Fúzní elektrárny už nejsou sci-fi, Evropa je může mít do třiceti let

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Celý článek
0

Z čeho se hroutí boháči? Většina lidí to nechápe

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Celý článek
0

Sto milionů Američanů nemá na to mít děti. USA trápí fenomén Alice

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Celý článek
0

Boj za mír: Z bombarďáku agresor na malinká Korejčátka hází tyf a hází mor

Lží o míru a strašení válkou jsme si před pár desítkami let užili dost. Pokud někdo zkouší přenést komunistický „boj za mír“ do současnosti, je nejlepší ho ignorovat.

Boj za mír: Z bombarďáku agresor na malinká Korejčátka hází tyf a hází mor
Závodní odborová skupina n.p.Auto Praha ve Vysočanech uspořádala 7.dubna 1949 mírový projev, jímž se osazenstvo závodu připojilo k boji pokrokových sil za mír. Hlavní projev měla národní umělkyně Marie Majerová (na snímku), která odhalila útočný charakter Atlantického paktu a označila jej za smlouvu kapitalistických vládců. V závěru svého projevu uvedla, že dnes celý svět zvedá ruce pro mír: „Drtivá většina musí umlčet zbrojařskou a kapitalistickou menšinu“. | foto Profimedia.cz

Nikdo nepochybuje o tom, že mír je lepší než válka. Výhody toho prvního nad tím druhým jsou tak zřejmé, že se není možné divit, jak často mír využívá propaganda. Poznali jsme to nyní – během prezidentské kampaně, ovšem měli bychom si uvědomit, že před pár desítkami let bylo mnohem hůř a minulý režim využíval mír o několik řádů intenzivnějším a prolhanějším způsobem než jistí politikové dnes. Stačí si vzpomenout na reálněsocialistický „boj za mír“.

V osmdesátých letech minulého století šlo o dávno zprofanovanou lež, kdy se přestárlí, unavení politici, Rudé právo a učitelé občanské výchovy pokoušeli své neuvědomělé spoluobčany přesvědčit, že po zuby ozbrojená Varšavská smlouva a Sovětský svaz (zrovna v té době se podílel na genocidě Afghánců, která vymazala ze světa 600 tisíc až dva miliony lidí) jsou „mírovou hrází“ proti „válečným štváčům“ reprezentovaným Severoatlantickým paktem.

Vážně to v té době bral jen málokdo, ovšem padesátá léta byla úplně jiná. Ostatně kdy jindy by mohly nehumoristické noviny otisknout tak zoufale blbé verše o „Korejčátkách“, na která agresor z bombarďáku „hází tyf a hází mor“.

Kořeny mírového hnutí

Reálněsocialistický boj za mír samozřejmě nevznikl z ničeho, ale ze starších – nezpochybnitelně úctyhodných – snah podporovat mírová řešení mezinárodních sporů. Od roku 1901 se každoročně uděluje Nobelova cena za mír (seznam nositelů lze najít třeba tady) a první světová válka, která vrátila do Evropy destrukci lidskosti dávno zapomenutých rozměrů, tento proud jen posílila. Už v té době mělo mírové hnutí úzké vazby na agresivní a násilnou odnož komunistického hnutí, kterou adoptoval Leninův a Stalinův Sovětský svaz.

K těmto levicově orientovaným mírovým skupinám patřilo třeba Amsterodamsko-pleyelské hnutí, reprezentované spisovateli Henrim Barbussem a Romainem Rollandem, nebo roku 1936 založené Světové sdružení míru (další podrobnosti lze najít v diplomové práci Jakuba Adamuse). Bylo to dokonale absurdní, ale pro Stalina to byl dar z nebes. 

Druhou světovou válku toto na Kreml orientované mírové hnutí nepřežilo. Se spouštěním železné opony v Evropě a vznikem studené války (jedinou věcí, kterou mírová hnutí ke své existenci nepotřebují, je mír) se ale rychle obnovilo. A tak se v dubnu 1949 konal v Paříži a částečně v Praze první kongres Světového hnutí obránců míru, na němž se podílely takové levicově orientované persony jako Pablo Picasso, francouzský kněz (a častý návštěvník Československa) Jean Boulier, Heinrich Mann či Pablo Neruda. Za československý režim se zúčastnili třeba Jan Drda nebo Anežka Hodinová-Spurná.

Mírové orgie

Pro propagandu Sovětského svazu a jeho satelitů to bylo vítané mezinárodní krytí, což mu doma pomohlo uspořádat hotové mírové orgie. Sovětský svaz měl sice nejsilnější konvenční armádu na světě a svým objetím dusil celou východní a střední Evropu, ovšem jeho propaganda básnila o legendárních vrazích z Wall Streetu, sionistických vlastizrádcích, titoistických špionech a zaprodancích kapitálu. Proti ní stavěli soudruzi Picassovu holubici míru a absurdní hesla o „velikém táboru míru“, Sovětském svazu jako „hrázi míru“ či československé armádě coby „strážkyni míru a záštitě pracujícího lidu“. 

Jedna mírová akce střídala druhou, a to nejen na celostátní, ale také na lokální úrovni. Stačí nahlédnout třeba do kroniky moravského města Kyjova a nalistovat kapitolu Veřejný život a boj za mír v roce 1951. Zápis pochází z 19. července onoho roku, ovšem ubozí obyvatelé města stihli do té doby (mimo tradičních květnových festivit) absolvovat mírovou konferenci, mírové besedy, mírovou schůzi pořádanou Okresním výborem bojovníků za svobodu, pochod míru, mírové slavnosti a hlasování míru, které prý vyznělo „manifestačně a jež podepsali skoro všichni občané města“, když údajně, jak stojí ve zlověstném dodatku na konci zápisu, „na celém okrese nepodepsalo jen 12 lidí“.

Mimo samozřejmě nemohli zůstat ani umělci či amatéři, kteří si na ně hráli. Jeden z nejlepších českých básníků Vítězslav Nezval „zpíval“ svůj Zpěv míru, „aby se blankyt oblohy neměnil v padák zákeřníka“, učitelka Libuše Pamětnická veršovala o malé Čitalan, „děvčátku z Koreje“, a jinak vcelku příčetná spisovatelka Marie Pujmanová spáchala roku 1952 v úvodu citovanou báseň Dvě povídky o „bombarďáku“ shazujícím na „Korejčata“ tyfus a mor.

Nic nového pod sluncem

Pokud se nyní někdo snaží socialistický „boj za mír“ inovovat a přenést ho do současnosti, měli bychom na to hledět sice s podezřením, ale zároveň s nadhledem. Podobné vylhané kampaně tady už byly. Nic nového pod sluncem.

Výňatek z básně Marie Pujmanové Dvě povídky:

Co to duní, co to duní?
Vzduchem hučí bombarďák,
nad horami, mořem, tůní
žene se jak starý drak,

puká zlobou, hází pumy,
dračí vejce s cholerou.
Americký vědec umí
hubit zem, o niž se rvou.

Laboratoř z kovu, ze skla,
jako ostré zbraně lesklá,
a v ní muž u mikroskopu
v Americe zlatokopů
vyrábí tam prudkou smrt
na tyfus a na záškrt.

Co mu dítě, co mu matka?
Z bombarďáku agresor
na malinká Korejčátka
hází tyf a hází mor.