Máme zhruba dvě možnosti. Buď pokaždé, když se nákaza rozjede a začne být zřejmé, že by nemocnice nemusely tlak vydržet, zatáhnout za brzdu a spustit nějakou podobu lockdownu, nebo s nějakými stálými omezeními jakžtakž fungovat dál, aniž bychom zavírali školy a příliš přiškrtili osobní i pracovní život.

Druhá varianta je samozřejmě lepší, ale obnáší to vybudovat dostatečné kapacity pro trasování a testování a zároveň se soustředit na ochranu rizikových skupin, tedy nemocných a seniorů. To je totiž skupina, která končí v péči lékařů zdaleka nejčastěji (průměrný věk hospitalizovaných je nyní 70 let) a rozhoduje, jestli nemocnice zkolabují, či ne. Nejde o žádnou „nobelovskou“ úvahu a mnozí experti ji také v minulých měsících opakovaně a celkem pregnantně formulovali. Bohužel, vláda si seděla na uších.

Když vyděšený kabinet v polovině října rozhodoval o zavedení nových opatření, vedlo ho k tomu především šíření viru mezi seniory a více než 150 „klastrů“ nákazy v domovech důchodců. Vcelku nepochopitelně se mělo plošné testování v domech pro seniory rozjet až minulý týden, ovšem jako obvykle se do toho připletly různé provozní problémy; třeba jak zaplatit dodavatelské firmě.

To ale nakonec není to nejpodstatnější. Pokud by plošné testování přispělo k tomu, aby vláda konečně přestala jen pozdě a chaoticky reagovat na živelný vývoj koronavirové nákazy, byl by to zásadní krok k poznání, jak se s tím parchantem naučit žít, když už ho neumíme zničit.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.