorůst do určité míry bohatství. Třeba i proto, že dnes často doplácejí na útlocitnost západních ekologů, která vede k přesunům nejšpinavější výroby z Evropy do Asie nebo Afriky.

Právě v nejednotném zavádění nerůstu ale může být problém. Ze samé jeho podstaty vyplývá, že pro značnou část společnosti nebude představa dobrovolné askeze výměnou za víc volného času nebo větší společenskou rovnost dostatečně lákavá.

Pokud se tedy k podobné revoluci neodhodlá v podstatě celý svět, budou nespokojení lidé hlasovat nohama a migrovat za „starým dobrým kapitalismem“. Také firmy s centrálně naplánovanou výrobou nikdy nebudou schopné konkurovat svým kapitalistickým protějškům jak v nákladech, tak v cenách. Pokud by se do takového experimentu pustila nějaká země sólo, snadno by mohla kvůli snaze zabránit masivní emigraci skončit se zadrátovanými hranicemi.

Za hlavní problém nerůstu ale můžeme označit jinou věc. Tato teorie, stejně jako všechny další levicové myšlenky v minulosti, je do značné míry utopická, protože vychází z premisy, že člověk je v jádru dobrý, skromný a empatický; že ochotně vymění mamon za pohodlnější a pohodovější život. A že chamtivost nebo sobectví mu nejsou přirozené, ale naopak je v něm probouzí ekonomický systém. Jeho změnou se tak prý v lidech projeví jejich lepší já.

Skutečnost je ale opačná. Sobectví, soutěživost a touha mít se stále lépe jsou základní vlastnosti zakódované v přirozenosti (nejen) lidského druhu. Ani sebespravedlivější květinový svět nezajistí, že se lidé od těchto prý špatných vlastností oprostí.

Právě v tom spočívá hlavní síla kapitalismu a volného trhu: využívá lidských slabůstek a je na nich, na soutěžení a konkurenci vlastně založený. Jistě, není dokonalý a spravedlivý, zatím ale nikdo nevymyslel jiný systém, kde by ze sobectví jednotlivců měla alespoň nějaký prospěch celá společnost.