Hledám lidi hladové po úspěchu. Západ rezignoval, investujeme hlavně na Východě, říká Vojta Roček

Známý investor z Presto Ventures se snaží, aby lidé nebrali působení ve startupu jen jako klasický džob. „Měli by to vnímat jako investici nejen do svého života, ale i do firmy, která jim to jednou obrovským způsobem vrátí,“ říká v rozhovoru.

Známý investor z Presto Ventures se snaží, aby lidé nebrali působení ve startupu jen jako klasický džob. „Měli by to vnímat jako investici nejen do svého života, ale i do firmy, která jim to jednou obrovským způsobem vrátí,“ říká v rozhovoru.

Celý článek
0

Sto milionů pro Worldee. Český cestovatelský startup nakopne nový investor, je jím Smička z Bazoše

Radim Smička, šéf Bazoše, posílá olomoucké cestovatelské platformě Worldee tři miliony eur. Další milion přidávají současní investoři Kaiperi Venture Capital. Finanční injekci se startupu podařilo získat i díky nedávnému rozhovoru, který jeho zakladatel Tomáš Zapletal poskytl Hrotu.

Radim Smička, šéf Bazoše, posílá olomoucké cestovatelské platformě Worldee tři miliony eur. Další milion přidávají současní investoři Kaiperi Venture Capital. Finanční injekci se startupu podařilo získat i díky nedávnému rozhovoru, který jeho zakladatel Tomáš Zapletal poskytl Hrotu.

Celý článek
0

Co mají společného ostravská raketa a vaření v Africe? Sahel se topí v kouři

Problém, který v chladných měsících trápí české vesnice, najdeme v subsaharské Africe. Nad každou vesnicí se vznáší kouř z hořícího dřeva, ve městech je to zápach pálených odpadků. Ekologická zátěž stojí za miliony předčasných smrtí ročně.

Problém, který v chladných měsících trápí české vesnice, najdeme v subsaharské Africe. Nad každou vesnicí se vznáší kouř z hořícího dřeva, ve městech je to zápach pálených odpadků. Ekologická zátěž stojí za miliony předčasných smrtí ročně.

Celý článek
0

Za znásilnění pěti chlapců jen tříletou podmínku? Dohody o vině a trestu mají jednu výhodu a spoustu nevýhod

Je jich stále víc a týkají se těch nejzávažnějších zločinů – vražd, znásilnění, miliardových daňových úniků. Pro dohody o vině a trestu je namístě stanovit limity a jasná pravidla

Za znásilnění pěti chlapců jen tříletou podmínku? Dohody o vině a trestu mají jednu výhodu a spoustu nevýhod
ilustrace | Vojtěch Velický

O tom případu se toho napsalo hodně. Čtyřiatřicetiletý muž z Břeclavi znásilnil pět chlapců a dva další pohlavně zneužil. Do vězení přesto nejde, protože se státním zástupcem Markem Vagaiem uzavřel dohodu o vině a trestu a soudce Krajského soudu v Brně Roman Kafka ji schválil. Dotyčný násilník vyvázl jen s tříletým podmíněným trestem, přičemž své oběti odškodnil částkami v rozmezí 20 až 35 tisíc korun.

Překvapivě mírný trest zdůvodnil Kafka podle Deníku N tak, že násilník žil až do svého poklesku „životem příkladného člověka“, a šlo tedy z jeho strany o „exces“. Kvůli „sexuologické poruše“ navíc jednal se zmenšenou příčetností, dobrovolně se začal léčit, při znásilňování si kromě toho prý počínal s „menší fyzickou intenzitou“ a jeho konání údajně na chlapcích nezanechalo trvalé následky. Schytal za to kritiku, a to z dobře pochopitelných důvodů: čtyřem obětem ještě nebylo patnáct let a „fyzická intenzita“ jeho počínání až tak nepatrná nebyla, i když o „klasické“ znásilnění tedy nešlo. V jednom případě se například podle odůvodnění rozsudku pokoušel dvanáctiletého chlapce vzrušit „manuálními pohyby na penisu“, a když ho chlapec odstrčil o otočil se k němu zády, hladil ho rukou „na holých hýždích, přičemž mu vsunul prst do konečníku“.

