Na rozdíl od českého Parlamentu, europoslanci během koronavirové krize nezasedají osobně. Jednání se odehrávají přes telekonference, hlasuje se s pomocí hlasovacích listin, které se posílají do Bruselu. Vedle toho, že poslanci tráví na půdě parlamentu méně času, s sebou zdravotní rizika přinesla ale ještě jednu novinku: nestěhují se jednou měsíčně na zasedání ve Štrasburku.

Nedala by se pandemie využít k tomu, aby se stěhování celého „cirkusu“ konečně zrušilo úplně? Je to těžko obhajitelná a snadno kritizovatelná věc.

Bylo by to určitě logické rozhodnutí. Jako politik vám ale řeknu, že to, co je logické, není vždy v politice reálné. Takže to nenastane. Muselo by se změnit primární právo EU a potřebujete k tomu souhlas všech členských zemí. A Francie s tím nikdy nebude souhlasit. Pro ni je prestižní věcí, že mají území, kde zasedá jedna evropská instituce. Navíc to není jen otázka prestiže a politické moci, je to i velmi významný ekonomický faktor.

Štrasburská ekonomika je postavená na stěhování europarlamentu?

Pokud do města přijede několik set poslanců a dalších politiků, zástupci Evropské komise a rady, je to obrovská ekonomická vzpruha. Některé hotely nebo restaurace na tom stojí. Já přespávám v hotelu v městečku 25 kilometrů od Štrasburku a víte, z čeho žije? Z toho, že každý europoslanec může během roku pozvat 100 lidí na zájezd do evropských institucí. Většina jich je bere do Štrasburku, je to krásné město a je tam víc lákadel než třeba v Bruselu. Ten hotel, kam já jezdím, žije z této „parlamentní turistiky“, z ubytování studentů a dalších návštěvníků. Takže zrušení štrasburských zasedání by postihlo ekonomiku celého regionu.

Vy byste pro zrušení stěhování hlasoval?

Ano, je to nesmysl. Ale bohužel je to evropská realita.

Evropská unie to na jaře schytala kvůli reakcím na pandemii. Jak hodnotíte roli Bruselu? Dělal maximum, co mohl?

V tomto budu obhajovat Evropskou unii. Tady mi připadá kritika EU nespravedlivá a přichází od lidí, kteří ji budou kritizovat vždycky podle hesla, kdo chce psa bít, hůl si najde. Ve chvíli, kdy zdravotnické otázky nespadají do působnosti EU, ale národních států, nemůžeme se divit, že je řeší samy národní státy. Je chybou národních států, že nejsou schopny více spolupracovat a koordinovat své akce. Země se nebyly schopné domluvit na vzájemném uznávání testů, na sjednocení karanténní lhůty. Ale to nemůžete vytýkat Evropské unii, když to není v její působnosti.

Neukázalo se naopak, že národní státy, když je nejhůř, stejně kopou samy za sebe?

Během pandemie to má svou logiku. Průběh nemoci v každé zemi byl velmi rozdílný a představa, že kdyby byla protiepidemiologická opatření řízena z Bruselu, vedlo by to k větší efektivitě, je podle mě mylná.

Jaká má být role Bruselu?

Brusel hraje svou roli v podpůrné rovině nákupu vakcín. Tím, že je kupujete pro půl miliardy obyvatel, dostanete nepochybně lepší cenu, než když ji kupujete pro deset milionů lidí. To je jedna rovina. Druhá rovina je ekonomická otázka, tedy podpora národních ekonomik. Vidíme, že až na výjimky typu Německa bude pokles ekonomik zemí EU kolem deseti procent. A podpůrný balíček, který obsahuje až 750 miliard eur, jim může pomoci.

Vyjde Unie z pandemie jednotnější, nebo naopak víc rozdělená?

Budu strašně přízemní. Pokud budeme předpokládat, že se během půl roku zmírní dopady pandemie díky očkování, tak to nijak neovlivní míru semknutosti Evropské unie, její pravomoci, nepovede to k tomu, že by někdo posiloval pravomoci EU na úkor států. Opravdu těžkou krizi zažila EU při uprchlické krizi kvůli kvótám. Ale pandemie takové dopady mít nebude.

Na krátkou dobu ovládla dění pandemie, velkým tématem je ale taky evropský Green Deal a dekarbonizace. Vždycky když o podobných ambiciózních plánech čtu, vzpomenu si na Lisabonskou strategii, podle které EU měla být do roku 2010 nejkonkurenceschopnějším a nejsilnějším regionem. Proč by to mělo vyjít tentokrát?

