Všechny společnosti, které nejsou čínské, zaniknou. Evropští výrobci baterií do aut si zoufají

Producenty baterií drtí zpomalení výroby elektromobilů. Firmy ruší a odkládají projekty, jejichž produkce mohla do roka pohánět více než dva miliony aut.

Producenty baterií drtí zpomalení výroby elektromobilů. Firmy ruší a odkládají projekty, jejichž produkce mohla do roka pohánět více než dva miliony aut.

Celý článek
0

Cena uranu raketově roste. Kanada chce z globálního trhu vytlačit Rusko

Celosvětová renesance jaderné energetiky žene ceny uranu vzhůru. Příležitost navyšovat produkci vycítila především Kanada, která chce z globálního trhu s jaderným palivem vytlačit Rusko.

Celosvětová renesance jaderné energetiky žene ceny uranu vzhůru. Příležitost navyšovat produkci vycítila především Kanada, která chce z globálního trhu s jaderným palivem vytlačit Rusko.

Celý článek
0

Skoty straší nástup labouristů do vlády. Bojí se o těžařský byznys a ztrátu prosperity

Těžba ropy a zemního plynu v Severním moři je ohrožena kvůli nástupu labouristů do čela Británie. Především ve Skotsku, kde ropný průmysl dává práci desítkám tisíc lidí, se obávají o ztrátu prosperity.

Těžba ropy a zemního plynu v Severním moři je ohrožena kvůli nástupu labouristů do čela Británie. Především ve Skotsku, kde ropný průmysl dává práci desítkám tisíc lidí, se obávají o ztrátu prosperity.

Celý článek
0

Alexej Kelin: Současné Rusko je oběť, je to mrzák. Má historickou smůlu

Putinovi jsem naletěl stejně jako ostatní, říká historik a potomek donských kozáků Alexej Kelin

Alexej Kelin: Současné Rusko je oběť, je to mrzák. Má historickou smůlu
Alexej Kelin | foto Tomáš Novák týdeník HROT

O Rusku pod vládou Vladimira Putina mluví Alexej Kelin jako o zločineckém systému. Ale také jako o oběti a nemocné, invalidní společnosti. A vyléčit ji nepředstavuje podle něj nic jednoduchého. „Tamním lidem je potřeba pomoct, motivovat je, ale nemůžete na ně mluvit evropským jazykem, mají špatné zkušenosti z devadesátých let. Tamní propaganda, která jim vymývá mozky, je navíc dobře zacílená a účinná,“ říká historik Kelin, podle něhož by bylo zapotřebí, aby v zahraničí vznikla opoziční ruská vláda, která by svým krajanům v Rusku nabídla nějaký pozitivní program. „Musí vědět, že Západ je nechce okrást, ale že stojí o to, mít demokratického partnera,“ dodává.

Kdy jste byl naposledy v Rusku?

Zúčastnil jsem se posledního česko-ruského fóra v roce 2019, což byla naprosto nesmyslná aktivita tehdejšího prezidenta Miloše Zemana. První část se odehrála v Praze, druhá v Moskvě v elitní vysoké škole MGIMO (Státní institut mezinárodních vztahů, pozn. red.). Učil tam mimo jiné můj letitý přítel, profesor Andrej Zubov, kterého odtamtud vyhodili, když začal pojmenovávat věci pravými jmény. Z mého pohledu byla celá ta akce jeden velký trapas. Vystupovali tam Rusové, jež jsem znal ještě jako normální vzdělané chytré lidi, ale neuvěřitelně se proměnili. Historik Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů tam vznesl požadavek, aby se otevřely ruské archivy a badatelé měli možnost dostat se k dokumentům o tisících československých občanů, kteří utekli před Hitlerem a v Sovětském svazu skončili v gulazích, kde se nad nimi zavřela voda.

Rusové se ale začali kroutit jako žížaly, rektor jedné moskevské vysoké školy mi dokonce říkal, že to je choulostivé téma, a místo toho nabídl, abychom se raději bavili o popularitě českého piva. Říkal jsem, že pokud se mají léčit česko-ruské vztahy, musí být v tomto udělán pořádek. Dokonce jsme navrhovali, že jim naši odborníci pomohou jejich archivy digitalizovat. Ale odmítli se o tom bavit. Ale to nebylo všechno.

Co se ještě stalo?

