ilustrační foto

Daniel Deyl

Stíny v katalánském horku. Reportáž ze španělských voleb

Politika a volby? Především nutné zlo. Barcelona krčí rameny, vinaře ve vnitrozemí trápí sucho

Daniel Deyl

Daniel Deyl

redaktor

Galerie (2)

Sluncem vysušený drobný šedesátník držel v ruce nezapálenou cigaretu a vypadal, že pod slunečníkem spí od chvíle, kdy vynalezli židli. Cigareta, židle i on sám už zažili lepší časy. Jako by si nebyla jista sama sebou, opírala se židle zhruba o šestimetrovou betonovou zeď. Do zdi vede otvor a v něm bydlí maličký bar, na pohled stejně vysušený jako muž sám; asi jako kdyby v Karlíně Alois Negrelli zjistil, že mu došel kámen, zbytek viaduktu dolil betonem a na koleje se vykašlal. V horkém odpoledni beton sálal.

Celé Španělsko – katalánští patrioti prominou – mělo onu sobotu žít volbami. V zemi, která ví o radikalizaci levopravé i národnostní více, než by chtěla, se na druhý den rozhodovalo o budoucnosti (politickou analýzu dění okolo voleb čtěte na str. 25). Šlo o to, jestli si lidé budou moci vybírat pohlaví a jestli se budou moci ženit muži s muži; o to, jestli přijde vláda konzervativců, která bude do několika měsíců velmi neoblíbená, nebo jestli zůstane u moci současná levicová vláda, která je velmi neoblíbená už teď.

Miguelu Ángelovi na jeho židli byly volby jedno. Musí bar – jak vysvitlo, je jeho vlastníkem – z nějakých silně úředních důvodů zavřít, dokud neprovede jakási opatření, jejichž podstata zůstala týdeníku Hrot skryta. Ohyzdná byrokracie hází klacky pod nohy drobným podnikatelům, řeknete si možná. Myslíte si to až do chvíle, než ujdete nějakých třicet metrů do jiné díry ve zdi, kde jsou skryty toalety. Tam vás napadne, že v jediném smysluplném opatření k nápravě by musel hrát klíčovou roli buldozer.

Bar je ve skutečnosti fotbalová hospůdka klubu FC Barceloneta, pojmenovaného podle tamní čtvrti se slavnou pláží. Název je také lehce ironickým odkazem na bohatý, pyšný a slavný fotbalový kolos FC Barcelona, jehož stadion Camp Nou stojí na západním kraji Barcelony. Fyzicky je vzdálen jen necelých šest kilometrů, ale fakticky existuje ve světě docela jiném. Za Barcelonetu hrají amatéři, a vlastně ani to ne; soutěž, jíž se účastní, je zhruba obdobou pražské hanspaulské ligy.

Citadela a olympiáda

Místo, na němž stojí hřiště (je z druhé strany oné betonové zdi) i bar, má za sebou politiky až až. Do 18. století v okolí žili jen rybáři, než se král Filip V. rozhodl postavit v jeho blízkosti citadelu. Aby měli dělníci kde bydlet, vyrostla tam nová čtvrť. Namísto citadely dnes stojí park, ale dělnická čtvrť zůstala; snad na připomenutí vládcům, jak málo jejich vůle znamená.

Čtvrť postupně chátrala a upadala, než se jí dostalo vzpruhy před olympijskými hrami v roce 1992. Přímo sousedí s olympijskou vesnicí a v obvyklém předolympijském investičním šílenství došlo i na ni. Od té doby tam pokračuje gentrifikace v nerovnoměrných vlnách. Jednu z nich teď odnáší Miguel Ángel.

„Smím si vás vyfotit?“ ptal se mužíka opatrně týdeník Hrot jazykem, o němž se domníval, že je lámaná španělština. Mužík udělal nesouhlasné gesto a něco u toho zamrmlal. „Proč bys mě fotil,“ mohl třeba říct. Mávl rukou směrem ke zdi.

Důvod gesta vyšel najevo hned v podobě líbezné dívky, jež se ze zdi vynořila s tácem plným nejledovější coca-coly planety. Miguelova dvacetiletá dcera Antonia je sdílnější než otec (a mluví anglicky). „Volby? Byly moje první,“ řekla. Jak, že byly, vždyť budou až zítra? Ale kde; Antonia mluví o těch důležitých volbách, barcelonských. Konaly se měsíc před těmi velkými; vyhráli katalánští nacionalisté, ale vládu sestavili socialisté za nečekané pomoci konzervativců.

Antonia volila – a chystala se volit znovu – katalánské nacionalisty, ale žhavost jejího politického přesvědčení je sporná. „Táta se v tom vyzná,“ pokrčila rameny. „Když byly minule volby, volil prezidenta (Carles Puigdemont, šéf katalánského separatistického hnutí, je od té doby stíhaný), ale zase moc tady politiku nesledujeme. Oni si to stejně udělají, jak chtějí,“ řekla spíš lhostejně než skepticky. Potvrdila tak, co říkají průzkumy: po euforii z roku 2017, kdy obliba hnutí za nezávislost v Katalánsku vyvrcholila, se věci vrátily k normálu.

„Starosti tátovi dělá tady tohle,“ ukázala Antonia k baru. Podívala se na otce, než odplula zpět do díry. Starý muž na židli spal.

