Za 12 vteřin ukrást 25 milionů dolarů? Nové technologie ohrožují bezpečnost bank

Bankovní systémy potřebují výrazně posílit ochranu před riziky, která přinesly nové technologie, blockchain a umělá inteligence 

Bankovní systémy potřebují výrazně posílit ochranu před riziky, která přinesly nové technologie, blockchain a umělá inteligence 

Celý článek
0

Fúzní elektrárny už nejsou sci-fi, Evropa je může mít do třiceti let

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Celý článek
0

Z čeho se hroutí boháči? Většina lidí to nechápe

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Celý článek
0

Pravda, láska a diverzita. Proč pozitivní diskriminace škodí skoro všem

Debata o „affirmative action“ na amerických školách nikam nevede. Její aktéři totiž mluví vzájemně nesrozumitelnými jazyky

Pravda, láska a diverzita. Proč pozitivní diskriminace škodí skoro všem
Je pozoruhodné, že asijští studenti (respektive příslušníci asijsko-americké komunity) podporují systém, který jejich šance na studium vlastně omezuje. | Profimedia.cz

Jde takhle ve starém československém kresleném vtipu delegace zajíců, v tlapkách transparent s nápisem „S mysliveckým svazem na věčné časy“. Představme si, že onu zažloutlou publikaci dostane k rozboru vědec ze čtvrtého tisíciletí: může to vyhodnotit tak, že kreslený humor byl jedním z oblíbených kanálů nesouhlasu s vládnoucím režimem; že ještě v roce 1969 nebyla svoboda slova docela zahlušena; že českoslovenští funkcionáři, kteří sestrojili slogan o Sovětském svazu a věčných časech, byli plni vlezprdelkovství; a že sovětský režim, jenž takové slogany vyžadoval, byl plný blbů.

Nebo může takový vědec říct, že českoslovenští zajíci měli „death wish“, což dokládá existenci ekologicky neosvícené politiky druhé poloviny 20. století. Jednoduchý fakt může mít mnoho různých vysvětlení a čestný omyl je stejně pravděpodobný jako záměrné potlačování pravdy. Blbost a zášť jsou občas k nerozeznání (pan Ladislav Vrabel promine).

Myslivci a jejich úslužní zajíci člověku snadno vytanou na mysli při pohledu na fotografii studentské demonstrace ze Spojených států, na níž studentky asijského původu nesou ceduli s nápisem podporujícím pozitivní diskriminaci, „Asians for affirmative action“. Co z ní vyčteme?

Asijští zajíci

Zaprvé, je řeč o principu uplatňování rasových kritérií při přijímání k vysokoškolskému studiu a cosi velí studentům, aby se tím dnes zabývali. Zadruhé, asijští studenti (tím se myslí příslušníci asijsko-americké komunity, nikoli studenti rovnou z Asie) podporují systém, jenž jejich šance na studium relativně vzato omezuje.

Jak to? Čísla jsou docela jasná: ačkoli asijští Američané tvoří 5,9 procenta obyvatel USA, loni tvořili jen 3,9 procenta přijatých ke studiu bakalářských programů. Běloši, tvořící 57,8 procenta populace (údaje pocházejí ze sčítání lidu v roce 2020), obsadili v prvních ročnících vysokých škol 55,2 procenta míst; černoši jich obsadili 13,4 procenta při 12,1 procenta populace, kdežto Hispánci mají 19,5 procenta vysokoškolských míst na 18,7 procenta populace.

Tento stav je výsledkem desítek let snahy amerického školství o „upřednostňování jednotlivců příslušejících ke skupinám, o nichž je známo, že v minulosti trpěly útlakem“. Tak praví oficiální definice obtížně přeložitelného výrazu „affirmative action“ (v češtině se nejlépe ujal výraz pozitivní diskriminace, což vstřícnosti zrovna nepomáhá). O tom, jestli AA funguje a jestli je to dobře, se vedou spory.