Mně i kolegovi Hradilkovi dali Rusové víza, která se nepřekrývala s termínem fóra. Hradilek musel odletět dříve. V půlce akce musel pryč. Jinak mu hrozilo, že by byl zadržen jako osoba, která v Moskvě pobývá nelegálně. Já jsem zase dostal vízum o den později, než jsem měl letenku. Ale nakonec se mi povedlo ji posunout. A také se mi pak v Moskvě podařilo zmizet z uvítacího rautu a potkat se s profesorem Zubovem a dalšími lidmi, kteří jsou režimu nepohodlní.

Myslíte, že se do Ruska ještě někdy podíváte?

Pochybuji. Pokud tam bude u moci současný Putinův režim, byl bych sebevrah. Pravděpodobně jsem na kremelské černé listině, takže bych stejně asi ani nedostal vízum. A pokud bych se tam dostal, těžko říct, co by tam na mě čekalo.

Čím to podle vás je, že se Rusko takto proměnilo a z Putina se stal diktátor?

Putin je neúspěšný, tak používá to, co jako důstojník KGB ovládá. Lidé okolo Putina neumějí budovat ekonomiku, neumějí řídit stát, promítá se u nich více než stoletá zkušenost, že režim musí být totalitní, pod přísnou kontrolou a s centralistickým řízením. Hlavně žádná vlastní iniciativa. To samozřejmě vede k velké neefektivnosti. Putin celé roky postupně přitvrzoval a ve svém autoritářském režimu, který je už velmi blízko absolutní totalitě, vytvořil prostředí, kde se mu lidé z jeho okolí bojí říct cokoli, co by nerad slyšel.

A co ruská společnost?

Všude jinde vzniká střední vrstva z nejtalentovanějších lidí, kteří podnikají, vytvářejí hodnoty, díky čemuž pak bohatne celý stát. V Rusku je něco takového absolutně nepřijatelné. Tam se nestaví na vzdělání, výsledcích práce, ale na absolutní loajalitě k nadřízeným. Je to princip, který se uplatňoval už za cara. Západ to ale věděl, respektive kdo chtěl, ten to věděl.

Měl na to tedy podle vás nějakým způsobem reagovat?

Bohužel důležitější byl pro něj finanční zisk. Západ dal vlastně Putinovi čas, aby vybudoval rozsáhlý represivní aparát. Využívá mimo jiné mentality zamindrákovaných lidí, kteří předtím nic nedokázali, ale teď dostali ohromnou pravomoc nad ostatními obyvateli – dokonce je i mlátit, když je potřeba. A ještě za to dostávají slušně zaplaceno.

Podobné je to se systémem oligarchů. Oni by chtěli změnu, protože zjistili, že Putin dělá spoustu chyb, které je poškozují – například jsou pro ně nyní částečně nedostupné jejich ohromné majetky v Evropě včetně České republiky. Jenže oni by chtěli takovou změnu, která by zachovala současné poměry, jen by se změnila postava nahoře. Aby už to nebyl Putin, ale někdo přijatelný pro Západ, s nímž by pak mohli opět obchodovat.

Je ale vůbec reálné, aby byl Putin odstraněn?

Možné je všechno, zázraky se dějí. Putin ale dokáže být neuvěřitelně proměnlivý. Já jsem s ním z očí do očí mluvil dvakrát. V roce 2010 na Valdajském klubu v Soči (odborně-analytické fórum, oficiálně zaměřené na aktuální otázky mezinárodní politiky, ekonomiky a bezpečnosti ve světě; první se uskutečnilo v roce 2004 na břehu Valdajského jezera v Novgorodské oblasti, pozn. red.). A předtím v roce 2006 na Pražském hradě. Tehdy jsem se mu ještě snažil věřit, že to myslí dobře. Dával jsem mu rady, jak by mělo vypadat školství a celé vzdělávání.

Říkal jsem mu například, jak má nechat studovat mladé lidi v zahraničí, ale aby neztratili vztah k ruskému jazyku a kultuře a pak své znalosti aplikovali doma. Putin celou dobu pozorně poslouchal, přikyvoval, dokonce si zavolal svého ministra kultury, ať si dělá poznámky. Zpětně jsem se za to strašně styděl, když jsem pochopil, co je Putin zač. Když jsem ale mluvil s někdejším ruským pre­miérem Michailem Kasjanovem, přiznal se, že Putinovi věřil čtyři roky, jaký je demokrat. U mě to, bohužel, trvalo déle.

Co jste myslel tím, že Putin dokáže být neuvěřitelně proměnlivý?

Když jsem se v roce 2010 zúčastnil zmiňovaného Valdajského fóra, kam Putin také dorazil, byl to hodně odlišný člověk. Vizuálně samozřejmě panovala značná podobnost, ale jinak to byla úplně jiná osobnost. Tehdy se tam sjela celosvětová elita, poradci vlád, významní odborníci, všechno na nejvyšší úrovni, striktní dress code a tak dále.