Souhlasím s myšlenkou, že téma ovzduší a životního prostředí má být pro EU jedním z klíčových témat. Na druhé straně bude třeba v praxi vyvažovat jednotlivé instrumenty, aby to nevedlo k tomu, že si zabijeme automobilový průmysl, zničíme evropskou ekonomiku a výroba se jen přesune do jiných zemí, které nejsou takto restriktivní. 

Zrovna tlak na automobilky je ale enormní.

Nejsem bohužel ekonom ani technik, takže neumím posoudit, kde je ta míra, kam až můžeme tlačit kvůli limitům automobilový průmysl, aby ale zůstal zároveň konkurenceschopný a neodešel z Evropy. Z jeho odchodu by plynula samá negativa – do Evropy by se auta dovážela, přibyl by k tomu transport, což jsou náklady finanční i ekologické, lidé v Evropě by přišli o práci a nic by to nevyřešilo.

Evropská komise to umí posoudit?

Doufám, že odborníci v Evropské komisi, kteří to navrhují, to správně posoudit umějí. Komise si jich na to platí tisíce. Upozorňuji na toto téma při každém vystoupení v parlamentu, že jde o křehký balanc mezi zachováním evropského průmyslu a ekologickými opatřeními.

Takže nejste nekritický zastánce smělých cílů?

Podporujeme Green Deal, je to důležité téma, ale musí se postupovat citlivě. 

Jak ale konečný výsledek můžete ovlivnit?

Debata v Evropském parlamentu mě v tomto vždycky trošku štvala, že se na základě politické debaty, a ne faktů rozhoduje o takových věcech. Já tomu jako politik nerozumím, neumím říct to ideální číslo, o kolik se mají snížit emise, čekám to od odborníků komise. Proto jsem byl i kritický ke kolegům, kteří přijali usnesení, že rozhodneme politicky, bez vědomí, co to znamená v praxi, o konkrétním čísle 60 procent.

Právě v tom ale bruselské strategie připomínají někdejší pětiletky...

Já s takovým hlasováním nesouhlasím.

Jaký na to panuje většinový názor v europarlamentu?

Byl jsem zděšený, když jsem slyšel, jak se levicoví poslanci předhánějí v přísnosti opatření. Předpokládám, že ke schváleným závazkům bude debata v europarlamentu a budu chtít znát čísla, na základě kterých se rozhodnu. Pokud mě nepřesvědčí, že to je splnitelný závazek bez likvidace evropského průmyslu, tak to nepodpořím.

Automobilový průmysl měl tragický rok už kvůli koronaviru, přesto se žádné úlevy z přísných emisních limitů nechystají. 

Mě překvapilo, že lídři přijali přitvrzující závazek.

Z českého pohledu je to nepříjemné. Překvapuje mě, jak premiér odjíždí na podobná jednání se slovy o tom, jak nás nekompromisně ochrání, ale v Bruselu už je o poznání méně nekompromisní.

Obecně politika ANO je taková, že v Bruselu jsou velmi proevropští, jsou v eurofederalistické frakci. Já jsem vlastně paradoxně méně evropský než poslanci ANO.

Do jaké míry vlastně vyjednávací sílu Andreje Babiše v Bruselu ovlivňují jeho dotační kauzy?

Poškozuje nás to. Permanentně se řeší Babiš a není to kvůli tomu, že by téma otvírali čeští poslanci. Primárně to trápí Němce, kteří platí nejvíc peněz do evropského rozpočtu. Samozřejmě se jim nelíbí, když pak končí v kapse východoevropského oligarchy. Poškozuje nás to i fakticky. Ten střet zájmů je unikátní, bohužel jsme se zapsali nelichotivým způsobem do dějin EU.

Například?

Třeba rozdělení portfolií Evropské komise, měli jsme vyšší ambice. Premiér chtěl ekonomické portfolio, které nezískal. Poláci, Maďaři i Slováci získali silnější portfolia. 

Hrozí, že kvůli těmto problémům premiéra zastaví EU proplácení dotací Česku úplně?

Zatím to nemělo vliv na podíl na dotacích, který dostáváme. Nehrozí ani zastavení proplácení do budoucna. Brusel nyní neposílá dotace jen do Agrofertu. Problém je spíš to, že některé státní instituce dál peníze Agrofertu posílají. To může být problém při proplácení těch peněz.

Jiří Pospíšil (45)

- Vystudoval Právnickou fakultu Západočeské univerzity.

- Ve vládách Mirka Topolánka a Petra Nečase působil jako ministr spravedlnosti.

- Od roku 2014 je poslancem Evropského parlamentu.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.