Takhle vypadaly podzimní protesty v nizozemském Haagu
Shutterstock.com
Západ se mění
Konec evropského klidu? Washington varuje před strategickou křehkostí kontinentu
Nová americká strategie národní bezpečnosti bez obalu pojmenovává slabiny Evropy – a odhaluje trhliny, které si evropští lídři odmítají přiznat.
editor
Nová americká strategie národní bezpečnosti vyvolala v Evropě silné reakce – nejen proto, že naznačuje odklon USA od evropského směřování, ale i proto, že otevřeně pojmenovává slabiny, které evropští lídři dlouhodobě přehlížejí.
Americký dokument popisuje Evropu jako strategicky oslabenou, vnitřně rozdělenou a neschopnou adaptace na měnící se geopolitický řád. Reakce evropských politiků, kteří zdůrazňují „sílu“ kontinentu, působí spíše jako politická obrana než jako realistická analýza.
Do celkového obrazu zapadá i rostoucí tlak na evropské instituce. Evropská unie i NATO zároveň čelí oslabené autoritě, narůstající migraci, energetické nejistotě a blížící se fiskální krizi. Veškeré výzvy pro kontinent shrnuje ve své analýze ekonomický web Oilprice.com.
Politická stabilita se přitom ztenčuje napříč kontinentem a podporu získávají síly stojící mimo tradiční politické bloky. Populistické a nacionalistické strany – zprava i zleva – už nejsou okrajovým fenoménem, ale zásadním hybatelem evropské politiky.
Tento posun probíhá ve chvíli, kdy se mění širší světový řád. Éra globalismu, která určovala politiku po roce 1990, zřetelně slábne. Svět se vrací k modelu založenému na národních státech a mocenských blocích.
USA tento trend urychlují – jejich bezpečnostní strategie se vzdaluje multilaterálním strukturám a vrací se k geopolitickému pragmatismu, podobnému Monroeově doktríně.
Pro Evropu to vytváří zásadní dilema. USA dávají jasně najevo, že nebudou dlouhodobě garantem současného status quo, a očekávají, že Evropa upraví svou strategii.
Přichází to současně s tím, jak se konflikt na Ukrajině blíží pravděpodobnému závěru a americká pozornost se přesouvá jinam.
Zatímco část evropských elit prosazuje hlubší integraci EU, veřejnost se čím dál více přiklání k opaku. Nedůvěra v instituce roste a poptávka po národních řešeních je nejsilnější za desítky let.
Tyto dvě síly táhnou Evropu opačným směrem – a výsledný tlak může vést k zásadnímu politickému zlomu nebo dokonce k institucionálnímu rozpadu, pokud se nepodaří najít nový konsenzus.
USA mezitím volí realistický přístup. Na evropské problémy upozorňují jako na civilizační, nikoli technické – a očekávají, že Evropa začne jednat strategicky, nikoli ideologicky. Zároveň se připravují na svět, kde Evropa přestává být hlavním pilířem Západu.
Rok 2026 se tak rýsuje jako zásadní zlom – ve volbách, bezpečnostních prioritách i geopolitickém uspořádání. Evropa vstupuje do období, které může definovat její pozici na několik dalších dekád.