Tak lze ve zkratce shrnout zatím zdaleka nejskandálnější dohodu o vině a trestu, jaká se v Česku objevila. Pro budoucnost je ale možná důležitější zaměřit se na samotný institut podobných dohod uzavíraných mezi obviněným a státním zástupcem. Už tři roky po sobě jejich počet v Česku neustále stoupá a často jde o ty nejzávažnější zločiny – vraždy, znásilnění, miliardové daňové úniky. Dohody o vině a trestu mají jednu skvělou vlastnost: obviněný se – výměnou za nižší trest – přizná a státní zástupce i soudce ušetří čas (stát peníze), který mohou věnovat jiným případům. Zároveň si je ale třeba uvědomit, že příliš rychlá spravedlnost nemusí být vždycky ta nejlepší spravedlnost a že se dohody o vině a trestu dokážou občas utrhnout ze řetězu, jak se to už dávno stalo ve Spojených státech.

Dvacet dní za dvě stě

Předchůdci dnešních českých dohod o vině a trestu se začali poprvé ve větším počtu prosazovat (pokud tedy pomineme dávné středověké odnože) ve Spojených státech krátce po americké občanské válce. Společnost na ně hleděla s podezřením (není divu, dodnes se zachovalo svědectví o jistém newyorském advokátovi, který před budovou soudu otevřeně kupčil s výší trestu: „300 dolarů za deset dní, 200 dolarů za dvacet dní, 150 dolarů za třicet dní“) a odvolací soudy je hromadně rušily jako protiústavní, protože se podle jejich názoru jednalo o vynucené výpovědi. Americká společnost se ale usazovala a před soud se dostávaly i takové skutky, které dřív nikoho nevzrušovaly.

Přetížení návladní a soudci zoufale hledali řešení a někdy na začátku minulého století je našli v povýšení někdejší polokorupční praktiky na oficiální institut práva. Dohod (plea bargaining) bylo stále víc, roku 1970 je definitivně posvětil Nejvyšší soud a dnes je naprostá většina odsouzení ve Spojených státech výsledkem dohody obviněného s návladním – na federální úrovni jde skoro o 97 procent.

V Evropě se dohody prosazovaly o sto let později. Někde zdola, třeba v Německu (prostřednictvím neformálních dohod mezi státním zástupcem, obhájcem a soudcem, které měly ulevit přetížené justici a zrychlit trestní řízení), jinde byly nařízeny shora jako u nás nebo na Slovensku. Dnes je kromě zmíněných zemí využívá třeba Francie, Španělsko, Itálie, Švýcarsko, Polsko či Maďarsko.

V Česku se dohody o vině a trestu začaly používat v roce 2012, šlo ovšem o mrtvý právní institut. Z dohod zákon vylučoval zvlášť závažné zločiny (úmyslné trestné činy, za které hrozí více než deset let) a obvinění, soudci ani – primární hybatelé tohoto institutu – státní zástupci o ně nejevili zájem. Z disertace právničky Lucie Alakšové, která si dala tu práci a oslovila jednotlivá státní zastupitelství, plyne, že hlavním důvodem byl vcelku oprávněný pocit, že jim nutné papírování provázející uzavírání dohod přidělává práci. „U jednoduchých věcí nemá smysl, protože řízení spíše prodlužuje, než zkracuje,“ odpovědělo tenkrát Okresní státní zastupitelství v Klatovech. Výsledkem bylo, že i v „nejúživnějším“ roce 2019 státní zástupci navrhli v průběhu přípravného řízení (ještě před podáním obžaloby) pouhých 160 dohod.

