Tomáš Prouza
se souhlasem SOCR ČR
Hrotagon
Udržitelnost něco stojí. Ale nesmí to být chaos bez pravidel
Za posledních pár let jsme v Česku udělali obrovský kus práce. Lidé třídí, vědí proč, vědí jak, díky ochotě obcí máme hustou síť sběrných míst, a většina domácností považuje odpovědné nakládání s odpady za běžný standard. Příští volební období nás čeká velká debata, jak systém ještě vylepšit, včetně zavádění systému rozšířené odpovědnosti výrobců. Ale víme vůbec, co vlastně chceme?
Tomáš Prouza
Každé využívání omezených zdrojů má mít svou cenu. To je správný ekonomický princip. Ale cílem systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (extended producer responsibility, tedy EPR) nesmí být vybírání peněz. Má to být nástroj, jak omezit plýtvání, zvýšit motivaci k třídění a recyklaci a zabránit tomu, aby odpad vůbec vznikal. Dnes ale často řešíme jen důsledky – kam s odpadem, až vznikne. Neřešíme začátek. A přitom právě tam je klíč.
Dobře to ukázal i nedávný seminář k EPR systémům, který v Poslanecké sněmovně pořádala poslankyně Berenika Peštová. Poslední tři roky jsme se o EPR v Česku pořádně nebavili, i když reformy odpadové politiky musí stát na širší diskusi státu, obcí, výrobců, obchodníků a odpadových firem. Místo široké systémové debaty jsme poslední tři roky řešili v podstatě jen zálohování PET lahví a plechovek, což je sice důležitý, ale jen dílčí cíl zásadní reformy nakládání s obaly a odpady, která bude mít obrovské ekonomické dopady na obce, podnikatele i zákazníky v obchodech.
Potřeba dlouhodobé jistoty
Systém nakládání s odpady je jako tanker – jakákoliv změna trvá dlouho a je náročná na koordinaci, protože nejde jen o budování infrastruktury, ale také o to, co a jak lidi učíme dělat. Proto potřebujeme jasnou strategii, která přežije více než jedno volební období, protože se bavíme o dlouhodobých a dlouho návratných investicích. A pokud není jasně dán směr, je jediným rozumným řešením bohužel investice odložit. Stejně tak není možno každý rok či dva rozšiřovat seznam toho, co a jak se má zálohovat a sbírat. Aby dávaly investice do sběru a třídění jakéhokoliv materiálu smysl, musí být plán zafixován alespoň na deset let dopředu.
Aby byla změna systému efektivní, musí vycházet z dat, nikoliv z ideologie. Proto jsme před třemi lety velmi detailně propočítali náklady zálohového systému na PET lahve a velmi užitečné byly i pilotní testy Lidlu, Kauflandu a Albertu. Zajímavá data určitě vzniknou i z pilotu pro sběr použitého nábytku, který právě teď testují IKEA, Hornbach a XXXLutz. Určitě se budou hodit i analýzy, které loni nechalo pro sedm oblastí, jako je textil, nábytek nebo hračky, zpracovat ministerstvo životního prostředí. Bez kvalitní analýzy, včetně ověření motivace zákazníků, nelze nastavovat nová pravidla. Jinak vytváříme jen drahou a nefunkční byrokracii, jak se to povedlo s ostudným a nefunkčním EPR systémem pro vlhčené ubrousky. A znovu pro jistotu připomínám – obchody nejsou sběrné dvory a ani fanoušci zbytečné byrokracie. Důležité je také v každém návrhu domyslet jednu klíčovou věc: jaká bude role obcí. Máme tady funkční obecní infrastrukturu a měli bychom hledat všechny způsoby, jak ji využít a posílit. Obce dlouhodobě investují do nakládání s odpady, edukují občany, provozují sběrné dvory. Je proto zbytečné a drahé budovat nové paralelní systémy, pokud nebudou mít výraznou přidanou hodnotu oproti využití systému stávajícího.
Potřeba reformy
V příštím volebním období budeme muset zavést EPR systém na textil, zároveň probíhá i debata o tom, zdali zavést EPR systém na nábytek. Zpátky se vrátí debata o zálohování PET lahví a plechovek, v řadě zemí se řeší i tetrapak. Bodů k řešení je hodně a pro obchody bude důležité, aby byl celý systém transparentní, provázaný s existující infrastrukturou a co nejméně administrativně náročný.
Tyto požadavky nejlépe plní společnost Eko-kom, včetně důvěry všech klíčových hráčů a dostatečné kapacity nové EPR systémy provozovat. Musí ale začít pravidlo, že za fungování systému mají nést odpovědnost ti, kteří jej financují. Dnes obchodníci platí zhruba čtvrtinu nákladů systému, ale nemají žádnou možnost kontrolovat, jak se s jejich penězi nakládá. Tak to dál nejde, zejména když je Eko-kom jediným rozumným řešením, jak se v odpadovém hospodářství posunout o kus dál. Pokud platíme, musíme mít právo spolurozhodovat.
Základní podmínkou jakékoliv reformy odpovědnosti výrobců a vybudování efektivních EPR systémů je proto reforma akcionářské struktury Eko-komu. Musí platit jednoduché pravidlo – akcionářská struktura této společnosti, zřízené kvůli co nejefektivnějšímu systému nakládání s odpady v Česku, musí odpovídat tomu, kdo a kolik do systému platí. Mimochodem, v Poslanecké sněmovně dnes leží dokonce dva návrhy na provedení této tolik potřebné změny. A je s podivem, že vláda tuto užitečnou změnu blokuje.
Na závěr chci připomenout jednu důležitou věc: udržitelnost není zadarmo. Naprostá většina lidí to chápe a politici by se neměli bát jim to otevřeně říkat. Pokud jim vysvětlíme, proč změny děláme, budou je podporovat. Potřebujeme ale systém, který je jednoduchý, předvídatelný a férový, který stojí na silných stránkách existujícího systému a reflektuje, kdo se na jeho fungování podílí. Měli bychom proto udělat všechno pro to, aby potřebné změny proběhly co nejrychleji, jinak zavládne chaos a výsledkem bude jen spousta zbytečné byrokracie na všech stranách.
