Pantelis Larcou je zajímavá osobnost. Pro ty nejbohatší zařizuje penthousy v pražské Troji, v Kestřanech opravuje sedm set let starou tvrz a obnovuje komunitní hospodářství. A k tomu všemu je společníkem společnosti SeneCura, která v Česku provozuje domovy pro seniory. „Myslím si, že správný vztah mezi architektem a klientem je podobně otevřený jako s osobním lékařem. Občas je možná i důležitější,“ říká Larcou. 

U vchodu mě zaujalo růžové avantgardní křeslo za víc než sto tisíc. Co je na něm tak výjimečného?

Už i ta kráva, jejíž kůže je na tom křesle, byla výjimečná. Pásla se ve Švýcarsku, měla speciální stravu, aby měla kvalitní kůži. Když mají krávy dobrou stravu a dobrou imunitu, pak mají pevnější kůži a nelezou na ně komáři. To se nepozná hned, ale pokud má nábytek vydržet sto let, je to docela důležité. 

Máte tu spoustu starého nábytku, který vypadá jako ze sedmdesátých let. Ten se chystáte restaurovat? 

Máme velkou ambici chránit nábytek, kterého si dnes spousta Čechů neváží. Říkají, že je to po babičce nebo po mamince, ale ten nábytek je kupodivu velmi kvalitní. Většinou je z masivu nebo z kvalitních dýh. Ten nábytek skutečně vydrží generace. Naší ambicí je takové kousky sbírat, restaurovat a vracet je zpátky do interiérů. To je odkaz, který po sobě chceme zanechat. Našim klientům chceme ukázat, že když budou chtít zajímavé křeslo, neznamená to, že musí být nové. Může se jednat o kombinaci nového a starého, a když myslím „starý“ nábytek, nemám na mysli nábytek barokní, ale kusy z padesátých, šedesátých let. Tenhle styl se dnes znovu vrací do módy. Lidi ty kousky běžně vyhazují, ale stejně nebo lehce obměněnou židli teď koupíte u nás za 60 tisíc. Je to ale pravé, krásně tvarované dřevo, pravá kůže. Asi vás to překvapí, ale v sedmdesátých letech se za socialismu v Čechách vyráběl kvalitní nábytek. Třeba tohle křesílko je z hlediska designu velmi zajímavé. Kupoval jsem ho za necelých 800 korun za kus, prodat ho můžu třeba za 40 tisíc. Proč objednávat italské zboží, když můžeme dát zpátky do oběhu staré?

Když bych si u vás objednala interiér celého bytu, nakombinoval byste mi nábytek z padesátých let s novým italským?

Abych vám mohl vybavit byt k vaší spokojenosti, je důležité, abychom spolu ušli kus cesty. 

Kolik času bychom spolu museli strávit? Tři dny by stačily?

To je málo. Dokud nebudu vědět, kdo jste a jak žijete, vůbec nejsem schopný vám vyhovět. Největší problém s klienty bývá, že nový interiér tvoří nadšená žena a platí ho manžel. Vás vedu za ruku a on se potom necítí doma dobře, protože to není jeho styl. Pokud v bytě nebude bydlet jen jeden člověk, pak je třeba poznat celou rodinu a její potřeby. Když děláme velké byty, snažíme se vytvořit místa, kam mohou členové utéct od zbytku rodiny. Každý potřebuje svůj osobní prostor. Vy potřebujete svůj budoár, on svoji pánskou pracovnu. Ve společném prostoru pak musí panovat pravidla, která vyhovují všem.

A jak to děláte, aby byl nadšený i manžel, když je nadšená žena?

Architekt musí fungovat trochu jako psycholog. Je důležité, aby ti lidé nebyli naštvaní interiérem už od rána. Interiér je nástrojem žití. Když umíte říct, jak chcete žít, měl by vás architekt umět korigovat správným směrem. Myslím si, že správný vztah mezi architektem a klientem je podobně otevřený jako s osobním lékařem. Občas je možná i důležitější. Pokud se má člověk doma cítit dobře, musí architektovi říct spoustu věcí, které možná ani jeho doktor neví. 

Interiér vás hodně ovlivňuje. Musíte odejít z bytu nebo domu v klidu do práce, tam buďte klidně ve stresu, musíte se ale těšit domů. Je to váš prostor. Dřív jsme měli tu svobodu, že nás neměl kdo a jak kontaktovat, neměli jsme mobil. Teď mi někdo píše v jednu v noci a asi očekává, že mu odpovím. Dnes se neschováte. Pocit, že je to jen váš prostor, byste měl mít aspoň doma.

Má top klientela nějaké zvláštní požadavky?

Lidé, kteří bydlí v projektech, jako je Chateau Troja Residence, je obvykle nevyužívají jen pro své soukromí, ale ke své prezentaci před přáteli nebo obchodními partnery. Součástí takového interiéru je tak velmi často takzvaná zadní kuchyně, kam nerušeně přijede catering a připraví pohoštění na takové akce. 