Dohody o vrazích

Revoluce přišla v říjnu 2020, kdy novela dohody rozšířila i na ty nejzávažnější trestné činy, včetně vražd, znásilnění a loupeží. Okamžitě následoval strmý růst jejich počtu. Jen za poslední dva měsíce roku 2020 jich bylo 126 a loni státní zástupci navrhli 632 dohod (to znamená v necelých dvou procentech všech případů). V absolutním měřítku pořád nejde o nijak závratné číslo, jenže velmi často se jedná o mimořádně těžké a k tomu mediálně zajímavé zločiny. Potvrzují to čísla. Česká televize loni zmínila statistiku, podle níž krajské soudy, které řeší tu nejzávažnější kriminalitu, schvalovaly dohody sedmkrát častěji (po přepočtu na počet případů) než soudy okresní a obvodní.

Je to logické: dotáhnout do konce případ vraždy či složité hospodářské kriminality je mnohem náročnější než vyřídit banální krádež v samoobsluze, a úspora času, kterou dohoda státnímu zástupci a soudci přinese (v případě uzavření dohody se například obě strany zpravidla vzdají odvolání a shodnou se na tom, že soudce může sepsat takzvaný zjednodušený rozsudek bez odůvodnění), mnohonásobně převažuje zmíněné papírování. Dobrodiní dohod už proto kromě násilníků vyzkoušelo několik vrahů, pasák prodávající čtrnáctiletou školačku (dostal šest let vězení), estébák, který kdysi šikanoval disidenty v rámci akce Asanace (podmínka), korupčník šmelící s pronájmy nemovitostí v centru Prahy (podmínka), podnikatel Shahram Zadeh, organizující miliardové daňové úniky (dohodl se na devíti letech vězení), či drogoví dealeři. Jinak řečeno, nejde zatím o epidemii dohod, ale o sérii nadprůměrně závažných případů, které budí pozornost.

Výhody a nevýhody

Dohody o vině a trestu mají, jak už víme, jednu obrovskou výhodu, která byla zároveň důvodem jejich vzniku: zjednodušují a zrychlují trestní řízení. Přínosem – pokud je myšleno vážně a kajícně – může být také přiznání pachatele, a to jak pro něj samotného, tak pro oběť.

Nevýhod je řada. Mezi ty teoretické patří třeba ne zrovna důstojné licitování se spravedlností a rezignace na to, zjistit, co se doopravdy stalo. V praxi mohou dohody zvyšovat nerovnost před zákonem (bohatý pachatel nahradí oběti škodu snáze než chudý, což zvedá jeho šance; navíc je jen na státním zástupci, komu dohodu nabídne) a některé z nich budí dojem, že díky nim pachatel vyvázl příliš lacino, a to výměnou za ušetřenou práci soudce a státního zástupce. Ve Spojených státech jsou pak smutnou realitou – píší se kvůli tomu vědecké studie, novinové články i knihy – falešná přiznání nevinných lidí.

Dilema nevinného

Roku 1985 kdosi v městečku Beatrice v Nebrasce znásilnil a zavraždil 68letou ženu. Jednou z šestice podezřelých byla Ada JoAnn Taylorová, která dostala od návladního na výběr: přizná se a výsledkem bude trest mezi deseti a čtyřiceti roky, a tedy šance, že se jednou jako stará žena podívá na nezamřížované nebe, nebo bude zapírat a pak ji čeká „plnotučný“ porotní proces, v němž ji skoro s jistotou čeká doživotí nebo taky trest smrti. Volila naději (a spolu s ní další čtyři obvinění), přiznala se a na svobodu vyšla až po devatenácti letech, když DNA ukázala, že nikdo z šestice podezřelých na místě vraždy nebyl a skutečný vrah už dávno zemřel. Dodejme, že o „Beatrice Six“ natočila později HBO seriál.

Zdaleka nejde o ojedinělý případ a program Innocence Project of DNA ve skutečnosti před pěti roky ukázal, že 62 procent justičních omylů týkajících se vraždy způsobila ve Spojených státech nepravdivá – skoro by se chtělo říci vynucená – přiznání. A vzhledem k tomu, jak vysoká je ve Spojených státech „trial tax“ (pokud se někdo odmítne přiznat a předstoupí před porotu, je podle nedávné studie vědců z University of Chicago dvakrát až šestkrát vyšší pravděpodobnost, že skončí za mřížemi a zároveň že jeho trest bude o patnáct až šedesát procent přísnější), není se co divit, že se občas raději přizná i nevinný.

