Zhoršení předpovědi je dáno velkým množstvím uhelných a plynových elektráren, které v Evropě do deseti let skončí kvůli ekonomické neživotaschopnosti
Shutterstock.com
Elektřina bude chybět. Nedostatek výkonu čeká Česko dřív, než politici přiznávají
Masivní odstavování uhelných a plynových elektráren, kolísavý výkon obnovitelných zdrojů a zpožděná výstavba náhradních kapacit vytvářejí nebezpečný mix. Studie ERAA varuje, že Evropa může čelit hodinám, kdy nebude schopna pokrýt spotřebu elektřiny ani vlastní výrobou, ani dovozem.
hlavní komentátor
Zní to jako poplašná zpráva. Do roku 2033 bude většina států překračovat limity pro bezpečné dodávky elektrické energie. Ukazatel LOLA, který vypovídá o počtu hodin, kdy v konkrétní zemi nebude možné pokrýt poptávku vlastní výrobou ani dovozem, se utrhl z řetězu.
Bezpečná hodnota, za níž se v Česku považuje 6,7 hodin, bude překročena už v roce 2028, kdy dosáhne 13 až 19 hodin. A velká část Evropy nás bude následovat.
Vyplývá to z hodnocení zdrojové připravenosti zpracované sdružením šestatřiceti evropských provozovatelů přenosových sítí ENTSO-E, tedy nejreprezentativnější a nejserióznější energetické organizace v EU.
Dokument nazvaný ERAA připisoval podobnou hodnotu Česku pro stejný rok už loni. Nicméně letos ukazuje, že v tom nebudeme sami a do roku 2033 se bude nedostatek energie v Evropě zhoršovat.
LOLA ukazuje k tomuto roku v Estonsku 43-44 hodin nedodávky, Litvě 39-47, Polsku 12-39, v ČR 15-55, Německu 20-79, Dánsku 20-80, v jižním Švédsku 10-35.
Ti analytici ENTSO-E, kteří byli v minulých letech spíše konzervativní a nestrašící veřejnost, se nyní nejspíše sami lekli. Zhoršení předpovědi je dáno velkým množstvím uhelných a plynových elektráren, které v Evropě do deseti let skončí kvůli ekonomické neživotaschopnosti.
Jde v překladu o to, že emisní povolenky zdražují výrobu. A rostoucí výkon obnovitelných zdrojů zkracuje dobu, kdy mohou tyto elektrárny dodávat do sítě, natolik, že jejich provozovatelé nejsou schopni generovat ani minimální zisk. Proto je odstavují.
To, že je nahrazují solární a větrné elektrárny, sice ekologové nadšeně vítají, ale opomíjejí, že jejich výkon kolísá v závislosti na počasí. A k vyrovnání jejich výpadků obvykle v zimě, kdy nefouká dost vítr, nesvítí tolik slunce a zároveň je spotřeba nejvyšší v roce, začínají chybět ony odstavené tepelné zdroje.
Bateriová úložiště, která rostou jak houby po dešti, při období špatného počasí delším než pár hodin tepelné elektrárny nenahradí.
Studie ERAA tak ilustruje mimoděk události, které se dějí v Česku kolem plánovaného uzavření elektráren Pavla Tykače v Chvaleticích a Počeradech.
Zvrat v růstu nedostatku výkonu by měl podle ENTSO-E přijít až po roce 2035, kdy se začne masivně využívat místo odstavovaného zemního plynu zelený vodík. Ten ale většina energetiků na základě současných zkušeností s ekonomikou jeho výroby považuje za pohádku.
Zatím se moc nestaví ani plynové elektrárny, které mají pokrýt přechodné období do roku 2035 s pomocí státních dotací. Například v Německu doufají, že v letošním roce získají souhlas Evropské komise k zahájení výběrového řízení na výstavbu elektráren o výkonu nejméně 8 GW, které budou spalovat plyn a budou připraveny na vodík.
Jenže plány jsou téměř tři roky pozadu oproti harmonogramu a čelí rostoucí globální poptávce po plynových turbínách, která protahuje dodací lhůty. Zpoždění tak dál nejspíše poroste. Německá vláda však pokračuje v odpojování uhelných zdrojů podle původních plánů.
V Česku plánujeme postavit do roku 2030 dva až čtyři GW dotovaného výkonu v plynu, ale budeme se potýkat se stejnými problémy jako Němci.
Autoři ERAA snižují výbušnost své zprávy tím, že upozorňují na vysokou nejistotu v budoucím vývoji. Nicméně varování vládám, aby byly opatrné s odstavováním fungujících tepelných zdrojů, než bude existovat jejich odpovídající náhrada, je pořád velmi silné.
Pravděpodobnost, že se už v příštích pár letech vyhneme regulaci spotřeby, jak ji známe z doby vrcholného socialismu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, není zrovna vysoká. Politická ochota vlád přiznat problém a revidovat svou chybnou zelenou politiku je stále minimální.
