Tihle dva mladí Japonci ještě netuší, jakému životu se upsali
Shutterstock.com
Pracuj, dokud nepadneš
Symbol éry, která končí: proč Japonsko opouští model salarymana
Každé ráno nastupují do přeplněného vlaku zástupy milionů japonských mužů s aktovkou v ruce, oblečených v černých sakách napuštěných cigaretovým kouřem. Ve společnosti známí jako „salarymen“, tito muži ztělesňují oddanost, disciplínu a nepsanou ochotu obětovat svůj osobní život ve jménu svého korporátu.
Redaktor junior
Z práce se vracejí zpravidla až pozdě v noci, často až po několika povinných rundách saké s kolegy. Japonská společnost tento neúprosný životní styl „salarymanů“ odměňuje stabilitou v zaměstnání a nadprůměrnými platy.
Počátek tohoto společensko-ekonomického fenoménu sahá až do poválečného Japonska, a i když je v poslední době na ústupu, vytlačován novými pracovními trendy, stojí za to si ho představit blíže.
Vznik salarymanů je přímo spjat s poválečným Japonskem (zhruba od 50. let), obdobím tzv. japonského ekonomického zázraku, kdy země prošla proměnou z ruin na technologickou velmoc.
Klíčovou roli podle magazínu Jokogaohráli korporátní sítě známé jako keirecu, které potřebovaly loajální a především vysoce výkonnou pracovní sílu.
Vznikl tak salaryman – perfektní zaměstnanec, oddaný firmě, který poslouchá své nadřízené (jako projev respektu) a pro něhož je vysoké pracovní nasazení neodmyslitelnou součástí osobnosti.
Typického salarymana vystihuje například Tanaka, jehož osud popisuje web Venture-Japan. V japonské kultuře začíná korporátní dráha už v dětství, kdy rodiče dlouho a pečlivě vybírají pro své děti školku, školu a následně univerzitu, s jedním cílem branným neustále v potaz: dobrá práce ve velkém korporátu.
Už ve třech letech tak Tanaku jeho matka zapisuje do elitní školky, a od přijetí na univerzitu přes nástup do firmy až po kariérní postup má před sebou Tanaka-san jasně naplánovanou kariéru: několikaletý zácvik, následná rotace mezi odděleními, poté pozice vedoucího týmu a v lepším případě postup do vyššího managementu kolem čtyřicítky.
Tanaka nevyčnívá, nedělá chyby, neodporuje nadřízeným a buduje pečlivě vztahy napříč firmou. Po večerech pije s kolegy a nadřízenými, protože networking se v Japonsku odehrává zásadně u sklenky a cigarety. Tento životní styl je pro miliony Japonců nejen nepsanou normou, ale i klíčem k přežití v systému, v němž reputace znamená vše.
Podle portálu Japan-Dev, který mapuje život bílých límečků v Japonsku, pracují salarymani v průměru 10 až 13 hodin denně. Oficiální pracovní doba sice často činí osm hodin, ale odchod domů před nadřízeným je nepsaným tabu.
Odloženi u okna
V praxi to znamená, že většina zaměstnanců přichází brzy ráno a odchází pozdě večer, často až po tzv. nomikai, již zmíněné součásti kultury povinného firemního posezení u alkoholu. Absence na těchto akcích může přitom znamenat pomalejší kariérní růst nebo dokonce přehlížení v důležitých rozhodnutích.
Někdy ale ani loajalita a vysoké pracovní nasazení nestačí. Pokud se zaměstnanec ve středním věku začne ztrácet tempo a jeví se jako méně produktivní, může ho firma nenápadně „odložit“.
Místo vyhazovu tak následuje tichý odsun, často k oknu. Tzv. madogiwa zoku (doslova „kmen u okna“) jsou pracovníci, kteří sedí na krajích open-space kanceláří a vykonávají podřadné nebo zcela zbytečné úkoly.
Ve firemní hierarchii existují spíše jako přízraky, kteří jsou sice formálně stále zaměstnaní, ale v chodu firmy pro ně již není reálné využití. Pro mnoho zaměstnanců by to byl možná splněný sen, v japonské kultuře jsou tito lidé ale hluboce nešťastní a často je to pro ně horší osud než smrt.
Únava a vyčerpání jsou v kultuře salarymanů tak běžné, že se v japonském pracovním prostředí rozvinul i jev zvaný inemuri – krátký mikrospánek na veřejnosti nebo dokonce přímo v práci. Inemuri přitom není důvod k posměchu, naopak zaměstnanci nosí černé kruhy pod očima jako vyznamenání, které dokládá jejich obětavost a nasazení.
Firmy někdy dokonce zřizují místnosti na odpočinek nebo umožňují přespání v kapslových hotelech poblíž kanceláří, aby zaměstnanci byli druhý den opět včas připraveni.
Cena za celoživotní loajalitu bývá často vysoká. Japonský jazyk má dokonce vlastní termín pro smrt z přepracování - karóši. Podle magazínu Jokogao byl první oficiální případ smrti z přepracování zaznamenán již v roce 1969.
Nadměrná pracovní zátěž, minimální spánek a tlak na výkon mohou vést nejen k fyzickému, ale i psychickému vyčerpání. V extrémních případech i ke karódžisacu– sebevraždě v důsledku pracovního stresu.
Symbol éry
Éra salarymanů se ale pomalu chýlí ke konci. Tradiční model celoživotní loajality a sebeobětování pro firmu ustupuje pod tlakem společenských změn.
Do japonské pracovní kultury pronikají pojmy jako work-life balance, roste povědomí o duševním zdraví a do popředí se dostává i diskuse o genderových rolích, čímž se narušuje stereotypní představa, že muž je živitelem domácnosti a žena pečuje o děti.
Zatímco japonská pracovní kultura hledá novou rovnováhu, salaryman zatím zůstává silným symbolem jedné éry, symbolem, jenž na svých bedrech pomohl vybudovat moderní Japonsko.
