Šampaňské na oslavu zvolení nového prezidenta bouchalo letos řídce a jaksi nervózně. Jako by se zátky ohlížely přes rameno, jestli někde nestojí prezident odstupující a nebude je chtít mermomocí zase nastrkat dovnitř již otevřených lahví. Donald Trump v rozporu s tradicí odmítl jak uznat porážku, tak spolupracovat s týmem Joea Bidena pro předání agendy. Naopak se ohání žalobami; soudy je dosud shledávají frivolními. Čtyři republikánští senátoři již Trumpa vybídli, aby povolební tanečky ukončil, ale vedení Senátu v čele s Mitchem McConnellem dosud za prezidentem a jeho obstrukcemi stojí. Řečeno s Hemingwayovým starcem-rybářem, jenž již sice ulovil obrovského mečouna, ale ještě mu zbývalo jej dovézt do přístavu: „Svou práci jsi vykonal. Teď tě čeká ještě spousta otročiny.“

Co tedy z voleb vzešlo? Média na levé straně spektra, včetně těch renomovaných, jako je třeba The Washington Post, mluví o tom, jak Američané rozhodně odmítli chaotický a vulgární způsob vlády Donalda Trumpa. To je nejspíš odpověď příliš jednoduchá a lineární. 

Jeden Trump, mnoho tváří

Trump znamenal pro mnoho Američanů mnoho různých věcí. Pro jedny byl symbolem volných rukou pro podnikatele; v nezáviděníhodném dilematu, podle něhož světoví politici balancují mezi požadavky bezpečnosti před koronavirem a prosperitou, si Trump vybral to druhé. Je možné, že se to ukáže jako nemoudré, ale je také nesporné, že mnoho Američanů to přivítalo.

Pro druhé znamenal Trump odmítnutí hodnot uvědomělé (jak jinak přeložit termín „woke“?) levice, třetím se zamlouval jeho postoj k Číně, ještě další oceňovali, že Američané během Trumpovy vlády nevytáhli do žádné války. Zvláštní kategorii tvoří ti, kteří se domnívají, že tento svět řídí ilumináti, zednáři, židobolševici a jiná svoloč a že Trump je jedinou překážkou, která téhle bandě stojí v cestě za světovládou.

Jestliže Trumpovi voliči tvoří velmi pestrou partu, stejně tak jsou různorodí i jeho odpůrci. Neúcta k základním americkým institucím, již Trump prokazoval dnes a denně, žere jednoho; druhému vadí fakt, že doporučoval lidem vstřikovat si do žil savo jako prevenci před nákazou koronavirem; třetí nemohl přenést přes srdce nepřímou obhajobu bílého rasismu; čtvrtý si nemohl zvyknout na bezostyšné lži, jimiž Trump kořenil jakoukoli příležitost, kdy otevřel ústa (do míry i pro politika nebývalé). Další se podivoval nad střetem zájmů, nad kontakty s Rusy, nad... Inu, vyberte si dle libosti.

Problém je v tom, že ti všichni mají po Bidenově volebním vítězství pocit, že vyhráli. Domnívají se, že právě jejich typ nesouhlasu s Trumpem byl natolik široce rozšířen, že mu znemožnil znovuzvolení (takže se v Bílém domě poprvé od porážky Jimmyho Cartera v roce 1980 mění partajní příslušnost již po čtyřech letech; Bush starší byl druhý republikán v řadě). 

Takový výklad ovšem opomíjí fakt, že žádné masové odmítnutí Trumpa se nekonalo. Čtyři státy s celkem 56 volitelskými hlasy přiřkly Bidenovi vítězství těsnější, než je jeden procentní bod. Trumpovi přitom odevzdalo hlas více lidí než kterémukoli předcházejícímu prezidentskému kandidátovi v dějinách Spojených států. Bidenův úspěch nespočívá v tom, že by přesvědčil voliče o svých kladech; spočívá ve vylepšené schopnosti dokopat k urnám lidi, kteří před čtyřmi lety nevolili.

Lineárnímu výkladu „Američané odmítli rasismus“ odporuje například fakt, že jedinou voličskou skupinou, v níž statistici zaznamenali razantní odliv od Trumpa směrem k Bidenovi (v porovnání s rokem 2016), jsou paradoxně běloši bez vysokoškolského vzdělání. Naopak mezi černochy, na jejichž hlasy Biden spoléhal, se letos našlo vyšší procento Trumpových voličů než před čtyřmi lety. Jaký to dává smysl? 

