Utáhnout šrouby a řídit celý svět. Čína si odhlasovala, jak nastartuje vlastní ekonomiku

Čínské politické špičky vyzvaly na klíčovém partajním zasedání věnovaném churavějící ekonomice k přísnější kontrole nad veškerým životem v zemi

Čínské politické špičky vyzvaly na klíčovém partajním zasedání věnovaném churavějící ekonomice k přísnější kontrole nad veškerým životem v zemi

Celý článek
0

Sesadí Ozempic? Do závodu o miliardové léky na hubnutí vstupuje i Roche

Další farmaceutická firma vstupuje do odvětví léků na hubnutí. Tentokrát jde ale o těžkou váhu. Alternativu k léčivým přípravkům Wegovy nebo Ozempic chce na trh dodat švýcarský gigant Roche. Chlubí se dobrými výsledky klinických testů.

Další farmaceutická firma vstupuje do odvětví léků na hubnutí. Tentokrát jde ale o těžkou váhu. Alternativu k léčivým přípravkům Wegovy nebo Ozempic chce na trh dodat švýcarský gigant Roche. Chlubí se dobrými výsledky klinických testů.

Celý článek
0

Chudí a zároveň bohatí. Turecko trápí vysoká inflace, bohatství ale roste nejrychleji na světě

Bohatství v Turecku se zvýšilo nejvíce na celém světě, uvedla prestižní švýcarská banka UBS. Háček je v tom, že to platí kvůli vysoké inflaci jen pro ty, kteří v zemi vlastní nemovitosti, protože se růst bohatství vypočítává z lokální měny.

Bohatství v Turecku se zvýšilo nejvíce na celém světě, uvedla prestižní švýcarská banka UBS. Háček je v tom, že to platí kvůli vysoké inflaci jen pro ty, kteří v zemi vlastní nemovitosti, protože se růst bohatství vypočítává z lokální měny.

Celý článek
0

Novodobí mastičkáři fixlují ve vědeckých studiích. Čtvrtina studií je nevěrohodná

Až čtvrtina lékařských klinických studií není věrohodná. Může za to nekompetence autorů, fatální omyly a úmyslné podvody

Novodobí mastičkáři fixlují ve vědeckých studiích. Čtvrtina studií je nevěrohodná
Na pohádku o odhalování všech nemocí světa z kapky krve utáhla Elizabeth Holmesová (vpravo) před lety půlku Silicon Valley i Washingtonu včetně tehdejšího viceprezidenta Joea Bidena (vlevo). | Profimedia.cz

Šarlatánů a mastičkářů bylo vždycky dost. Jen tak se mohly svého času prosadit takové univerzální „léčebné“ postupy jako pouštění žilou či homeopatie. Jen tak se mohly kdysi v Anglii s úspěchem prodávat všeléky typu Daffyho elixíru či Turlingtonova balzámu. A jen tak se mohlo stát, že se nejstarší česká dochovaná divadelní (spíš pouťová) hra jmenuje Mastičkář. Jejím hrdinou je mistr Severín, který nejdřív na trhu oživí muže předstírajícího smrt, aby pak mohl přihlížejícím nabízet lektvary, jež uzdravují „všelikú nemoc“, dívkám po nich narostou „v ňadřiech kuželaté hrušky“ a starším pánům „vstane jako pól žebračie holi“.

Naděje, že moderní věda dokáže tyto praktiky vymýtit, se bohužel úplně nevyplnila. Důkazem budiž ani ne před sto lety vynalezená lobotomie, která odsoudila k doživotnímu pobytu v ústavu sestru amerického prezidenta Ken­nedyho, nebo naprosto bizarní, ovšem nebývale kvetoucí praxe módního rusko-francouzského lékaře Serge Voronoffa, který sliboval omlazení a život věčný prostřednictvím transplantace štěpů z opičích varlat. Ve dvacátých letech minulého století o něm nadšeně psaly noviny po celém světě, za operaci si účtoval krásných deset tisíc franků a mezi jeho pacienty patřili francouzský premiér Clemenceau či básník Maeterlinck. A do dnešních dní se to nezměnilo.

