Esej: Smrt hudby a metaverzum

David Bowie dobře věděl, co jeho branži čeká. „Z hudby se stane něco jako tekoucí voda nebo elektřina,“ řekl anglický muzikant novinářům už v roce 2002. Minulý týden se kruh uzavřel: správci jeho pozůstalosti prodali globální práva na všechny jeho písně za (nejméně) čtvrt miliardy dolarů firmě Warner Chappell Music. Ta teď bude po celém světě rozhodovat o tom, kde, kdy a co se z Bowieho písní bude smět na veřejnosti hrát.

Pro Bowieho dědice to finančně vzato není špatná zpráva, uvážíme-li, že všestranný hudebník vydělal celoživotní prací právě zhruba tolik. Dostanou pěkně na účet solidní sumu, aniž by se museli zabývat jakoukoli starostí o právničinu spojenou s komerčním užíváním Davidovy muziky. To připadne lidem od Warner Chappell – a ti předpokládají, že se jim to bohatě vyplatí, přičemž řečenou právničinu mají v popisu práce.

Do výtahu

To platí i o dalších velikánech, kteří zvolili podobnou cestu. Bruce Springsteen takto prodal veškerý svůj písňový katalog za půl miliardy dolarů; Paul Simon byl jen o sto milionů levnější; dokonce i Bob Dylan, jehož právníci prosluli neobvykle tvrdou rukou, učinil totéž za částku údajně nižší, než kolik dostal Bowie (jakkoli to zní nesmyslně).

U Yoko Ono, vdovy po Johnu Lennonovi, takový tah naopak nepřekvapuje, i když její zesnulý manžel vlastnil z práv na Beatles nemnoho (šlo pouze o písně, které složil ještě za Beatles sám, ačkoli je pod nimi podepsaný i Lennonův kolega Paul McCartney, jako například Give Peace a Chance); plus samozřejmě katalog hudby vlastní, pobeatlovské. (McCartney sám napřed práva na téměř veškeré Beatles koupil, pak je prodal Michaelu Jacksonovi za 47,5 milionu dolarů, aby se po jeho smrti o ně znovu ucházel.)