Krátká odpověď je: pořádně to nevíme. Jisté vodítko však k dispozici je, a sice v podobě kombinace dvou nestandardních jevů. Na straně jedné je to nezvykle silná volební účast. V nadpoloviční většině států oproti minulým volbám stoupla, přičemž největší rozdíly byly k vidění ve Wisconsinu, Michiganu a Pensylvánii.

Negativní motivace

Zní to povědomě? Aby ne – jsou to právě ony tři státy, jejichž přehoupnutí z Trumpova tábora do Bidenova dalo vítězství posledně jmenovanému.

Na tyto tři státy také Bidenova kampaň kvůli volební aritmetice soustředila nejvíce pozornosti. Jak už však bylo řečeno, za svůj úspěch však nevděčí odlivu Trumpových voličů, nýbrž vybičování voličů Bidenových. Jinými slovy, lidé sympatizující spíše s Bidenem než s Trumpem prožívali tyto volby emotivněji než v roce 2016; proto se letos sebrali a k volbám šli (případně poslali volební lístek poštou), kdežto před čtyřmi lety pokrčili rameny a šli na ryby. To, co se změnilo, nebyl jejich názor na politiku či jednotlivé kandidáty; byla to míra jejich emotivní zaangažovanosti.

Další otázka je nasnadě. Vyvolal tuto zvýšenou emoční hladinu Joe Biden nějakou svojí kvalitou, která Hillary Clintonové chyběla? Byl přesvědčivější, dokázal lépe vystihnout správná témata, byl věrohodnější, přirozenější, charismatičtější než Hillary? Odpověď může znít ve všech případech kladně, ale patrně ani jedno nerozhodovalo. Za nepřímý důkaz považujme skutečnost, že v jeho domovském státě Delaware (asi všichni už víme, že se Bidenův rodný dům příhodně nachází v „bitevní“ Pensylvánii, ale za Delaware byl 26 let senátorem) volební účast letos v porovnání s rokem 2016 naopak poklesla. Sice nepatrně (64,2 procenta před čtyřmi lety, 64,1 procenta letos), ale třeba v Michiganu se z 64,7 procenta (2016) stalo letošních 69,8 procenta.

Zdá se tedy, že to nebyla osobnost a program kandidáta Bidena, co do volebních místností přitáhlo patnáct milionů lidí navíc. Své hlasy odevzdávali v první řadě proti Trumpovi. To by odpovídalo psychologické povaze věci: více hlasů je důsledkem intenzivnějších emocí a nejsnáze vyprovokovatelnou emocí je hněv. 

Zacílit hněv na osobu Donalda Trumpa není nic těžkého: pokud měl odstupující prezident nějaký vysledovatelný modus operandi, bylo to právě bičování emocí na obou stranách. Ani Trumpovi příznivci se nebrání charakteristice svého oblíbence jako člověka, který záměrně hnal Američany do vzájemné konfrontace.

Bylo-li však řečeno A, musí být řečeno i B. Také Trump dokázal přesvědčit k volební účasti podstatně více lidí než v roce 2016, přesněji přes osm milionů. 

Horší než Hillary?

Tady začíná něco nesedět. Trump je ztělesněný konflikt; je těžké nemít na něho názor. Na druhé straně stál jeho protiklad: Biden je člověk střízlivý a umírněný. Odvrácenou stranou této charakteristiky je jistá šeď, alespoň ve srovnání s barnumským Trumpem. Neřeknete o něm, že by byl vizionářem, jenž inspiroval generace Američanů. Právě čísla jeho voličů z Delaware (a dalších států, kde mají demokrati bezpečně navrch, jako je Kalifornie) to potvrzují.

Zmíněných osm milionů lidí Trumpova přírůstku tak začíná vypadat jaksi nepatřičně. Podle naší hypotézy by to číslo naznačovalo, že Joe Biden vyvolává mezi Američany o nějakých dvanáct procent emocí více než Hillary Clintonová. Vzhledem k výše uvedenému je tomu však těžko uvěřit, zejména pokud uvážíme, že někdejší první dáma byla na poli polarizace voličstva také jako doma (ačkoli Trumpa netrumfne). 

Druhý zmíněný nestandardní jev je selhání průzkumů veřejného mínění. Pokud by byly jejich chyby v padesáti státech rozloženy plus minus rovnoměrně mezi obě strany, řeklo by se snad, že voliči prostě změnili své zvyky a kvůli tomu není na průzkumy spoleh. Co si však myslet, když nejméně v jedenácti státech průměr průzkumů (jejž sestavuje server RealClearPolitics.com) podhodnotil Trumpa a ani jeden nepodhodnotil Bidena? Proč letošní nepřesnost průzkumů kopíruje, a místy dokonce zvětšuje (jako na Floridě) nepřesnost z roku 2016?