Tyto osobnosti nechal Putin čekat dvě hodiny. Pak přišel v rozhalence a plátěných kalhotách a dával najevo, jaký je bůh. Jedním z Putinových vzorů je předposlední car Alexandr III., šílený agresivní panovník. Putin rád používá jeho citáty. Jeden zní: „Když ruský car chytá ryby, Evropa může počkat.“ Putin je každopádně neuvěřitelně kluzký, což mi říkali i lidé, kteří seděli ve vedlejší kanceláři.

Alexej Kelin
foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Jak se to projevuje?

U každého dokáže odhadnout, co chce daný člověk slyšet. A to mu také rafinovaně říká. Za dvě minuty pak někomu jinému říká úplný opak. Umí manipulovat s lidmi. Musím se v této souvislosti vrátit do začátku devadesátých let, kdy v Rusku padl komunismus. Začali tam pak jezdit západní experti, ovšem místo budování demokracie přijeli lovit rybky v kalných vodách. Byli to zástupci nadnárodních koncernů. Podepisovaly se tam tehdy naprosto zlodějské smlouvy. Prachy nesmrdí.

Skončilo to tak, že se všechno rozkradlo, důchodci přestali dostávat důchody, snižovaly se platy. Viděl jsem tehdy v jednom moskevském podchodu babičku, která tam prodávala pár ošlapaných střevíců. Hrozný zážitek. Nově vznikající systém de facto zbankrotoval, z největších cyniků, kteří se včas dostali ke správným zdrojům, se stali oligarchové a pro obyčejné lidi se slovo demokracie stalo nadávkou. Lidé, kteří celý život žili ve lži, ztratili víru v demokracii a hledali nějakého zachránce. V tu chvíli se zjevil Putin, zkrotil největší oligarchy a přinutil je k tomu, aby část ze svých astronomických zisků věnovali ruské společnosti a aby se nepletli do vládnutí. Měl v té době navíc obrovské štěstí, že cena ropy za jeho panování vylétla vzhůru, byla mnohonásobně vyšší, čímž Putin získal velké příjmy do státního rozpočtu.

Ostatně průzkumy veřejného mínění i po zahájení ruské invaze na Ukrajinu ukazují, že většina národa stojí za Putinem. I když je samozřejmě otázka, nakolik se dá výsledkům věřit.

Všechny průzkumy jsou zfixlované, stejně jako jsou zfalšované volby. Podle mého přítele Andreje Zubova, o němž jsem už mluvil a který se těmto otázkám hodně věnuje, je to asi tak, že zhruba osmdesát procent veřejnosti se o politiku a veřejné věci absolutně nezajímá. Jsou to většinou lidé mimo velká města. Jejich hlavní starostí je uživit rodinu. Dalších asi osmnáct procent po zkušenostech z devadesátých let nevěří, že se na současném systému dá něco změnit.

Touží po slušném životě, chtějí jezdit na dovolenou a jsou k režimu loajální, i když si třeba myslí něco jiného. A pak jsou zbývající dvě procenta, což jsou oni oligarchové a další podobní lidé, kteří jsou naprosto cyničtí, prolhaní, kradou a udělají cokoli, jen aby se udrželi tam, kde jsou. Od takto nastavené společnosti lze jen těžko čekat zásadní změny.

Váš tatínek byl donský kozák, který emigroval do Československa v první vlně po bolševické revoluci. Maminka byla Češka, narodila se ale v Kyjevě. Jaký je váš osobní vztah k Rusku? Jak tuto zemi vnímáte?

Když to hodně zjednoduším, současné Rusko je oběť, je to mrzák. Má historickou smůlu. Tatínek studoval lékařskou fakultu v Petrohradu. Stejně jako mnozí jiní si přál revoluci, změnu neschopného carského režimu, ovšem nikoli bolševickou, ale demokratickou.

Donští kozáci se původně k bolševické revoluci stavěli neutrálně, drželi si svou samosprávu, ale když jim tam začali instalovat komunistický systém, začali se připravovat na povstání. Přišli za otcem coby dělostřelcem, že ho potřebují. Ten to ale zpočátku odmítal, tvrdil, že chce lidi léčit, a nikoli zabíjet. Jeho děda mu ale řekl, že bolševismus je zlo, proti kterému je zapotřebí se bránit. A když nepůjdeš ty, půjdu na stará kolena já, jsem také dělostřelec. Takže otec nakonec kývl. Když bolševici vyhráli, otec skončil spolu s dalšími kozáky v internačním táboře na tehdy tureckém ostrově Lémnos, ze kterého se mu podařilo uniknout do Istanbulu.

