Jako společnost stojíme na rozcestí a politické emoce hypertrofují, ale jestli nenajdeme kompromis, čekají nás revoluce.
ilustrace Vojtěch Velický
Pro vnějšího pozorovatele vypadá západní svět jako bizarní střet zabedněných starých konzerv věřících jakémusi QAnonu, podle něhož svět čelí ďábelskému spiknutí elit usilujících o zotročení lidstva, a prapodivných „liberálních“ bytostí přesvědčených o tom, že menstruovat mohou i jiná lidská stvoření než ženy a že klima lze řídit s přesností na desetiny stupně Celsia padesát let dopředu.
Dotyčný pozorovatel může být trochu překvapen, že navrch má druhá partička, protože představa Hillary Clintonové coby hlavy světové pedofilní mafi e je sice v rozporu se zdravým rozumem, ale ve své podstatě se aspoň nerozchází s přírodními zákonitostmi.
Spor o cestu, kterou se má společnost vydat, jakkoli je v dnešním viditelném podání svou vlastní karikaturou, odedávna představuje podstatu demokracie a její zásadní úskalí. Už téměř před dvěma sty lety to charakterizoval Alexis de Tocqueville jako rovnost podmínek stojící v protikladu s umírajícím aristokratickým systémem hierarchie, k čemuž dodával: „Dnešní národy už nemohou nic změnit na rovnosti podmínek, ale závisí na nich, zda je rovnost dovede k otroctví, nebo ke svobodě, ke vzdělanosti, nebo barbarství, blahobytu, nebo bídě.“
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