Sucho a Baskové

Nějakých 400 kilometrů západně od Barcelony, blíže atlantskému než středozemnímu pobřeží, leží vinařská oblast La Rioja. Víno se pěstuje na více než třetině tamní zemědělské půdy, zhruba na padesáti tisících hektarech. Potrpíte-li si na čísla, ročně se zde vypěstuje 336 milionů litrů více než tisícovky druhů vína. Bez kontextu ty údaje mnoho neříkají, ale sedmnáct procent veškeré průmyslové infrastruktury tam náleží vinařství.

Čím je pro české pivaře plzeň, tím je pro vinaře z oblasti La Rioja odrůda Tempranillo. Zaprvé je schopná produkovat vína, která dlouho zrají, mají vyvážený obsah alkoholu i kyselost a experti tvrdí, že „jejich upřímná ovocná chuť se během stárnutí mění v sametovou“, ať už to znamená cokoli. Zadruhé je tady doma, a to, jak víme, se počítá.

Ale protože osud někde dává a někde bere, má tempranillo při všech svých ctnostech jeden smolný rys: je choulostivé. Snadno chytí kdejakou nákazu (a abstinence zde není dobrou prevencí) – a co hůř, nesnáší sucho. To je samozřejmě relativní pojem, ale poslední tři roky je – na české poměry i jinak dost suchý – kraj La Rioja obzvlášť deštěprostý.

Zhruba tolik vyprávěla týdeníku Hrot majitelka kavárny Juan Lobo v Logroñu, hlavním městě autonomní oblasti La Rioja (jak zjistila, že mluví s novinářem, nechtěla se ani vyfotit, ani uvést jméno). Jejími klienty jsou mnozí vinaři; a z jejich hovorů plyne, že ono zpropadené sucho má na jejich branži velice politický dopad.

Unknown title by Mia Valisova created November 28, 2024 1:48:13 AM CET

Daniel Deyl

Vláda Pedra Sáncheze před třemi lety prosadila, že vína z kraje La Rioja ponesou všechna označení DO (Denominación de Origen, označení či potvrzení původu, zhruba ekvivalent původně francouzského systému appellations). Takové označení dodává vínu punc kvality; na první pohled to tedy vypadá jako dobrá zpráva. A také nespíš je – s výjimkou těch pěstitelů, kteří se věnují tempranillu. Ti mají pocit, že jim jednotné označení naopak škodí, protože jejich vína jsou lepší. „Všichni se tady modlí za změnu,“ říká kavárnice na dotaz, která z politických stran se těší podpoře vinařů.

Vtip je v tom, že se do sporu o víno vložilo sousední Baskicko. Jeho úřady říkají, že by vínu z hraničních oblastí (a tempranillo tam je bohatě zastoupeno) přiřkly vyšší certifikát, než je pouhé DO. Prémiová vinařství o něm mluví jako o výsledku tlaku velkovýrobců, jimž na kvalitě nesejde. Španělská vína se proto prodávají, jako by byla pěstována a vyráběna monoliticky.

Vinaři z oblasti La Rioja tak stojí před dilematem, jestli raději ztratí patriotickou čest, nebo šanci na vylepšení byznysu, kvůli suchu již tak slabého. „To je proto, že jde o Baskicko,“ vysvětluje kavárnice. „Kdyby to byl nějaký jiný kraj, už by teď mluvili o podrobnostech, ale jak se do něčeho pustí Baskové, je z toho hned politika.“

Do Portugalska!

La Rioja byla jednou z prvních španělských autonomních oblastí, které se v regionálních volbách zbavily vlády socialistů. Mnoho tamních elitních vinařů minulou neděli patřilo k těm, kdo si přáli její konec i na federální úrovni.

To samozřejmě neznamená, že je takový celý kraj. Recepční v hostelu, jenž sice nese název Winederful (tedy anglickou slovní hříčku založenou na propojení výrazů „víno“ a „úžasný“), na otázku, jestli také volil lidovce, jen obrátil oči v sloup. „Jestli vyhraje pravice, odstěhuju se – třeba do Portugalska,“ řekl tónem, jímž by Čech mluvil o emigraci do příslovečné Horní Dolní.

Atmosféra v neděli, v den voleb, vypadala v Logroñu napjatěji než o den dříve v Barceloně. Tady byly vidět na poslední chvíli přelepené plakáty; přes hesla lidovců „Es el momento“ (nastal čas) a socialistů „Adelante“ (pokrok) byly k vidění řady zelených plakátů strany Vox, nacionalisticky laděné partaje, která si často bere příklad z Donalda Trumpa, obsahem i formou. Minulé volby, v nichž Vox poprvé dosáhl výraznějšího úspěchu, nesly stopy jeho politické nevychovanosti, přelepováním plakátů počínaje a dezinformační kampaní konče. Posledně jmenované praxi se mainstreamové strany obvykle vyhýbají a platilo to i letos.

Jedna z volebních místností byla v historickém centru města hned vedle Santiagského kostela; voliči se prodírali mezi poutníky do Santiaga de Compostela i běžnými turisty. Nahlédnout dovnitř týdeník Hrot nesměl a señor policía byl striktně i proti fotografování. Snad se obával, že by bylo k vidění něco, co by odsunulo místní víno k Baskům nebo mladé lidi do Portugalska.