Ač si to Evropané málokdy rádi připouštějí, Amerika je ovlivňuje. Když byl v listopadu 1980 americkým prezidentem zvolen Ronald Reagan, v Evropě si klepali na čelo a dušovali se, že něco takového se na starém kontinentě stát nemůže. Připomínali jeho hereckou kariéru, k níž patřily lepší, ale i horší filmové a televizní role. Zapomínali na to, že Reagan sice jako herec začínal, ale pak následovala na americké poměry docela dlouhá politická kariéra. Její součástí bylo osm let v pozici guvernéra třetího největšího amerického státu.

Reagan v politice nejen vyhrával, ale i prohrával a jeho působení bylo přes všechna specifika zcela standardní. Začínal sice jako příznivec Demokratické strany, ale s demokraty se stále více názorově rozcházel, až spojil své jméno s Republikánskou stranou, jíž vtiskl svou vlastní politickou linii.

Ale především, Reagan nikdy nevynikal jednoduchými návody na řešení složitých problémů. Charakterizovaly jej jasné politické názory a pragmatický přístup ke zvládání konkrétních situací. Zkušenosti ze světa médií mu pomáhaly při komunikaci s veřejností, spojenci i odpůrci. Často stál na začátku sám proti všem a nakonec získal na svou stranu většinu. Ne náhodou proto dostal přezdívku „Velký komunikátor“. První a jediný herec v čele USA byl vším jiným než politickým populistou.

Reagan samozřejmě inspiroval řadu kolegů. Hodně profláklý je případ hvězdy akčních filmů Arnolda Schwarzeneggera, který - stejně jako Reagan - zastával post guvernéra Kalifornie. Připomeňme i Arnieho kolegu z filmu Predátor Jesseho Venturu, jemuž se podařil opravdu husarský kousek. V roce 1999 narušil hegemonii republikánů a demokratů a jako kandidát Reformní strany na čtyři roky stanul v čele státu Minnesota. Již předtím byl řadu let starostou města Brooklyn Park.

Bývalá hvězda wrestlingu, akčních filmů a celoživotní příznivec konspiračních teorií o sobě dal vědět i v době nedávné. Loni koketoval s podporou Zelených a kandidaturou proti Trumpovi. Ventura tedy Reagana následoval, ale v mnoha ohledech představuje jeho protiklad. A právě tady se vraťme do Evropy.

Protikladná inspirace

Ač si to totiž Evropané ještě méně rádi připouštějí, americké příklady je táhnou, fascinují a inspirují. Pohříchu je to inspirace na hony vzdálená svému vzoru. Tak je tomu i s politiky z řad showbyznysu. Ať už vyslovíme kterékoli evropské jméno, vždycky musíme připojit adjektiva „nepolitický“, „populistický“ či „protestní“. S výjimkou několika recesisticky pojatých projektů typu „Nejlepší strany“ nedávného starosty islandského Reykjavíku Jóna Gnarra, jenž se proslavil programem ručníků na plovárnách zdarma a nahrazení skryté korupce otevřenou, nebo třeba české Balbínovy poetické strany jsou evropské popstar spíše než obohacením hrozbou. Většina z nich se veze na vlně antiestablishmentových a často vyloženě antiliberálních a/nebo antidemokratických nálad veřejnosti.

Když v roce 2013 vstoupil na italskou politickou scénu a získal hlasy čtvrtiny voličů komik a moderátor Beppe Grillo se svým Hnutím pěti hvězd, známý britský komentátor Nicholas Farrell jej zcela otevřeně přirovnal k Mussolinimu. Analyzoval jeho postoje a slovník a uzavřel konstatováním, že „Mussoliniho fašismus byl černý, Grillův zelený, ale oba mají rudé srdce“. Jiní komentátoři tehdy Grilla nazvali nejnebezpečnějším mužem Evropy.

Možná i proto se proslulý bloger rozhodl zůstat v pozadí a nekandidovat. Zůstává však „ručitelem“ svého hnutí, jež vyhrálo poslední parlamentní volby a již čtvrtým rokem vládne. Grillovi to nicméně nebránilo stát se mluvčím té části společnosti, která protestovala proti vládním covidovým opatřením. Takové balancování na hraně nejen jemu vyhovuje a umožňuje flexibilně měnit pozice. Stačí dostatečná bezpáteřnost a hroší kůže.