Trumpovým fandům je to jasné – je to spiknutí, protože skoro všechno je spiknutí. Ve skutečnosti to vypadá nepravděpodobně; pollsteři se živí přesností svých odhadů a velká chyba v nejviditelnějším výsledku jejich práce za čtyři roky je velmi špatná reklama.

Zbývá málo rozumných vysvětlení. Na prvním místě z nich je hypotéza, že nezanedbatelné procento Trumpových voličů pollsterům z toho či onoho důvodu skutečně lže. To by naznačovalo, že dotyční sice vědí, že Trump není zrovna košer, ale je jim pořád milejší než alternativa. To nepřímo říká, že i motivace volit Trumpa je silně negativní. Nikoli náklonnost k narcistní oranžové čupřině, ale zuřivý odpor k opaku z Demokratické strany byl hlavním volebním motorem velké části oněch sedmdesáti milionů lidí, kteří odevzdali hlas úřadujícímu prezidentovi.

Rasa, rasa, rasa...?

To je matoucí, protože předmětem onoho zuřivého odporu nejspíš – podle výše etablovaného – nebyl sám Biden. K volbám vyhnalo sedmdesát milionů Američanů něco jiného než aktivní antipatie vůči zcela mainstreamovému politikovi. Nějaké procento jde jistě na vrub železné košili zvyku a část voličů patrně slepě věří dezinformacím o pedofilním spiknutí v čele se špičkami Demokratické strany. Zbytek republikánských voličů (a přesná čísla k tomu dosud nejsou k dispozici, budou-li vůbec kdy existovat) tedy musí být velmi, velmi nespokojen s tím, co zbytek Ameriky považuje za mainstream.

Co přesně to je, může být předmětem dohadů. Může to být fakt, že v roce 2016 tvořili voličstvo ze 71 procent běloši, kdežto letos jen ze 65 procent. V příštím roce budou poprvé v historii USA bílé děti ve školách v menšině. Demografie je neúprosná, a ne každému se to musí líbit (ačkoli sám ví, že rasismus je špatná věc – to by podporovalo hypotézu o lžích v ústech Trumpových voličů při průzkumech).

Biden samozřejmě slíbil všem Američanům, že bude i jejich prezident. Co je jindy povinnou frází, je dnes velký slib. Může jej Biden splnit? Jak se to dělá v praxi? Až 20. ledna složí prezidentský slib a nastěhuje se do Bílého domu, čeká ho otročina zmíněná v úvodu textu znovu a znovu, každý boží den. Prezident Sisyfos, chtělo by se říci; jeho kámen bude mít podobu klacků, jež mu budou den co den házet pod nohy republikáni i jeho vlastní partaj. Prvním s největší pravděpodobností zůstane kontrola nad Senátem, ti druzí už cpou vznikající administrativě do hrdla své požadavky. 

Dvojí ruce pod krkem

To není legrace. Jestliže prvním požadavkem Donalda Trumpa na obsazení kabinetních křesel byla loajalita vůči prezidentovi, levé křídlo Demokratické strany se stejnou zběsilostí požaduje napřed dostatečné množství nebělochů a nemužů. Nemužům se dříve říkalo ženy, ale to hrubě odsouvá do role občanů druhé kategorie příslušníky transsexuální komunity, chápejte. Dalším požadavkem je, aby dotyční neměli kontakty na Wall Street a na lobbisty. Jinými slovy, nesmějí se za mák vyznat v tom, co dělají.

To jen tak na ochutnání problémů, které chce řešit levice a je nejspíš ochotná držet kvůli tomu Bidenovu administrativu pod krkem. Pod týmž krkem, pod nímž jej z druhé strany bude držet republikán McConnell a jeho senátoři. Lze si vůbec představit jiný výsledek než zcela zablokovaný politický proces? A s ním recept na vzestup dalšího populisty, dost možná šikovnějšího než Trump, bez oněch ohyzdných osobnostních rysů, jež z odstupujícího prezidenta dělají karikaturu?

Abraham Lincoln říkal, že jeho rozhodování vedla myšlenka na první prioritu plynoucí z prezidentské funkce, jíž bylo udržení Unie pohromadě (i za cenu občanské války). Pokud bude za čtyři roky tato myšlenka znít s méně aktuální naléhavostí než dnes, bude to pro Joea Bidena, prezidenta z nouze, obrovský úspěch. Ale vsadili byste na to?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.