Pak na základě Masarykovy pomocné ruské akce dostal v roce 1921 možnost studovat a žít v Československu. Co ho po příjezdu do Československa šokovalo, bylo to, že po nich čeští studenti plivali. Vyčítali jim, že jsou reakcionáři, kteří podporují buržoazii a cara.

Vím, že to váš tatínek neměl jednoduché. Jednu dobu pracoval v nemocnici v Hradci Králové jen za nocleh v tamní prádelně a dostával zbytky jídla po pacientech. Ale se vším se dokázal vypořádat, vypracoval se a v roce 1935 dostal dekret na místo státního, obvodního a klášterního lékaře v Želivě. Další osudová chvíle ale nastala v květnu 1945, kdy si pro ruské emigranty přijeli sovětští agenti. Váš otec přežil jen se štěstím. Jak to tehdy bylo?

V Praze začalo zatýkání už 12. května 1945, na venkově jenom o pár dní později. Tehdy mi byly necelé tři roky. Utkvěla mi z té doby vzpomínka: „Tati, proč jsi v kleci, když nejsi tygr, a proč ti tečou sliny z očí?“ Otec byl samozřejmě ve vězení, my jsme dostali to privilegium ho navštívit a rozloučit se s ním. Tehdy si myslel, že už nás nikdy neuvidí, a plakal. Otce samozřejmě známí varovali, aby před ruskými agenty včas utekl, ale kvůli mně zůstal. Říkal, že nikomu nic neprovedl, a s malým klukem se nechtěl vydávat na nejistou cestu. Staré kozácké přísloví navíc hovoří: „Dvakrát stejně neumřeš a jednou musíš.“

Jeho štěstím nakonec bylo, že velitel, který rozhodoval o jeho životě a smrti, pocházel také z kozácké rodiny, je to tak?

Ano, byl těrský kozák. Ve své knize otec popisoval, jakým šíleným způsobem ho sovětští agenti při výsleších týrali. Chtěli po něm, aby podepsal protokol, že je vlastizrádce a škůdce Sovětského svazu. Říkal, že neví, proč by to dělal, když ho stejně oběsí nebo zastřelí. Ale oni na tom trvali, že to potřebují, a dál ho mučili. Asi po měsíci nakonec protokol podepsal. Jenže rozsudek smrti musel potvrdit velitel – generál, který chodil v rámci utajení v kapitánské uniformě. Vyšetřovatelé k výslechovému protokolu přidali také knihu otcových veršů, kde byly červenou a modrou tužkou podtržené verše, které měly dokládat otcovu vinu.

Velitel si knihu přečetl a pak vypravoval, že se mu jakoby oloupala skořápka z duše. Veliteli totiž bolševici povraždili celou jeho kozáckou rodinu, on jako malý kluk skončil na převýchově v dětském domově. Když si knížku přečetl, rozpomněl se na své dětství, na kozácké zvyky, tradice. A řekl si, že mého otce nemůže poslat na smrt, že ho musí zachránit.

Vy jste ale sovětské manýry také osobně poznal, když jste působil coby elektrotechnik na pražském pracovišti Správy dálkových spojů. Po okupaci v srpnu 1968 jste měl coby elektroinženýr opravit mezinárodní kabelový spoj mezi Prahou a Moskvou. Jak to tehdy bylo?

Byla to speciální magistrála, měla označení K-1920. Byl to páteřní spoj v zemích RVHP a Varšavské smlouvy. Speciální kabel sovětské výroby. Každých šest kilometrů byla v zemi zakopaná cisterna s elektronkovými zesilovači. Když k nám dorazily sovětské jednotky, kupodivu to vypadlo a spojení přestalo fungovat. Řval tam na nás poručík Agapov. Měl asi metr šedesát, modré rajtky, které nosili politrukové, vyholenou hlavu.

Pamatuji si, jak při přemýšlení zvedl brigadýrku a přejížděl si rukou po strništi na hlavě, až to šustilo. „Všechny postřílím!“ vykřikoval. A já mu říkal: „A co tím získáte?“ On: „Okamžitě to spravíte!“ A tak závadu vyjela hledat údržbová četa, která ale zamířila do nedaleké hospody Na Valkovně. A tak mi nařídil, abych na opravu dohlédl osobně. A dokonce mi k tomu dal obrněný transportér s tříčlennou posádkou. Vzal jsem si k sobě ještě jednoho kolegu a vyrazili jsme směrem na Uhlířské Janovice, kde byl důležitý rozdělovací bod dálkové linky.