Toto dilema nevinných „zločinců“ hezky ilustruje jiný reálný případ. Roku 2000 zatkla policie ve Virginii kvůli vraždě sousedky dva kamarády – dvacetiletého Erica Weakleyho a o rok mladšího Michaela Hashe. Oba byli nevinní, ovšem Weakley nátlak nevydržel a dohodl se. Za vraždu tak dostal jen šest let a osm měsíců, zatímco Hash odešel od soudu s doživotím bez možnosti propuštění a ve vězení pak strávil dvanáct let.

Přiznat se ke zločinu, který člověk nespáchal, je hrozná představa, jenže jak před deseti lety ukázala jiná studie, jde o východisko z nouze, které je připravena volit většina lidí. Kriminolog Lucian E. Dervan a psycholožka Vanessa A. Edkinsová nabrali mezi vysokoškolskými studenty desítky dobrovolníků a zdánlivě je nechali řešit sérii logických úloh. Ve skutečnosti však testovali něco docela jiného. Dobrovolníky obvinili, že opisovali (udělali prý úplně stejné chyby jako „agent“, který ve stejné místnosti předstíral vyplňování testu), a nabídli jim dvě možnosti řešení. Pokud se přiznají k opisování, kterého se nedopustili, přijdou jen o odměnu dobrovolníka zapojeného do studie. Pokud však budou trvat na své pravdě, převezme jejich případ fiktivní, ovšem zlopověstně přísná „Akademická revizní komise“ (obdoba poroty), a jestliže se před ní nedokážou obhájit, přijdou nejen o odměnu, ale o jejich případu se dozví vedení školy a zároveň budou muset absolvovat kurz etiky zakončený závěrečnou zkouškou.

Výsledek byl smutný: celkem 56,4 procenta nevinných dobrovolníků se raději přiznalo, čímž byla s definitivní platností vyvrácena středověká poučka, že přiznání je „korunou důkazů“.

Hlavně ne závislost

Tak daleko s našimi 632 dohodami ročně ještě ani omylem nejsme, americký příklad ovšem vcelku jasně ukazuje, k čemu také může vést naprosté převládnutí dohod. Vypadá to jako jasné varování, kupodivu si to ale nemysleli na Slovensku, když roku 2006 zaváděli vlastní verzi dohod o vině a trestu. Dohody měly podle původního plánu uzavřít sedmdesát až osmdesát procent všech trestních řízení, což se sice úplně nepovedlo, přesto mívalo o polovinu menší Slovensko před tím, než od tohoto ambiciózního plánu ustoupilo, pět až sedm tisíc dohod ročně.

Česká justice patří – na rozdíl od slovenské – dlouhodobě k těm rychlejším v Evropě, a tak podobný „booster“ zcela určitě nepotřebuje. Dohody mohou mít v některých případech hluboký smysl, přesto bychom jimi měli šetřit, protože s jejich uzavíráním spravedlnosti nepřibývá.

Namístě jsou spíš úvahy, jestli by nebylo rozumné dohody spoutat pravidly, aby nemohlo docházet k různým pobuřujícím excesům zahrávajícím si se spravedlností. Podle Jakuba Drápala z pražské právnické fakulty, který se ukládáním trestů dlouhodobě zabývá, je namístě zvážit třeba to, jestli má mít dohoda vliv na to, zda bude někdo uvězněn, nebo ne, jak vysoká by měla být případná „sleva“ z trestu a zda její výši předem nestanovit.

Například Anglie má v tomto ohledu předvídatelná pravidla a obviněný dostane – podle toho, v které fázi trestního řízení se přizná a přistoupí na dohodu – trest o 33 až deset procent nižší. U nás by podle Drápala nemusely být slevy tak vysoké, protože česká justice nepotřebuje tak nutně přiznání obviněného (svolat a realizovat zasedání soudců profesionálů není tak náročné jako porotního soudu) a česká justice (zatím) není na dohodách závislá.

Dohod by v takovém případě zřejmě moc nebylo. Na svobodě by ale také nejspíš běhalo méně pětinásobných znásilňovačů.