Čas od času se nějaký takový soudní spor dostane v Americe až k Nejvyššímu soudu, což má vždycky za následek mnoho načuřených titulků z tábora příznivců a odpůrců tohoto sporného opatření. Současný Nejvyšší soud bude takový spor řešit v nejbližších týdnech. Je nejkonzervativnější, kam paměť sahá; a navíc na jeho konzervativní straně sedí pět (z celkem šesti jmenovaných republikánskými prezidenty oproti třem, jež jmenovali demokraté) soudců, v jejichž rejstříku nefiguruje zdrženlivost zrovna prominentně. Proto se čeká, že AA skutečně zruší (či alespoň důkladně vykastruje). A to zase žene studenty k prezentaci názorů pomocí transparentů.

To ovšem nevysvětluje, proč by Asia­té měli podporovat systém, který je znevýhodňuje. Nejběžnější odpovědí bývá, že se cítí lépe ve společnosti, kde nejsou jedinou menšinou, a že raději – kolektivně vzato, říkají ti studenti, kteří už na vysoké škole studují – přijmou mírnou diskriminaci oficiální v přijímacím procesu než silnou, byť neoficiální, ze strany kolegů po přijetí.

Kdo si nyní pohrdlivě odfrkne, že diskriminace mezi studenty přece není tak horká, chová se jako vědec, který bystře identifikoval death wish u normalizačního zajíce. O Asiaty tady jde až v druhé řadě.

Hon na Autherine

Obrázky davu slušných, pěkně oblečených studentů Alabamské univerzity, kterak s dychtivostí ve tváři pronásledují svoji čerstvou kolegyni Autherine Lucyovou, patří k těm, které budou americké svědomí strašit do konce jeho dnů. Příslušníci probouzející se elity národa se snaží to děvče trefit kamenem, vajíčkem, čímkoli, co jim přijde pod ruku, jen aby ji odehnali od školy co nejdál; protože jsou bílí a ona černá. (Psal se rok 1956 a univerzita na to zareagovala tím, že svoji první černou studentku vyloučila.)

To je jeden z extrémů, které rámují dnešní americkou debatu o diskriminaci ve vysokém školství. Pocit strašlivé křivdy na straně černochů je pochopitelný. (Koneckonců, měl by být stejně neodbytný i u člověka každé jiné barvy pleti, ptáte-li se.) Jak zařídit nápravu, je však věc komplikovanější; recepty selhávají. To se týká i affirmative action, a to z důvodů dobrých i špatných.

Prvním z těch špatných důvodů je, že nikdo neví, čeho přesně má AA dosáhnout. Když Martin Luther King (i v reakci na kauzu Autherine Lucyové) prosazoval zákonné vylepšení poměrů, odmítal stanovení práv specificky pro černochy. „Domnívám se, že pro mnoho bílých dělníků, jejichž ekonomická situace není příliš vzdálená od ekonomické situace jejich černých bratrů, bude obtížné přijmout ‚Zákon o právech černocha‘, který věnuje zvláštní pozornost černochům v kontextu nezaměstnanosti atd. a nebere dostatečně v úvahu neutěšenou situaci dělníka bílého,“ napsal redaktorovi své knihy Proč nemůžeme čekat.

Jestli vám to připadá rozumné, vězte, že takový názor z Kinga dělá v dnešní atmosféře bezmála probělošského rasistu (v reálu to tak není, protože Kinga všichni uctívají, ale málokdo čte). Affirmative action (zavedl ji v roce 1965 Lyn­don Johnson v návaznosti na Kingem inspirovaný Zákon o občanských právech z roku předcházejícího) byla pro Kinga příležitostí k narovnání pomyslné startovní čáry, jež černochy svým zakroucením znevýhodňovala.

A teď budete platit

Mimo jiné to znamenalo přijímání většího počtu černých studentů na vysoké školy. A skutečně: v roce 1976 byly vysoké školy (znovu je řeč o bakalářském studiu) z 88,4 procenta obsazené bělochy, černoši měli 9,6 a Asiaté 0,7 procenta. Později se tábor zastánců tohoto názoru rozštěpil a King zůstal ve své střízlivosti osamocen. První, radikální křídlo říká, že AA „by neměla být o diverzitě. Mělo by jít o reparace – ne o údajně jedinečné perspektivy, které by menšiny nabízely bílým studentům“, jak píše pro časopis The Atlantic básnířka a aktivistka Kimberly Reyesová. To je hodně ostré; stejně jako tvrzení, že „matematika se vyrovnává se svou rasistickou a patriarchální minulostí“, jak píše jiný tamní časopis Scientific American.