Zákazníci, kteří takové penthousy užívají, také obvykle mají personál. Pak je logicky třeba myslet na to, aby paní na hlídání mohla v bytě pečovat o děti, ale zároveň aby se při tom neustále nepotkávala s majiteli. Ti musejí mít soukromý prostor zcela oddělen. Interiér takové rezidence musí mít několik úrovní – části zcela soukromé, kam personál kromě úklidu ve vyhrazených časech nemá přístup, a části, které například využívají hosté či návštěvy. Není to nic nového, podobným způsobem fungovaly rezidence vlivných rodin za první republiky a tyto buržoazní rodiny převzaly zkušenosti od šlechty z předchozích období. My se k tomu pouze vracíme.

Jsme jako Češi v něčem specifičtí?

V Praze se lidem líbí šedo-béžové barvy. Vlastně jsme ve smutném městě. Já mám kořeny na jihu, vy Češi mi přijdete málo odvážní. Kdybych byl v Kalifornii, interiér bude úplně jiný. Tam jim nemůžu navrhnout neveselý dům. Také by byl okázalejší. Blíž k Rusku bude byt vypadat také jinak. Když budeme navrhovat palácový byt v Moskvě se čtyři metry vysokými stropy, proč nezdobit? Já nemám rád, když se říká „je to moc ruské“. To je nesmysl. Každý národ má nějaký styl. To nemůžete kritizovat.

Projevila se na poptávce po luxusu koronavirová krize?

Pracujeme s lidmi, kteří nemají problém za byt bez dokončených stěn, rozvodů a podlah utratil třeba sto milionů korun. Tito lidé jsou obvykle vítězové ekonomických krizí. Pro jeden z největších penthousů jsme našli kupce právě nedávno.

Archiv

Platí úměra, že když někdo kupuje byt za 60 milionů, dá do interiéru třeba deset? Dá se to nějak odhadnout? Vytvořil jste někdy interiér dražší než celý dům?

Záleží jen na tom, co si zvolíte. Cena interiéru může překonat i cenu samotného penthousu. Vezmete kostku zlata, jakou má cenu, přitom je maličká. Teď sedíme u stolu, který stojí 250 tisíc. Je to moc, nebo málo? Je to 2,5 metru krát 1,1 metru, speciální mramor z jednoho lomu u Říma. Každý lom nemá takovou kresbu, musel to někdo vymyslet, někdo navrhnout, někdo naložit…Je na tom spoustu práce. Podle mě je to levné. Ten stůl nevydrží jen to, že tady u něj občas sedíme, ale klidně na něm doma s manželem můžete i dělat něco navíc. 

Nebo naopak. Na co potřebujete stůl za 250 tisíc, když u něj nesedíte? Škrtáme to. Spoustu lidí má automaticky super kuchyň, ale nevaří. Mají stůl a osm židlí, protože u něj na Vánoce sedí. Tak pojďme udělat pohodlné sezení u televize a vybrat pohovky. Pohovka, kde máte i jíst, vypadá jinak než ta, u které budete relaxovat. To jsou podle mě věci, které by z vás měl architekt vytáhnout a pochopit.

Koupil jste historickou tvrz. Jak vás to napadlo?

To je osud. Člověk nikdy neví, co se stane. Zabývám se domy pro seniory. Jsem spolumajitelem SeneCury (jeden z největších evropských provozovatelů privátních domů pro seniory – pozn. red.). Dělám interiéry pro pár „vyvolených“, protože mě baví komunikace s klienty, potřebuji těsný kontakt s lidmi. Tohle je moje hobby, můj hlavní byznys je ale development. Stavíme byty, které prodáváme, ale nejvíce úsilí vkládáme do seniorských domů, které i provozujeme. Pro mě je nejvýznamnějším klientem senior, kterého dnes celá společnost ignoruje. Není aktivní, nevydělává peníze, ale těm lidem musíme vytvořit domov. A to je daleko těžší, než vytvořit interiér pro vás, protože vy jste s rodinou, ale senioři jsou lidé vytržení z domova, kde strávili celý život. Stěhují se do nové komunity a musí se tam cítit jako doma. 

Jde toho docílit?

Představte si, že je vám 88 let, umřel vám manžel a vy jste ve velkém bytě většinu času sama a potřebujete denně pomoci. A teď by vás měli přestěhovat do místa, které je přívětivé. Posadíme vás ráno na snídani s lidmi, se kterými se budete denně vídat, je proto velmi důležité, jak navrhneme společenské prostory. Musíme být velmi empatičtí. Pořádáme animační programy, při kterých se klienti poznají. Proto také máme kapli; lidé tam mohou utéct, je tam klid a zároveň je to prostor, kde se loučíme se zesnulým. Zní to divně, ale v domově ob týden dojde k nějakému úmrtí. Spousta rodin – a pro mě je to nepochopitelné, protože my máme trošku jinou kulturu – jen pošle pro zesnulého pohřební službu, a tím to skončí. To my nemůžeme dopustit. Pro naše klienty je to rána. Čekají, že si s nimi dá ráno „soused“ kafe, a on už nepřijde. Jeho „nová“ rodina, která se vytvořila v domově, se s ním musí rozloučit, to je velmi důležité.

