Námořní cestu arktickými oblastmi využívá pro přepravu ropy a dalších komodit stále více tankerů a lodí, které vyplouvají z ruských přístavů do čínských.
Námořní cestu arktickými oblastmi využívá pro přepravu ropy a dalších komodit stále více tankerů a lodí, které vyplouvají z ruských přístavů do čínských.
Velmi vysoké teploty neškodí jen lidskému tělu a zvířatům, ale také potravinám a lékům. Jak se však horka projeví na účincích léčivých přípravků a jejich vlivu na naše zdraví?
Velmi vysoké teploty neškodí jen lidskému tělu a zvířatům, ale také potravinám a lékům. Jak se však horka projeví na účincích léčivých přípravků a jejich vlivu na naše zdraví?
Zaměstnanci stavebních úřadů si zčásti rvou vlasy, zčásti se rozčilují a hrozí stávkou, jejich nadřízení píšou naléhavé výzvy ministru pro místní rozvoj Ivanu Bartošovi, shrnuje Pavel Páral.
Zaměstnanci stavebních úřadů si zčásti rvou vlasy, zčásti se rozčilují a hrozí stávkou, jejich nadřízení píšou naléhavé výzvy ministru pro místní rozvoj Ivanu Bartošovi, shrnuje Pavel Páral.
Nová studie naznačuje, že obecně rozšířená představa Sparťanů coby eugeniků, kteří zabíjeli či nechávali úmyslně zemřít postižené novorozence, může ve skutečnosti být jen dva tisíce let starým mýtem.
Každý den napíšou lidé miliardy slov a po naprosté většině z nich neštěkne druhý den pes. Některá však přetrvají tisíce let. Zřejmě každý slyšel ve škole o tom, že starověcí Sparťané byli nemilosrdní eugenici a zbavovali se hned po narození neduživých dětí. O praxi starých Řeků zabíjet či ponechat postižené děti napospas smrti ale ve skutečnosti víme jen z několika málo literárních textů a ty nemusejí být spolehlivé, popřípadě je špatně interpretujeme.
V časopise Hesperia aktuálně vyšla studie, ve které archeoložka Debby Sneedová z California State University tvrdí, že jde ve skutečnosti o tisíce let tradovaný mýtus. Opírala se přitom o analýzu příslušných literárních textů a archeologické nálezy. Infanticida (zabíjení dětí) se podle Sneedové ve starověkém Řecku samozřejmě vyskytnout mohla, nešlo ale podle ní o společensky široce akceptovanou záležitost a „standardní reakci na postižení“.
Nejdřív k tomu, jaké důkazy o zabíjení postižených dětí ve starověkém Řecku máme. Jediný přímý pochází z pera řeckého historika Plútarcha a konkrétně jde o životopis polomytického spartského zákonodárce Lykúrga, který žil (pokud tedy opravdu žil) někdy v 9. až 7. století př. n. l. Plútarchos píše, že spartský otec po narození vzal dítě a „odnášel je na jakési místo zvané lesché,“ kde seděli nejstarší a nejváženější Sparťané, tedy „geronti“. Pokud bylo nemluvně „dobře rostlé a silné, kázali ho vychovávat“, bylo-li „však slabé a nevzhledné“, byla jeho osudem propast zvaná Apothet: „Neboť bylo lépe pro dítě i pro obec, aby novorozeně, od počátku nezpůsobilé vyrůst a zesílit, nezůstalo naživu.“
Další eugenické pasáže lze nalézt (koho by to překvapilo) u dvou největších řeckých politických myslitelů – Platona a Aristotela. Platon v jednom ze svých slavných dialogů vkládá svému učiteli Sokratovi do úst slova, že v ideálním světě musí vládci vymyslet takové prostředky, aby se plození zúčastnili jen ty nejlepší ženy a muži, kdežto ti „podřadní“ mají být od rozmnožování odrazováni. Navíc musí podle něj v takovém státě existovat „autority“, které by se postaraly o děti „dobrých rodičů“ a zajistily jejich výchovu, ovšem děti od „podřadných rodičů“ a „poškozené děti“ mají být ukryty na „tajném a neznámém místě, jak se sluší“. Aristoteles je v tomto ohledu ještě přímočařejší a ve své Politice míní, že v ideálním státě je třeba, „aby se těla potomků řídila přáním zákonodárce“, a otevřeně doporučuje, aby byl zaveden zákon nařizující „nevychovávat žádné poškozené“ dítě.