Česká Státní zemědělská a potravinářská inspekce každoročně odhalí stovky šejdířů, kteří vydávají obyčejné doplňky stravy za zázračné léky a tvrdí, že se pomocí nich lze zbavit tloušťky, parazitů či hluchoty, uzdravit rozvrzané klouby a zase mít prostatu jako panic. Dělat se to ovšem dá samozřejmě i na úplně jiné úrovni, jak celému světu nedávno ukázala americká velkopodvodnice Elizabeth Holmesová, která tvrdila, že dokáže z kapky krve diagnostikovat stovky nemocí včetně cukrovky a rakoviny. Ještě předtím, než se ukázalo, že je to celé švindl, stihla z investorů vytáhnout skoro miliardu dolarů a napálit mediálního magnáta Ruperta Murdocha i exministra zahraničí Henryho Kissingera.

Všechno toto přízemní mastičkářství je dobře známé. V posledních letech se však mezi vědci objevují hlasy, že zcela zásadní nedostatky v sobě skrývá překvapivé množství – podle některých odhadů čtvrtina až třetina – klinických studií, které ověřují úspěšnost léčebných postupů a účinnost i neškodnost léků. Důvodem jsou fatální omyly a nekompetence autorů dotyčných „zombie“ studií, ale objevily se i záměrné podvody. V červenci o tom vyšel velký, pečlivě ozdrojovaný článek v prestižním vědeckém časopise Nature.

Každá čtvrtá je zombie

Anesteziolog John Carlisle, který pracuje pro anglický veřejný zdravotnický systém (National Health Service) a zároveň dělá redaktora v odborném časopise Anaesthesia, je v odhalování chybných a zfalšovaných článků mimořádně úspěšný. Měl podezření, že řada článků, které autoři posílají k otisknutí, obsahuje zásadní chyby, a tak se na ty, které jeho časopis obdržel mezi únorem 2017 a březnem 2020, podrobně zaměřil. Vybral z nich 526, které stály na něčem, co lze označit za zlatý standard lékařské vědy, tedy na RCT studiích (v případě randomizovaných studií jsou účastníci klinického testování náhodně rozděleni na dvě skupiny, jedna užívá testovaný lék, kdežto druhá placebo; pacient a v ideálním případě ani lékař netuší, co dotyčný ve skutečnosti bere – to jsou takzvané double blind studie), a jeho zjištění nebyla ani trochu povzbudivá.

Ze zhruba 150 článků, jejichž autoři mu poskytli anonymizovaná data o účastnících experimentů, jich 44 procent obsahovalo nějaká chybná data – nesmyslné statistiky, nesprávné výpočty, duplicitní data… To by ještě samo o sobě nebylo tak zlé, jenže celých 26 procent studií bylo natolik mizerných, že se jim podle Carlisla nedalo věřit: buď kvůli nekompetenci jejich autorů, nebo zfalšovaným údajům. Počet těchto „zombie“ studií Carlisla překvapil. „Předpokládal jsem, že by mohlo jít o každou desátou,“ řekl Nature. A stejně varovné bylo i prověřování zbylých 350 studií, jejichž ­autoři mu anonymizovaná data neposkytli. V tomto případě se daly nějaké chyby odhalit pouze ve dvou procentech případů a jen jednu studii ze sta šlo prohlásit za vyloženě zombickou. Jinak řečeno, bez přístupu k anonymizovaným datům o účastnících klinických studií nedokáže ani zkušený „detektiv“ Carlislova formátu zombie studie poznat.

Pesimistický dovětek na závěr: Carlisle samozřejmě všechny rozpoznané zombie studie odmítl publikovat, ovšem, jak tvrdí, jejich autoři dokázali mezitím většinu z nich umístit v jiných vědeckých časopisech.

Kolik jich opravdu je

Otázka logicky zní, jestli se výše popsané „mastičkářství“ týká jen anesteziologie, nebo i jiných lékařských oborů. Z toho, co píše Nature, se bohužel zdá, že může jít o poměrně rozšířenou praxi, a to minimálně v oblastech, jakými jsou ženské zdraví, péče o zlámané kosti, výzkum bolesti či covid-19 (krajně nespolehlivými údaji byly zamořeny hlavně některé studie zjišťující, zda veterinární odčervovací prostředek Ivermektin dokáže toto onemocnění léčit). Někteří odborníci, kteří se zombie studiemi dlouhodobě zabývají, soudí, že jich bude napříč medicínou dokonce více než čtvrtina, ke které dospěl Carlisle.