SeneCura má domovy i v Česku, že?

Máme patnáct domů, stavíme v Chotěboři, začínáme stavět v Humpolci, ve Žďáru nad Sázavou, v Písku, v Jičíně…Připravujeme domy skoro po celé republice.

Pořád mi do té skládačky nezapadá ta tvrz. Tu jste koupil proč?

Je to projekt, který k nám přišel náhodou. Zjistili jsme, že pracujeme po celé republice, takže je jedno, jestli vyjedu z Prahy, nebo z Písku. Mám rád historii a zjistil jsem, že rád pomáhám. Mohl bych postavit betonový dům, protože mám rád beton, ale byla na prodej tvrz v Kestřanech. To je krásná, 700 let stará stavba, ale je zanedbaná. Od té doby, co ji odevzdali Schwarzenbergové státu, jen chátrá a chátrá. Umíme jako stát investovat 400 milionů do e-shopu, ale neumíme vzít 50 milionů a opravit památky. Myslím si, že podobně jako stát dnes ignoruje své seniory, ignoruje také svoje kulturní památky. 

Takže jste chtěl zachraňovat?

Řekli jsme si, že musíme přiložit ruku k dílu. Ale není to jen tvrz. Zjistil jsem, že je potřeba „opravit“ i mentalitu lidí, kteří tam na venkově žijí. Nejsou aktivní, nežijí jako jejich prarodiče, neobdělávají pole, i když je vlastní. Dali je nějakému družstvu, které velkými kombajny a chemií pole ničí. Je to nevzrušuje. Kdyby vstal děda z hrobu, všem by jim nafackoval a řekl by jim, že na tom poli nemůže být pořád řepka a že tam má být žito, protože je zdravější a má dnes vyšší hodnotu. Měli by tam obnovit pekárnu, která tam dřív byla, a péct vlastní chleba. 

Máme krásnou jihočeskou krajinu, kolem se pase 1300 krav. Zemědělské družstvo má 3,3 milionů litrů mléka ročně a nemá ho kde zpracovat, tak chci postavit sýrárnu. Madeta jim dává 8,70 koruny za litr a nějaký německý podnikatel 9,30. Kvůli 60 haléřům mléko posílají do Německa, v Německu z toho vytvoří nějakou nechutnou věc, kterou nám pošlou do Lidlu, a pak mluvíme o uhlíkové stopě. Býky, kteří si vesele žijí na pastvinách na jihu Čech, pošlou až do Turecka. Kdyby aspoň do Řecka… Oni ani nectí náboženství. Z krásného křesťanského místa, kde máme na každém rohu kapličku, je posílají Osmanům. To je přece nesmysl. 

To všechno chcete změnit?

Kestřany mají dvě tvrze a zámek, obec má 700 obyvatel, 700 let fungovala, byla soběstačná, lidé zpracovávali všechno. Měli lihovar, pivovar; ten byl nejstarší v jižních Čechách. Dnes samozřejmě nefunguje. Kravíny, ovčín…Všechno si tu dělali sami a byli soběstační. Teď by se neuživili, jen čekají. Kdyby jim vypnuli proud, budou hladovět. Máme slepice, kachny, připravujeme ovocný sad. Začíná to tu žít, máme 140 hektarů, obnovujeme sady a ovčín, plánujeme sýrárnu, masnu, budeme mít malou pekárnu, řezníka. Tohle je pro mě ta obnova, ne jen tvrz. Tvrze jsou tak bytelné, že stavba vydrží ještě několik desítek generací, ale chci jí vrátit bytovou funkci, byla postavená jako větší rodinný dům. 

Koupil jsem ji proto, že vypadá jako malý Karlštejn. Divil jsem se, že ji někdo prodává. Máme tam i čápa Františka. Je to tam krásné a náš život je opravdu různorodý, ale stále jsme na zemi a pořád rádi komunikujeme. O interiéru komunikujeme s klienty, v seniorských domech s důchodci a na jihu Česka hlavně s ovcemi.

Pantelis Larcou (50)

• Pochází ze severní části Kypru

• V roce 1989 přijel studovat do Česka

• Za dům v Oldřichově v Hájích nedaleko Liberce získal v roce 2016 Grand Prix architektů v kategorii rodinných domů

• Vystudovaný architekt se zabývá developmentem a je dodavatelem bytového vybavení

• Je také podílníkem společnosti provozující seniorská centra SeneCura

• V Kestřanech koupil tvrz a opravuje ji

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Hana Boříková