Alexej Kelin
foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Jak to bylo dál?

Dojeli jsme tam až asi po třech hodinách. Potřebovali jsme najít poštu a zavolat veliteli. Na náměstí jsem vylezl z transportéru a zeptal se davu místních obyvatel, kde je tady pošta. A pořádně jsem to schytal: „Ty svině kolaborantská!“ Dokonce se objevily dlažební kostky. Sovětský voják vystřelil dávku do vzduchu, já po hlavě zajel zpátky do transportéru. Ve vedlejší ulici jsem pak vystoupil a poštu našel.

Nakonec jste kabel opravili?

Samozřejmě že ne. Ale po týdnu stejně většina lidí začala kolaborovat.

Vy jste po srpnové okupaci na několik měsíců emigroval do západního Německa, ale pak jste se vrátil. Proč?

Zůstal tam ale můj bratr. Otec si přál, aby po něm můj bratr převzal lékařskou praxi v Želivě. Tehdy pracoval v ústavu pro doškolování lékařů v Praze, díky čemuž se dostal na několik zahraničních konferencí a měl tam známé. Takže už 21. srpna sedl s manželkou do auta a odjel do Stuttgartu, kde okamžitě nastoupil jako lékař.

Otec to hodně těžce nesl. Říkal: „Uvědom si, že vlast je jako matka. My jsme už jednu ztratili, když jsme ji nedokázali ubránit. Tady jsme získali novou. Nemůžeš se na vlast vykašlat, když je jí zle.“ Když jsem pak jel za bratrem, domluvili jsme se, že on tam zůstane a já se vrátím, postarám se o rodiče a bratr pomůže alespoň finančně. Takhle to dopadlo.

Jste v kontaktu s ruskou menšinou v Česku?

Ruskou menšinu jsem deset let zastupoval v Radě vlády pro národnostní menšiny. Předtím mě ještě zvolili předsedou Koordinační rady krajanů Ruské federace, ale po dvou letech jsem to vzdal. Pochopil jsem, že jde o systém, jak ovládat ruskou komunitu po celém světě z Ruska. Tehdy jsem se hodně pohádal se současným ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a odstoupil jsem.

Jste ale například zástupcem organizace Ruská tradice, která sdružuje demokraticky smýšlející ruské občany v Česku. A také nadále zůstáváte atamanem Vševelikého vojska donského v zahraničí, je to tak?

Ano. V roce 1918 vznikla Donská republika neboli Vševeliké vojsko donské, i když to s armádou nemělo nic společného. Fungoval tam parlament, ministerstva a tak dále. Před obrovskou bolševickou přesilou se dařilo tento stát bránit dva roky. Mnoho z kozáků pak skončilo v exilu, kde se i nadále snažili tuto republiku držet. Jsem asi šestý nebo sedmý ataman v řadě. Mému předchůdci bylo už přes devadesát, ležel těžce nemocný v nemocnici v Kalifornii. Už nebylo možné svolat parlament a jeho nástupce zvolit. Na různá doporučení pak oslovili mě. Nechtělo se mi do toho, ale po roce přemlouvání jsem to nakonec vzal. Když jsem přebíral historické žezlo v jihotyrolském Lienzu, přišla mi esemeska, že můj předchůdce právě skonal.

Máte už svého nástupce?

Zatím to nemám komu předat. 

Alexej Kelin (81)
• Historik a publicista.
• Potomek donského kozáka a Češky narozené na Ukrajině.
• Jeho otec bojoval po bolševické revoluci v občanské válce na straně bílých.
• Posléze otec i matka emigrovali do Československa, kde Kelinův otec dostudoval medicínu.
• Alexej studoval elektrofakultu, pracoval například ve Výzkumném ústavu telekomunikací a je spoluautorem několika patentů.
• Po okupaci v srpnu 1968 na několik měsíců odjel za bratrem do západního Německa, ale na přání otce se vrátil domů.
• Spolupracoval s emigrantskou protikomunistickou organizací Narodno-trudovoj sojuz, pomáhal převážet „zakázané“ tiskoviny (samizdat) z vydavatelství Posev Frankfurt a. M. a YMCA Press do SSSR a do posádek Sovětské armády v ČSSR.
• Pracoval jako požární technik a byl pod dohledem StB.
• V roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra.
• Po listopadu 1989 se stal personálním ředitelem Českých Radiokomunikací.
• V letech 2002 až 2007 a 2014 až 2019 byl členem Rady vlády pro národnostní menšiny.
• Je atamanem Vševelikého vojska donského v zahraničí.