Nenechte se zmást rostoucí oblibou vodky Ruský standard. Ten důležitý standard je čínský a zanedlouho jej můžeme všichni mít až po krk. Či přesněji – jsou to tisíce různých standardů, jimiž se Číňané snaží zařídit, aby svět fungoval podle jejich not.

A dosud se jim daří. Když se mluví o čínské expanzivnosti, většina z nás si vzpomene na nezadržitelný sestup Hongkongu do autoritářského klimatu, strachuje se o budoucnost Tchaj-wanu a trpí s Ujgury. Peking však mezitím pomalu postupuje po cestě za světovládou úplně jinudy. Činí tak na nenápadném poli, jež ani nevypadá jako pole bitevní, totiž v oblasti mezinárodní standardizace.

Standardizace čeho? zeptáte se možná. Inu, téměř všeho. Na přelomu roku například vydalo ministerstvo pro občanské záležitosti (v Česku je mu nejbližší ministerstvo sociálních věcí) vyhlášku, jíž standardizuje místní jména na území Si-cangu. Nevíte, co je ­Si-cang? Nezoufejte, znáte tu oblast pod jménem Tibet.

Od kontejnerů po internet

To může být svou umíněností až úsměvné opatření. Drtivá většina toho, co se pod všeobjímajícím označením standardizace děje, však je velmi prozaická a nijak ideologicky nepůsobí. Jde o technické specifikace produktů, služeb a procesů, na něž spoléhají stamiliony spotřebitelů, od rozměrů kontejnerů pro transkontinentální dopravu až po protokoly ovládající běh internetu. Taková standardizace jednak umožňuje firmám spolupracovat přes hranice oborů i zemí a jednak dává spotřebitelům jistou dávku důvěry v to, co mohou očekávat od toho, co si kupují.

Nedostatek takové standardizace umí napáchat pekelnou paseku, jak ví každý, kdo si chtěl v Británii v hotelu zapojit do sítě holicí strojek nebo jel vlakem do Moskvy a čekal na polsko-běloruských hranicích dva dny, než bude jeho vagon přeložen na širokorozchodnou železnici sovětské provenience. A pro běžný příklad netřeba chodit ani za hranice Česka, jak dobře vědí majitelé telefonu od Applu, kteří si někdy chtěli půjčit nabíječku od jiného výrobce.

Daniel Deyl

Čínský prezident Si Ťin-pching se rozhodl, že tak to nebude. V roce 2014 – dva roky po nástupu k moci – vyhlásil tažení za zlepšováním technického stavu čínské průmyslové výroby pomocí stále přísnějších norem. Jestli to někomu zavání „souborem opatření“ z dob reál­ného socialismu, má pravdu jen napůl. Prezident vyhlásil, že normy říše středu mají za cíl „dohnat a předehnat Západ“, což je formulace přímo přejatá ze slovníku Nikity Chruščova. Zatímco však před pětašedesáti lety sovětský tábor nikoho ani náhodou nedoháněl, v případě dnešní Číny to je podstatně komplikovanější.

O šest let později, v dubnu roku 2020, spatřil světlo světa program s názvem Čínské standardy 2035, jenž to dohánění a předhánění formuloval konkrétněji. Loni v říjnu pak vyhlásilo čínské vedení Národní strategii pro technické normy. Na pohled nenápadný dokument, jehož vznik ve víru ostatních událostí tak trochu unikl mediální pozornosti, odhaluje tři linie velmi ostrého politického boje, do něhož se Peking pustil – a s nimi i přednosti a zádrhely tvrdého centralismu.

Bitva o místní moc

První scéna tohoto boje se odehrává na domácí čínské půdě. Jak píše Marjory Blumenthalová z think-tanku Carnegie Endowment for International Peace, tlak Pekingu na jednotnou celočínskou standardizaci narazil na odpor místní byrokracie na úrovních jednotlivých provincií. Její špičky si právem dovodily, že centrální standardizace jim ubírá značnou část moci, pročež se jí zuby nehty brání. (Není náhodou, že záměr prezidenta Siho začal dostávat konkrétní podobu až po šesti letech.)