„Pokud vyhledáte všechny randomizované studie na dané téma, přibližně třetina z nich bude smyšlená,“ odhadl pro Nature Ian Roberts, epidemiolog z London School of Hygiene & Tropical Medicine. A podobný názor má i Ben Mol, porodník a gynekolog z Monash University v Melbourne, který vede skupinu zabývající se vlivem nevěrohodných studií na lékařskou praxi. Podle jeho názoru je podezřelých zhruba dvacet až třicet procent RCT studií zabývajících se ženským zdravím.

V tomto okamžiku je ovšem nutné položit si ještě další otázku: Nejsou lidé jako Carlisle, Roberts a Mol panikáři a nezveličují množství zombie studií? Odpovědět je nyní složité. Existence zombie studií je holý fakt, ale jejich skutečný počet budeme moci lépe odhadnout až v budoucnu, a to díky snaze řady vědců, kteří se jimi začali nedávno zevrubně zabývat.

Rozbité hlavy a zlomené nohy

Důvody vzniku zombie studií jsou, jak už víme, různé a jedním z nich jsou úmyslné vědecké podvody. Z těch nedávných je namístě jmenovat dva. Brazilský neurochirurg Julio Cruz vydal v letech 2001 až 2004 tři studie, které tvrdily, že podávání vysokých dávek cukru – mannitolu – snižuje riziko úmrtí po úrazech hlavy. „Objev“ vypadal nadějně, ovšem provázela ho jistá podezření, a když se v nich roku 2007 začal šťourat slovutný lékařský časopis BMJ (British Medical Journal), začalo být jasné, že je zle. Ze všech možných podezřelých okolností jmenujme jen následující: nedalo se jakkoli dohledat, kde se vzali účastníci Cruzových klinických studií. Sám Cruz se navíc v publikovaných článcích prohlašoval za pracovníka Mezinárodního všeobecného centra pro neurologické úrazy a Federální univerzity v São Paulu. O existenci dotyčného centra se nepodařilo cokoli zjistit a univerzita popřela, že by kdy Cruze zaměstnávala. Zeptat se Cruze, co to všechno mělo znamenat, už však nebylo možné, protože v roce 2005 spáchal sebevraždu.

Ještě vypečenějším šarlatánem byl japonský lékař Jošihiro Sato, který se specializoval na léčbu kostí. Sato v letech 1996 až 2013 ve velkém falšoval a opisoval články, což do dnešního dne vedlo ke stažení 113 studií. Vesměs se týkaly vlivu různých léků a doplňků stravy na předcházení zlomeninám kostí. Sato chrlil studie jako zběsilý, a první podezření proto vzbudila neobyčejná rychlost, se kterou klinické studie „prováděl“. Následné zkoumání vedlo k poznání, že Sato rozsáhle falšoval výsledky, ­ovšem dodnes není jasné, proč to vlastně všechno dělal. Když vědecký časopis Science před pěti lety mluvil s japonským lékařem, který vedl vyšetřování, dozvěděl se, že Sato své podvody dost možná provozoval jako „koníček“, snad kvůli „vzrušení“, a dokonce v této souvislosti padlo slovo „otaku“, používané v japonštině pro lidi, kteří si vypěstují posedlost z četby komiksů manga.

Bylo by to skoro k smíchu, kdyby Satova vášeň neměla dopady v reálném světě. Jeho zfalšované studie se „propsaly“ do následných metastudií (souhrnné studie dávající dohromady výsledky jednotlivých studií), systematických přehledů a klinických pokynů ovlivňujících lékařskou praxi (nejen) v Japonsku. „Pravděpodobně lidi odklonily od účinnější léčby a prevence zlomenin,“ připustila pro Nature výzkumnice Alison Avenellová z University of Aberdeen, která se dopady Satových falzifikátů zabývala.