Služebníci lidu

Soft verzi reprezentují showbyznysoví politici z východní Evropy, kteří jen potvrzují rozklad zdejší politiky. Ukrajinského prezidenta Zelenského, vítěze bulharských voleb a budoucího premiéra Trifonova a expremiéra Slovinska Šarece kromě jiného spojuje úspěšná kariéra televizních moderátorů a proslulých politických satiriků. Zvláště Zelenského politický příběh je pozoruhodný. Je mistrnou ukázkou, jak lze dnes dělat politiku. Ukrajinského prezidenta proslavil satirický seriál Služebník lidu, kde hrál středoškolského učitele historie, jenž díky virálnímu videu kritizujícímu zkorumpovanou vládu vyhraje prezidentské volby.

Zelenskyj tento fiktivní příběh převedl do reality. Svou stranu dokonce nazval podle seriálu. Podařilo se mu něco, co může být inspirací pro mnohé následovníky. Jeho kampaň brnkala na struny dlouholetého rozdělení ukrajinské společnosti. Nabídl alternativu, za kterou se mohli sjednotit lidé z obou pomyslných břehů i skrytých koutů. Využil k tomu svůj ruskojazyčný původ, zřetelné postoje v důležitých historických okamžicích i dokonalou znalost společenských nálad. A to vše zpečetil obratností a dovednostmi získanými léty praxe v médiích.

Ještě bližší příklad pro Česko reprezentuje černý kůň posledních polských prezidentských voleb Szymon Hołownia. Ten sice není přímo hercem či zpěvákem, ale jako novinář, spisovatel a moderátor soutěže „Mam talent!“ je celebritou první kategorie. Svou popularitu přetavil ve třetí místo a takřka 14 procent hlasů. Po svém úspěchu založil novou politickou formaci s názvem Polsko 2050, jež se stala velkým soupeřem stávajících stran. Výrazně ohrožuje místo dosud nejsilnější opoziční formace - liberální Občanské platformy. Hołowniův životní příběh, včetně manželství s první polskou pilotkou vojenské stíhačky, dlouhých let humanitární a lidskoprávní práce či koketování s životem v dominikánském řádu, však tomuto politikovi otevírá i jiné dveře. Nedosažitelní pro něj dnes nejsou žádní voliči, tedy ani ti konzervativní.

A co v Česku?

Právě silný osobní příběh, odvaha riskovat všechno, profesionalita vystupování, zřetelný distanc od „zkorumpované politiky“, společenská angažovanost a přijatelnost pro široké vrstvy společnosti napříč kulturně-politickými liniemi jsou směsí, která může vést k úspěchu kdekoli. A tedy i v Česku.

Zasaďme si proto do této matice některé osobnosti světa kultury. Ze zřejmých důvodů vynecháme Karla Gotta, ale i Zdeňka Svěráka. Nabízí se třeba Marek Eben, kterého by si jako prezidenta přála významná část veřejnosti. Vedle zřejmé nechuti do toho jít je však v jeho případě otázkou, zda by byl relevantním kandidátem pro příznivce stávajícího prezidenta Zemana, vůči kterému se již několikrát vyhranil.

Kdo dál? Leoš Mareš? Obratnost by tomuto známému exhibicionistovi nechyběla, odvaha taky ne, horší to bude s angažovaností i osobním příběhem. Odvaha a obratnost by nemusely scházet ani Ondřeji Sokolovi, na jehož straně by mohli být mladí. Naopak není vůbec jisté, zda by jej podpořili starší voliči. Ivan Trojan? Potenciál ně určitě jeden ze silných kandidátů - mezigeneračně známý a respektovaný, angažovaný, empatický. Ale pro část voličů možná až moc „pravdoláskařský“. Martin Stropnický? Do angažmá v ANO snad, nyní sotva.

Nebo nějaká žena? Po minulé prezidentské volbě byla vzývána moderátorka Světlana Witowská. Ta je sympatická, inteligentní a komunikativní. Není však příliš spjata s veřejnoprávní televizí, která je dnes trnem v oku mnoha občanům? Že by Lucie Bílá? Je hodně známá charitativními projekty, dostatečně odvážná a bojovná, ale také hodně spjatá s Václavem Klausem.

V této spekulaci by se dalo pokračovat dlouho. A zřejmě dost neúspěšně. Prozatím totiž situace ke vstupu významné české celebrity do politiky nenastala. V nadcházejících sněmovních volbách tak budeme jen svědky bizarností typu kandidatury Ilony Csákové, Romana Horkého nebo Matěje Stropnického.

Máme toho želet? Rozhodně nikoli. Politika určitě může a má být zajímavá. Míchat se zábavou - nebo ji dokonce suplovat - se však dozajista nemá.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.