To je druhý extrém debaty. Pokud je určujícím kritériem pro studium osobní zkušenost uchazeče a pohled na svět, jejž získal coby příslušník té či oné pronásledované menšiny, jak podle některých výkladů tvrdí kritická rasová teorie, pak – inu, pak lze zbavit školství nutnosti předstírat, že má za úkol někoho vzdělávat. Tento postoj nabírá v akademických kruzích na síle. (Pro ilustraci, superprogresivní profesoři na Johns Hopkins University dnes vedou velmi dandy spor o to, jestli kritika bělošskosti není na škodu věci, protože v centru její pozornosti jsou znovu běloši; a že by se těžiště debaty mělo posunout ke studiu protičernošskosti.)

O něco střízlivější tábor zastánců AA mluví o prohlubování diverzity jako o jejím hlavním úkolu. Že stejně jako ekosystém profituje z míry různorodosti životních forem, jež se na něm podílejí, i lidská společenství jsou odolnější a výkonnější, když jsou různorodá; to činí z diverzity kýžený cíl per se. Protože požadavek různorodosti je méně očividný nesmysl než otevřený černošský rasismus Reyesové a spol., stal se z diverzity jakýsi axiomaticky daný, bona fide samospásný klad.

Při troše zkoumání však argument o prospěšnosti diverzity není o moc lepší. Záleží na tom, podle jakého metru onu diverzitu nařežete. Můžete zvolit jakékoli kritérium; rasa je jen jedním z nich. Zrovna tak lze požadovat dostatečné zastoupení šeroslepců, lidí s červeným autem nebo alespoň se dvěma sourozenci. Je-li kritériem rasa, pak – protože poměry zastoupení jednotlivých ras na vysokých školách již plus minus odpovídají jejich zastoupení v celkové populaci – by bylo logické, že by zvýhodňování černochů a Hispánců mělo přestat. Ovšem ne: „Ukončení affirmative action by bylo katastrofou,“ říká prezident newyorské Kolumbijské univerzity Lee C. Bollinger.

Argument o diverzitě rasové jako garantu diverzity intelektuální (pokud jsme vzdělání jako cíl školství nezavrhli docela) pak je nad jiné rizikový. Pokud mezi lidmi různých ras takové rozdíly neexistují, není třeba na rasu hledět. Požadavek na rasovou diverzitu tak může znamenat jen dvě věci: první možností je, že jde o nepřímé přiznání takových rozdílů. Každá odpověď na otázku „Jakých?“ pak otvírá Pandořinu skříňku, do níž se pochopitelně nikomu nechce. (Nebo takové rozdíly existují, ale pouze jako důsledek křivd minulosti; pak by bylo namístě uvést argument, proč přetrvávají i po více než padesáti letech AA.)

Podle možnosti druhé prostě záleží ze všeho nejvíc právě na diverzitě rasové. Proč? Kaliforňané zrušili pozitivní diskriminaci v roce 1996 a nahradili ji (velmi zhruba) kingovským modelem zvýhodňování chudých. Dnes mají na svých univerzitách plus minus stejné procento Hispánců i černochů jako před rokem 1996 i bez očividného rasového nadržování.

Vzniká tak podezření, že proponentům AA nejde o intelektuální diverzitu, nýbrž o její pravý opak: o názorovou homogenitu. Všechny firmy, instituce, školy, státní organizace – jakýkoli typ společenství si vzpomenete – musejí mít vedení složené podle pevně daného rasového schématu a budou chválit diverzitu, jinak…! Proč zrovna takto, řeklo by se. Jaký je rozdíl mezi takovým nárokem a požadavkem na diverzitu v rodině? Bílý pár má tři dcery, nechť tedy ze zákona jednu provdá za Hispánce a jednu za černocha. Je to sice očividný nesmysl, ale v čem se liší od požadavku rasového zvýhodnění u přijímaček?