Dobře informovaný server The Diplomat píše, že strategie zůstává tvrdě centralistická ve smyslu držení pravomocí při vymáhání toho, jak jsou daná pravidla dodržována. Při jejich tvorbě však nechává větší prostor pro zástupce standardizovaných oborů samotných. To má svůj dobrý důvod.

Ve světě je zvykem držet se liberálního západního modelu, podle něhož normy či standardy vznikají zdola, v jednotlivých oborech či firmách. To má za následek dvě věci: jednak to napomáhá vytvářet standardy smysluplné a jednak to občas vytvoří pitomost – jako v případě nabíječek mobilních telefonů. Ten proces není jednoduchý; existují desítky organizací, které standardy vytvářejí, poté se produkt jejich práce stěhuje do vyšších rovin až na úroveň globální, u ISO. Kromě toho ještě existuje IEC, Mezinárodní elektrotechnická komise, která má mimo jiné na starost informační technologie – zkrátka je to krapet džungle.

Daniel Deyl

Čínský model postupuje obráceně: nabíječky sjednotí bez problémů, ale nikdo neví, jestli tak neučiní podle nejhoršího dostupného vzorce. Když je standardizace stranický úkol, nikoli výsledek tlaku zdola, to nebezpečí hrozí akutně. Proto Si a jeho lidé dali řečenému tlaku zdola větší prostor: potřebují, aby jejich standardy byly mezinárodně konkurenceschopné. A tady je zase na prvním místě strategický politický záměr.

Špiclování na vývoz

Podle západních pozorovatelů (jak z Carnegie Endowment for International ­Peace, tak těch, kteří citují The Diplomat nebo Financial Times) nemá čínské standardizační tažení žádný menší cíl než ovládnutí světové obchodní scény. Jak se taková věc může stát, dokládá stav rozvoje telekomunikačních sítí 5G, jimž vládne čínská firma Huawei. To zase přímo souvisí s využitím technologií rozpoznávání lidských obličejů (viz mapa): drtivá většina zemí, které takové technologie využívají, používá ty čínské. Pekingu to buduje obrovsky výhodnou pozici podobnou té, do níž vyzdvihla ropná energetika arabské země, kde jinak tou dobou bylo vrcholem civilizace pálení velbloudího trusu.

Technologický náskok však není zdaleka jedinou cestou, po které se Číňané vydali dobýt svět. Druhou možnost jim skýtá takzvaná digitální hedvábná stezka. I země, jejichž bezpečnostní složky nutně nepoužívají technologie na rozpoznávání obličejů, hojně využívají čínského hardwaru i softwaru. „(Africké země) mnohdy nemají ani čas, ani kapacitu k vytváření standardů vlastních a prostě přebírají ty z Pekingu,“ cituje list Financial Times Richarda Wingfielda, šéfa firmy Global Partners Digital. Subsaharská Afrika funguje po čínsku prakticky celá. Peking tam nechává překládat čínské normy do místních jazyků a financuje certifikační centra – co chtít více? Geopolitický význam takového stavu je zřejmý už od pohledu.

A konečně poslední cesta spočívá ve snaze ovlivnit či ovládnout samotné organizace, jež mezinárodní standardy vytvářejí. Čínská strategie v tomto ohledu explicitně požaduje dvě věci. Sladění 85 procent domácích standardů se standardy ISO je první z nich. Jaké standardy to však budou, je otázka, na niž nabízí odpověď další bod: dokument požaduje vytvoření nových výzkumných ústavů, certifikačních center a „padesáti základen inovací mezinárodních standardů“.

Jako poslední, neoficiální bod je tu infiltrace samotných již existujících organizací, jako jsou IEC a ISO. ­Partneři čínských účastníků všech možných řízení si podle serveru The Diplomat „stěžují na organizované kampaně“ při vytváření jednotlivých standardů. Čínská krajta utahuje smyčku.