Už brzy budou moci norské těžařské firmy začít žádat o speciální licence na těžbu nerostných surovin z mořského dna. Cesta k dosud neprobádanému způsobu získávání strategicky významných kovů v podmořských dolech v okolí souostroví Špicberky se otevřela na začátku ledna díky čtyřpětinovému souhlasu tamního parlamentu.
Zároveň s ním se ale ozývají silně kritické hlasy. Podle ekologů a dalších vědců nový způsob těžby může přinést těžko předvídatelné škody na životním prostředí. Někteří z nich tvrdí, že tento způsob dobývání kobaltu, niklu nebo mědi je extrémně destruktivní. Zároveň upozorňují, že je v rozporu s postojem Evropské unie i Velké Británie.
Evropa tím opět potvrzuje, do jak schizofrenní situace se dostala: na jednu stranu chce co nejvíc uspíšit konec používání fosilních paliv, na druhou stranu je ale téměř stoprocentně nesoběstačná v těžbě důležitých surovin, bez nich přechod k zelenější ekonomice nelze uskutečnit.
Právě tímto faktem argumentují také norští politici. Oslo namítá, že těžba bohatých zásob surovin z mořského dna je jednou z mála možných cest k dosažení alespoň částečné evropské soběstačnosti.
Dosud se drtivá většina kovů potřebných pro výrobu baterií do elektromobilů, větrných turbín nebo solárních panelů importuje, často navíc z nedemokratických zemí. „Dnes jsme téměř závislí na Rusku a Číně. Musíme diverzifikovat globální dodavatelský řetězec výroby nerostných surovin po celém světě,“ řekl norský ministr energetiky Terje Aasland prostřednictvím videokonference televizi CNBC.
Klimatický lídr v nemilosti
Obrovské zásoby niklu, kobaltu, mědi nebo manganu se nacházejí v podobě malých valounů na mořském dně ve více než 280 tisíc kilometrů čtverečních rozlehlé oblasti v okolí Špicberk. Norsko uklidňuje ekology mimo jiné tím, že ke skutečnému zahájení těžby je stále daleko. A že hodlá ještě před jejím spuštěním posoudit všechna rizika.
Nyní tak sice těžaři mohou začít žádat o licence, na mořské dno se ale „bagry“ patrně neponoří dříve než v příštím desetiletí. „Než budeme moci rozhodnout o těžbě těchto nerostů, musíme shromáždit více informací. A právě o tom je toto otevření. Není to totéž jako schválení těžby,“ vysvětluje Aasland. Podobně hovoří i další významní norští politici.
Pozice ekologů je ale i tak nekompromisní. „Argument, který předkládá norská vláda a těžaři, a sice že hlubinnou těžbu lze provádět udržitelným způsobem, je v rozporu s velkým konsenzem vědecké literatury,“ tvrdí například Anne-Sophie Rouxová, vedoucí pro hlubinnou těžbu v Evropě z organizace Sustainable Ocean Alliance. V dnešní době podle ní neexistuje způsob, jak suroviny získat, aniž by to vedlo ke zničení podmořských ekosystémů, vymírání druhů a znečištění oceánů.
Norsko tak v očích ekologických organizací přichází o auru „zelené“ země, která je evropským lídrem ve výrobě energií z obnovitelných zdrojů nebo v přechodu na elektromobilitu. I tato aura je ale de facto iluzorní: Norsko zbohatlo na těžbě fosilních zdrojů a právě díky obrovským příjmům z prodeje zemního plynu a ropy si může dovolit masivní státní podporu pro čisté technologie.