Papouškování a papírny

Klinickou praxi ovšem může ovlivnit i jiná – podstatně subtilnější, ovšem rozšířenější – varianta vědecké nepoctivosti. Jde o něco, co bychom mohli nazvat „papouškováním“, tedy o opisování cizích prací, aniž by se autoři zdržovali nějakým výzkumem. Na první pohled to vypadá sice amorálně, ale neškodně, jenže již zmíněný Mol uvádí příklad, jak může i papouškování ovlivnit lékařskou praxi. V roce 2018 sepisoval vědecký tým pro nevládní organizaci Cochrane Collaboration přehled doporučených lékařských postupů a našel celkem čtyři klinické studie, které tvrdily, že by se matkám rodícím císařským řezem měly v pozdním stadiu těhotenství podávat steroidy (jde o poněkud ošemetnou záležitost, protože steroidy sice prospívají dětským plicím, ale mohou škodit vyvíjejícímu se mozku).

ilustrace
Profimedia.cz

Na základě těchto studií – jedné britské (940 účastníků) a tří egyptských (celkem 3000 účastníků) – se doporučení podávat steroidy v renomovaném přehledu objevilo, jenže posléze se ukázalo, že egyptské studie jaksi nesedí. Obsahovaly nesmyslné statistiky, jedna z nich měla být založena na diplomové práci svého autora, jenže data v diplomce a publikovaném článku se navzájem lišila, a když chtěl Mol po autorech detaily, dostával odpovědi typu, že se požadované údaje ztratily při stěhování. Ze čtyř studií tak nakonec zbyla jen jedna a v roce 2021 podávání steroidů z doporučených postupů kvůli „nedostatku údajů“ vypadlo.

Popsané papouškování může být často podmnožinou jiného dobře popsaného jevu, kdy místo vědců fabrikují klinické studie a odborné články specializované firmy, kterým se říká „papírny“ (paper mills). Takto se během poslední dekády zrodily tisíce článků, přičemž okolnosti jejich vzniku dokážou být docela zábavné. Zřejmě nejhlouběji se na území vědeckého papírenského průmyslu podařilo proniknout časopisu Science, který roku 2013 detailně popsal elektronickou komunikaci s jednou takovou kšeftařskou firmou. Pocházela z Číny a za dodání a prosazení blíže neupřesněného článku o výzkumu rakoviny v kvalitním vědeckém časopise si účtovala devadesát tisíc jüanů (tehdy zhruba 286 tisíc korun) v případě, že by zájemce pod ním chtěl mít podepsaného jednoho autora, v případě dvou by cena činila 160 tisíc jüanů. Kouzelné pak bylo motivační heslo dotyčného obchodníka s myšlenkami: „Stačí, když budete věnovat pozornost svému akademickému výzkumu. Těžkou práci můžete nechat na nás.“

Šplhající profesor

Šarlatáni, mastičkáři a pokoutní léčitelé tu byli vždycky. Představa, že nikoli zanedbatelná část vědeckých studií je chybná, zfalšovaná či pochází z „papíren“, je přesto docela skličující. Jasně, že dnes už nebude nikdo příčetný napravovat zlomeniny přikládáním pijavic a léčit rakovinu homeopatiky, jisté vychýlení řádných medicínských postupů ovšem samozřejmě hrozí, což dokazuje nedávný případ japonského „podvodníka s kostmi“ Jošihira Sata. Pro pacienty to pak může mít krajně nepříjemné následky.

Často se zdůrazňuje, že věda má skvělou schopnost samu sebe opravovat, což je sice pravda, jenže někdy to může trvat hodně dlouho. Sato unikal „vědecké spravedlnosti“ skoro dvě desítky let a stejně dlouho se díky opičím varlatům těšil postavení mezinárodní celebrity i v úvodu článku zmíněný doktor Voronoff. Své skvěle honorované podnikání začal provozovat hned po první světové válce a jeho sláva začala uvadat až v polovině třicátých let, kdy jeho první klienti přirozeně zestárli, a navíc se podařilo syntetizovat mužský pohlavní hormon testosteron a ukázalo se, že omlazení nedokáže zařídit ani jeho podávání v injekční formě. Dnes Voronoffa prakticky nikdo nezná a jediné, co po něm v obecném povědomí zbylo, je námět jedné z nejbizarnějších holmesovských povídek nazvané Šplhající profesor.

Voronoffovy módní operace zřejmě nikdy nikomu neublížily (pokud tedy pomineme prázdné peněženky klientů), ovšem v jiných případech by tak dlouhé čekání mohlo být nebezpečné. Možná by proto bylo rozumné investovat víc peněz do odhalování chybných, falešných či „papouščích“ studií a netlačit tolik na vědce, aby za každou cenu publikovali co nejvíce článků.