Otestovat nás všechny, o tom mluví i ministr zdravotnictví Roman Prymula. Pomiňme, jak toho v nějaké bleskové kampani dosáhnout, kdo by to logisticky zajišťoval a k čemu by vlastně získané výsledky po 150 korunách za test byly. Jistěže tak lze získat obraz o stavu „promořenosti“ české populace. 

V Británii po první vlně zkoušelo od 20. června do 13. července u 100 tisíc dobrovolníků „samotestování“ pomocí jednoduchých souprav, které z kapky odebrané krve určují přítomnost protilátek. Oproti průměru populace (šest procent) bylo nepřekvapivě nejvyšší zastoupení protilátek v testech v Londýně (13 procent), u zdravotnického personálu (12 procent) a ošetřovatelů v domovech seniorů (16 procent). Spolehlivost laického testování sebe sama v domácím prostředí nevyšla nejhůř – 97 procent to dokázalo a 94 procent testů bylo validních.

Předpokládejme, že by existovaly laiky použitelné diagnostické soupravy, které by umožňovaly zjistit nejen přítomnost protilátek, ale dokonce perfektně zjistit riziko, že můžete nakazit jiné. Teď teprve přicházejí na řadu ty nejdůležitější otázky. Jak vysoké procento by se nahlásilo, šlo dobrovolně do sebeizolace a přijalo další omezení, včetně nemalých ekonomických důsledků, aby ochránilo jiné? Jistěže v očekávání reciprocity, že totéž udělají ostatní? 

Ve městě Čching-tao neponechávají nic náhodě, testovat se budou všichni, protože budou muset. O nějaké dobrovolnosti nemůže být ani řeči. Posuďte sami, jak na tom v české společnosti s kapitálem důvěry a odpovědnosti nikoli vůči nejbližším, ale vůči těm ve vnějším kruhu, cizím lidem, vlastně jsme. V jaké vzdálenosti od Čching-taa, města dobrého piva na poloostrově Šan-tung, se vlastně momentálně nacházíme?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník