Politická kariéra Borise Johnsona dostala zasloužený epitaf

Bývalý ministerský předseda utekl z parlamentu. Viník je pryč, problém zůstává.

Politická kariéra Borise Johnsona dostala zasloužený epitaf
Boris Johnson | foto katatonia82 / Shutterstock.com

Chiltern Hundreds je historické území zvíci tří okresů v anglickém hrabství Buckinghamshire (Desborough, Burnham a Stoke). (Proč se jim říká „stovky“, je záhada, se kterou si neví rady ani oxfordský slovník.) Ono území se ničím neliší od okolí, s výjimkou toho, že je nominálně vlastní královská koruna či úřad krále Karla III. Panovník, protože nemá čas sám se starat o to, jak jeho poddaní v Desborough plní jeho příkazy, tím vždy pověří člověka, kterému dostatečně důvěřuje. Dvanáctého června se takovým mužem stal Boris Johnson. 

Ne, král Karel se nezbláznil. Jeho důvěra v ministerského předsedu nedávné minulosti je čistě fiktivní. Když koruna někoho jmenuje svým správcem těchto tří „stovek“, znamená to jediné: dotyčný opouští parlament. To má svůj důvod z počátku 17. století, kdy se často stalo, že se člověk stal poslancem proti své vůli; zákon tehdy stanovil, že vzdát mandátu se takový nedobrovolný poslanec může jen tak, že přijme místo placené panovníkem (a nemůže tedy být nestranný). Správcovství tří buckinghamských okresů k takovým místům patří, ačkoli s sebou nenese žádné pravomoci ani odměny; jeho fiktivní charakter tvoří pomyslný meč, na nějž může poslanec v případě potřeby nalehnout (Chiltern Hundreds - Wikipedia).

Hrozba ostrakizace zabrala

Johnson tak učinil, byť ne tak docela z vlastní vůle. Parlamentní šetření předtím shledalo, že Johnson „záměrně a opakovaně“ uvedl zákonodárný sbor v omyl, především ohledně porušování svých vlastních protipandemických pravidel. Někdejšímu ministerskému předsedovi tak hrozila parlamentní ostrakizace, osud snad ještě potupnější než spěšný odchod.

A přesto zůstávají lidé, kteří na něho vzpomínají v dobrém. Vezměte spisovatele Seana Thomase. Jako novinář psal pro The Times, The Daily Mail, The Spectator, The Guardian a další periodika, nejčastěji o cestování, politice a umění. Pod pseudonymem Tom Knox (později S. K. Tremayne) se specializuje na archeologické a náboženské thrillery. Pod ještě dalším jménem, A. J. Molloy, také publikoval erotickou beletrii. A právě tam se jeho cesta protnula s Johnsonovou. 

Asi před osmnácti lety si vyrobil, jak později vyjevil, diagnostikovatelnou závislost na internetovém pornu. Celé dny nespal, byl zcela vyčerpaný a nakonec dostal ošklivou hnisavou angínu. Skončil v nemocnici s dehydratací životu nebezpečného stupně.

Tam jej napadlo, „že celá ta zkušenost by si jistě zasloužila divácký článek o nebezpečích této nové, zákeřné formy pornografie“. Svůj nápad rozeslal do redakcí; kývl mu Boris Johnson, tehdy šéfredaktor týdeníku The Spectator. Thomas článek napsal s nezbytnou dávkou sebeironie (jak o něčem takovém píšete bez ní?). 

Dan Brown lite

Nejvíce obočí nadzvedla následující věta: „Prohonil jsem se až do špitálu.“ Thomas později vyprávěl, že očekával, že Johnson tu větu vyjít nenechá; k jeho překvapení se však objevila ve výsledném textu bez zásahu. Jestli proto, že je Johnson natolik liberální, nebo ji změnit zapomněl, nebo vůbec nečetl, není známo. Ale vyšla – a Thomasovi zařídila kariéru, protože díky ní si jej všimli agenti a začal dostávat slušné vydavatelské nabídky. Dnes vydává knihy, které jako by napsal mladší bratr Dana Browna, vlastní byt v Londýně a je za vodou nejen geograficky, nýbrž i finančně.

O mnoho let později, v půli roku 2021, svírala Británii pandemie. Thomas o tom píše: „Díval jsem se na televizi a viděl jsem Borise Johnsona, jak vypadá naprosto zničeně. I kdybych nesouhlasil s jeho politikou, i kdybych naříkal nad jeho selháními ve funkci, poznal jsem unavenou lidskou bytost. Bylo mi ho líto – a pak jsem si vzpomněl, co pro mě tenkrát udělal s tím internetovým pornočlánkem.“ Napsal tedy ministerskému předsedovi dopis, v němž s mírným humorem tehdejší záležitost popsal; připojil poděkování, že mu Johnson obrátil život k lepšímu, vytiskl, odnesl na poštu a zapomněl na něj. 

„Milý a zábavný dopis“

O několik týdnů později si jednou ráno v předsíni všiml neobvykle tuhé obálky. Na přední straně stálo PRIME MINISTER, na zadní DOWNING STREET. Uvnitř byl ručně psaný a podepsaný dopis od Borise Johnsona, popisuje to – kde jinde? – v týdeníku The Spectator.

„Děkuji za milý a zábavný dopis,“ napsal Johnson uprostřed pandemického shonu. „Jsem rád, že jsem sehrál malou roli ve vašem literárním úspěchu, a budu se zájmem vyhledávat vaše romány!“

Máloco charakterizuje Johnsona lépe. Jistý druh vřelosti, jakkoli povrchní, v kombinaci s optimistickou bezprostředností – to funguje na každého. Předpokládejme, že kdyby byl Johnson v politice vydržel, Thomasův hlas by měl jistý. Naneštěstí týž Johnson zároveň učebnicově dokázal, že zmíněná schopnost přitáhnout pozornost (a vyhrávat volby) nemá pražádný vliv na schopnost rozumně konat. 

Johnsonovým oblíbeným politickým hrdinou je sir Winston Churchill (na kontrariána je to nudně tradiční volba). Celým svým stylem vlády dával najevo, že bytostně souhlasí s Churchillovým bomnotem, že nejlepším argumentem proti demokracii je pět minut rozhovoru s běžným voličem. A zároveň pomáhal vytvářet inovaci téže poučky: nejlepším argumentem proti demokracii se stal sám, či se alespoň v tom nezáviděníhodném žebříčku dostal hodně vysoko.

Omluva Papuáncům

Říkávalo se, že loajalita byla tajnou zbraní Konzervativní strany. To už nějakou dobu není pravda. V roce 2006 Johnson (tehdy poslanec za Henley, kde býval jeho sousedem George Harrison) napsal, že „toryové propadli vražedným orgiím ve stylu Papuy Nové Guiney“. (Později se musel Papuáncům Novoguinejcům omluvit; ne snad, že by se Papuánci Novoguinejci vražedným orgiím nevěnovali, ale soud uznal jejich argumentaci, že Johnson jednal necitlivě, když ony orgie zmiňoval.) Ale nemýlil se ohledně sklonu konzervativců k zabíjení vlastních náčelníků. O dekádu později jednoho sám propíchl, aby sám strávil u moci tři roky, než jej stihl stejný osud.

Loajalita vůči náčelníkovi vzala během té doby za své dokonale (a Johnson na tom nese jen částečnou vinu). Churchill polovinu svého druhého funkčního období v Downing Street prospal a utrpěl během něho mozkovou mrtvici, ale nikdo mu nic nevytýkal. Margaret Thatcherová, jejíž konfrontační styl jí věru dokázal nadělat nepřátele, zůstala v sedle jedenáct let, než ji z něho vzpoura vyhodila. Vnitropartajní reptání proti Rishimu Sunakovi, současnému šéfovi strany a vlády, začalo po pouhých třech měsících. 

Sunakovi se podařilo zvednout preference konzervativců z 20 přibližně na 25 procent, zatímco labouristé sira Keira Starmera se drží na 45 procentech. Loni touto dobou byli Johnsonovi toryové o deset bodů pozadu, což není pro vládní stranu uprostřed funkčního období nic neobvyklého. Ti, kteří ho sesadili, se často ptali, jestli to vůbec může být horší. Odpověď už znají – ale klamali by sami sebe, pokud by si mysleli, že Johnson je odpovědí na jejich těžkou situaci. 

Diskvalifikovaný

Nejen způsob odchodu z úřadu by měl Johnsona diskvalifikovat pro jakoukoli myšlenku na návrat k moci. Jeho ekonomický a sociální liberalismus pomohl rozšířit přitažlivost strany v oblastech na severu Anglie a ve Skotsku, kde před jeho nástupem toryové jako by ani neexistovali. 

Jeho nejtěžší zkouškou mělo být, jak si poradí s letitým vnitropartajním schizmatem, zhruba formulovatelným jako souboj tvrdě protievropského voličského jádra s (převážně) proevropskou elitou. Obvykle tomu bylo tak, že pár lidí stálo v jednom táboře, pár lidí v druhém; oba se snažily jeden druhý přechytračit. Johnson však jako by stál na obou březích najednou.

Přičteme-li k tomu to, co komentátor The Times Matthew Parris nazývá „fundamentální nečestností“, zjistíme, že Alexander Boris de Pfeffel Johnson prostě selhal na celé čáře. Pokud by v sobě toryové znovu objevili trochu té dávno ztracené loajality, zařídili by mu ten nejlepší možný epitaf.