Podle Sneedové není možné brát žádný z citovaných textů za bernou minci. V případě Aristotela a Platona je to jednoduché – jde o utopické spisy a sotva lze tvrdit, že jejich eugenické blouznění popisuje starořeckou realitu (i když i tak se tyto pasáže leckdy chápaly). U Plútarcha je to složitější, jenže i v jeho případě lze najít celou řadu argumentů velících k opatrnosti. Tak předně Lykúrgův životopis napsal někdy okolo roku 100 našeho letopočtu, tedy mnoho set let poté, co klasická spartská společnost zanikla. Kromě toho jedním z vůbec nejvýznamnějších spartských králů byl Agésilaos II. (vládl v letech 398 až 360 př. n. l), který podle samotného Plútarcha ztepilostí rozhodně nevynikal. V jeho životopise píše, že Agésilaos byl „malý“ a „kulhal na jednu nohu“, ale údajně to vyvažoval tím, že byl krásný, ctižádostivý a dokázal si ze své „tělesné vady“ utahovat: „Sám si z toho první tropil smích a dělal na to vtipy.“
Podobných spartský infanticidní mýtus zpochybňujících záznamů lze najít víc a další se týkají jiných oblastí starověkého Řecka. Jde například o dochované doporučení jistého anonymního lékaře, jak pomáhat těm, kteří se narodili se zmrzačenou rukou.
A pak tu jsou samozřejmě důkazy archeologické. V první řadě neexistuje žádný hmotný důkaz, že by se Řekové postižených dětí zbavovali. Na druhou stranu se například dochovaly hliněné figurky zobracující dospělé lidi s těžkým postižením, typicky s rozštěpem patra, nebo malé keramické lahvičky, které podle Sneedové mohly sloužit k výživě takto postižených lidí v kojeneckém věku. Nutné ale samozřejmě je vypořádat se s pozoruhodným nálezem z roku 1931, kdy se v jedné opuštěné athénské studni podařilo vykopat přes 400 dětských koster (a také 150 koster psích). Většina dětí byla v době smrti stará sotva pár dní a nelze samozřejmě úplně vyloučit, že důvodem jejich úmrtí byla infanticida. Z jiné tři roky staré studie ovšem plyne, že skladba a stav ostatků odpovídají spíš ohromné dětské úmrtnosti, která byla pro starověk typická (ještě v 19. století umírala v českých zemích před dosažením jednoho roku minimálně čtvrtina dětí), než výběrové infanticidě. Mezi kostrami se navíc podařilo identifikovat šesti- až osmiměsíčního kojence postiženého hydrocefalem (vodnatelností hlavy), což je natolik závažné postižení, že často končí smrtí i dnes. O toto dítě přesto někdo pečoval a dokázal ho udržet při životě řadu měsíců.
„Máme spoustu důkazů o tom, že lidé aktivně nezabíjeli kojence, a žádné důkazy o tom, že by je zabíjeli,“ shrnula Sneedová své poznatky pro věhlasný vědecký časopis Science. Dodejme, že zdaleka ne všichni znalci antiky s předloženými závěry úplně souhlasí. Zdrženlivější je například Christian Laes z University of Manchester, který sice potvrzuje, že nelze prokázat praxi zbavovat se postižených dětí napříč celou řeckou a římskou civilizací, ale zároveň dodává: „Absence důkazů ještě neznamená, že tento jev sám o sobě neexistoval.“ Ve skutečnosti podle něj mohlo jít – tak jako v některých jiných společnostech – o vcelku běžnou praxi, ovšem stud a společenská stigmatizace vysvětlují, proč se o ní zmiňuje tak málo psaných pramenů.
