Šéf NATO Mark Rutte
Shutterstock.com
Estonsko jako test?
Politika strachu, nebo nutná příprava? Debata o hrozbě z Ruska se vyostřuje
Evropští lídři včetně šéfa NATO Marka Rutteho v roce 2025 opakovaně varovali před možností přímého střetu s Ruskem. Část expertů ale upozorňuje, že Moskva k útoku na NATO nemá ani kapacity, ani bezprostřední motivaci.
editor
Varování před možným přímým konfliktem s Ruskem se v roce 2025 stala v Evropě téměř každodenní součástí politických projevů. Šéf NATO Mark Rutte, ale i vrcholní generálové z Německa, Polska či Dánska mluví o rostoucí hrozbě a nutnosti připravit se na válku srovnatelnou s konflikty minulého století. Podle nich by se Rusko mohlo v horizontu několika let pokusit o útok na některý členský stát Aliance.
Takto ostrá rétorika však vyvolává pochybnosti. Kritici upozorňují, že Rusko ani po letech bojů nedokázalo zlomit odpor Ukrajiny, a to za cenu obrovských ztrát na lidech i technice. Názory pro a proti shrnuje analýza Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda.
Podle některých bývalých vojenských činitelů neexistují konkrétní důkazy, že by Moskva byla připravena nebo ochotna zahájit válku s NATO. Varování proto mohou sloužit spíše jako nástroj tlaku na zvýšení obranných výdajů či posílení alianční přítomnosti ve východní Evropě.
Řada analytiků se shoduje, že krátkodobě je rozsáhlý útok nepravděpodobný. Z dlouhodobého hlediska však riziko provokací roste, zejména pokud by se válka na Ukrajině zmrazila bez jasného výsledku. Rusko by pak mohlo hledat nový vnější konflikt, který by posílil vnitřní soudržnost režimu a legitimizoval jeho další militarizaci.
Často zmiňovaným scénářem je útok na Estonsko, malý a strategicky exponovaný stát, který by mohl otestovat jednotu NATO a ochotu Spojených států zasáhnout.
Evropa má převahu
Podle některých studií by však Rusko potřebovalo pět až deset let na obnovení vojenských kapacit, aby takovou operaci zvládlo. To je v rozporu s tvrzeními politiků, kteří mluví o hrozbě v řádu několika let.
Zajímavé je, že američtí představitelé podobně dramatická varování neopakují. Naopak zdůrazňují, že evropské státy mají v konvenčních silách nad Ruskem převahu, s výjimkou jaderných zbraní. Kreml mezitím obvinění odmítá a evropské lídry označuje za válečné štváče, přičemž jakékoli záruky Moskvy jsou na Západě přijímány s velkou nedůvěrou.
Výsledná nejistota tak zůstává. O tom, zda a kdy by mohlo dojít k eskalaci, rozhoduje v autoritářském systému především úzký okruh lidí kolem Vladimira Putina. Právě tato nepředvídatelnost vede evropské armády k závěru, že se musejí připravovat na nejhorší scénář – i kdyby nikdy neměl nastat.