Chci ten cadillac

A konečně je tu argument, který už neslýcháme vůbec, možná proto, že je zbraní o dvou ostřích. Jestliže matematika a vědy vůbec jsou jen prodlouženou rukou bělošského patriarchátu (jak praví zmiňovaný článek v Scientific American), není takové dědictví daleko neúprosněji vyjádřeno v požadavku vzdělanosti obecně? A to nikoli kvůli vzdělání samotnému, nýbrž kvůli možnosti kariérního vzestupu? Což není systém, v němž si člověk může vydobýt uznání výhradně hromaděním majetku, daleko spíš bělošským vynálezem než fyzika? Ale opět ne; jako by nejhorlivější zastánci AA raději říkali: „Děláte všechno špatně, vy bílí, ale ten váš cadillac, ten já chci taky.“

To jsou ve zjednodušující zkratce argumenty, které – snad přesvědčivě – mluví pro ukončení praxe rasového zvýhodňování (či v případě asijských Američanů znevýhodňování). Jsou to dobré argumenty; rasově slepá meritokracie má svoje mouchy, ale je to jistě systém spravedlivější a čitelnější než status quo.

Takový argument má jedinou nevýhodu: meritokracie při přijímání na americké vysoké školy nevládne. Důvodů k tomu je mnoho a rasová diskriminace není tím nejhorším z nich. Jak píše Richard D. Kahlenberg, autor knihy The Remedy: Class, Race and Affirmative Action (citují ji The Atlantic i The Economist), univerzity přijímají uchazeče ke studiu nikoli tak, aby prostě našly ty nejlepší mozky a umožnily jim co největší rozlet. Berou je proto, aby „postavily dobrý ročník“; přijímací orgány fungují ze všeho nejvíce jako castingová komise.

ilustrační foto
Profimedia.cz

Co rozhoduje o tom, jaký ročník je dobrý a jaký ne? Inu, peníze. Kdo si zaplatí školné sám, má automatickou výhodu. Kdo je potomkem absolventa, má cestičku umetenou o to spíš, že lze očekávat příspěvek nad rámec školného. Pak jsou tu „zvláštní zájmy děkanátu“ – to jsou potomci prominentů, politických spojenců i celebrit.

Pak jsou tu sportovci: mnoho, mnoho studentů se ocitne na univerzitě pouze proto, že umí rychle plavat či házet balonem do koše (odtud plyne nečekaná statistika – jen dvě třetiny absolventů amerických univerzit tvoří lidé plně funkčně gramotní, uvádí průzkum Gallupova ústavu z roku 2017). A samozřejmě, když je ceněný hobojista z univerzitního orchestru v posledním ročníku, mají nadějní hobojisté ten rok u přijímaček jistou výhodu. A tak dále.

Z toho plyne, že rasové zvýhodnění je jen jedním z důvodů nezasloužených přijetí na vysoké školy. Američané by udělali dobře, kdyby je zrušili – a zároveň, jak píše znovu The Economist, kdyby ten systém nahradili systémem jiným, méně nespravedlivým. Bylo by osvěžující vidět bojovníky za zrušení affirmative action, jak se stejně horlivě berou za porážku ostatních škůdců meritokracie. Bylo by to logické, pokud je pomoc nejlepším mozkům k co nejlepšímu rozvoji – rasově, finančně i jinak slepá – jejich hlavní motivací. Ale takoví nějak, snad je to náhoda, vidět nejsou. Namísto toho je tu neodbytný přízrak kamene a vajíčka v jejich rukou.

Příznivci AA říkají, jsou motivováni touhou pomoci. Láska k bližnímu, byť selektivní, je vede od jedné lži ke druhé. Jejich odpůrci rádi tvrdí, že přece mají pravdu. Mají; není však v jejich pravdě kousek lásky. Nejvyšší soud bude mít ten strašlivý úkol říci, která z obou verzí pekla je lepší.