Inflace. Reálná hodnota peněz klesá. A je jedno, zda se bavíme o inflaci ve spotřebním koši, dnes překračující čtyři procenta, nebo o vyšší inflaci neměřené, tedy té, která se týká cen nemovitostí, akcií a podobně. Celosvětová monetární expanze a politika nízkých úrokových sazeb způsobily, že se zvyšuje nominální hodnota všeho kolem nás. Včetně naší práce; průměrná mzda meziročně vzrostla o více než jedenáct procent. Reálná hodnota peněz naopak klesá.

Co historicky - řekněme posledních dvacet let - drželo inflaci na uzdě, ač se trend snižujících se úrokových sazeb snažil o opak? Bylo to především přesouvání výroby velké části položek typizovaného spotřebního koše (pomocí nějž se inflace měří) do „nízkonákladových“ zemí - do Číny a dalších asijských států. Díky tomu se ceny výrobků pro západní spotřebitele držely na celkem přijatelné úrovni.

Ale to už neplatí.

Pryč z Asie

Do Asie už se další výroba moc přesunout nedá. Naopak. Tato oblast - v čele s Čínou, pochopitelně - bohatne. A tak tamní výrobci začali postupně zdražovat, což má za následek jediné: výroba se krůček po krůčku začíná vracet zpátky na západní polokouli. Důvodů je celá řada, od politických přes logistické až právě po ekonomické. Dodavatelský řetězec se zkracuje: dnešním trendem jsou výrobky čím dál víc „na míru“, upravené, přizpůsobené; firmy potřebují pružně reagovat a měnit výrobu doslova ze dne na den - a s tím si dlouhá přeprava z Asie nerozumí.

Zkrátka, výrobky už levnější nebudou, na to si musíme zvyknout.

Navíc centrální banky budou mít potíže úrokové míry nějak zásadně zvedat. Zadlužení je velké a hrozí, že státy nebudou mít na splácení levně půjčených peněz, což ostatně platí i o firmách. To je z pohledu centrální banky riziko. I když by, s ohledem na svůj mandát, na toto ohled brát neměla, nepřímo si je těchto rizik vědoma.

Čili inflace jen tak nezmizí. Zůstane s námi déle, než si dnes mnozí přejí. Na to si musíme zvyknout.

Požírané úspory

Jako problém vnímám, že řada lidí má dnes peníze v hotovosti na spořicích nebo ještě hůř běžných účtech. Podle České bankovní asociace měli lidé na konci července v bankách necelé tři biliony korun, což je o sedmnáct procent více než před příchodem covidu. To je pro srovnání tržní cena všech bytů v Praze. A jak bylo řečeno, nízké úrokové míry mají na svědomí prakticky nulové zhodnocování těchto peněz. V kombinaci s inflací to jednoduše požírá reálné úspory.

A na druhé straně rostou ceny aktiv, jako jsou nemovitosti či akcie. Například naše plně akciové portfolio Odvážný vzrostlo jen v roce 2020 o jedenáct procent. Mohou za to opět nízké úrokové sazby a zmiňovaná monetární expanze.

Otázka tedy zní: Co s tím?

Pro ilustraci vzpomeňme na hyperinflaci v Německu v roce 1923. Peněžní systém se rozpadl, hospodářské vazby se zhroutily. Peníze byly znehodnocené a přestávaly plnit svou funkci - už nebyly uchovatelem hodnoty, z výměnných procesů byly vytlačovány zbožím. S nadsázkou si tak lidé nakupovali věci jako cigarety, které v podstatě nahradily peníze.

Takové kotrmelce nám dnes snad nehrozí, ale logika je táž: kupovat reálné věci, něco, co drží hodnotu, co dává smysl.

Hotovost na účtech to není.

Takže jak z toho ven? Investovat. A hlavně diverzifikovat. Do bytů, domů, akcií, pozemků, starých vín, obrazů, parkovišť, zlata. Je to v podstatě jedno. Ale držet si hotovost dnes postrádá smysl ještě mnohem víc než dřív.

Autor je spoluzakladatelem společnosti Fondee.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.