Nejstarší fungující restaurací světa je podle Guinnessovy knihy rekordů Sobrino de Botín v centru Madridu, která vznikla v roce 1725. Už 300 let podává kastilskou klasiku turistům z celého světa a stala se legendou díky spisovatelům jako Ernest Hemingway nebo Francis Scott Fitzgerald.

Ale jak upozornila agentura AP, v tichém koutě madridského předměstí se rýsuje možný přepis historie. Taverna Casa Pedro tvrdí, že podává jídlo hostům už od roku 1702.

Casa Pedro je rustikální hostinec, jehož majitelkou je Irene Guiñalesová – žena z osmé generace rodiny, která podnik provozuje. Na rozdíl od Botínu, který denně obslouží stovky turistů nedaleko náměstí Plaza Mayor, je Casa Pedro místním podnikem, kam pravidelně chodí štamgasti. Přesto má ambice na globální uznání.

Magazín HrotMagazín Hrot

Když je pivo posláním. S legendou Prazdroje Václavem Berkou jsme se vydali do varny jako do chrámu

„Je frustrující říkat, že fungujeme od roku 1702, a nemít pro to důkaz,“ říká Guiñalesová. Po letech rodinných legend se proto rozhodla pátrat v národních archivech. Výsledek? Dokumenty z období markýze z Ensenady (1743–1754), které potvrzují existenci hostince a vinného sklepa už v roce 1750.

To znamená, že Casa Pedro má na Sobrino de Botín náskok 25 let – pokud dokáže, že podnik skutečně fungoval nepřetržitě a na stejném místě. A právě v tom tkví klíčová podmínka Guinnessovy knihy rekordů.

Její mluvčí Kylie Gallowayová připomněla, že pro zisk titulu musí restaurace předložit nezpochybnitelnou dokumentaci, včetně jména, místa a nepřetržitého provozu.

Byl by to sen

Majitelé Casa Pedro věří, že další důkazy ještě objeví. Prozatím už spolupracují s historiky a plánují rozšířit výzkum. Archivní dokumenty z původního města Fuencarral – dnes součásti Madridu – však během občanské války shořely. Zbývá tak hledání v národních a církevních záznamech.

Casa Pedro má svou vlastní, méně okázalou historii. V 19. století sloužila jako jediná zastávka na silnici ze španělského hlavního města do Francie. Na jejích stěnách visí fotografie španělského krále Juana Carlose I. i jeho syna Filipa VI., který zde občas obědvá. Hvězdná klientela sice není z řad světové literatury, ale v královské rodině má podnik své místo.

Rozdíl mezi oběma podniky je i ekonomický. Sobrino de Botín díky své poloze a světovému renomé generuje stabilní tok turistického zájmu i příjmů. Zatímco Botín denně přivítá stovky zahraničních hostů, Casa Pedro se spoléhá na pravidelné místní zákazníky.

„Získání titulu by bylo jako sen,“ říká Guiñalesová. „Ale i kdyby se to povedlo, víme, že nemáme šanci přetáhnout turistický byznys Botínu. My jsme jiné místo.“

Obě restaurace přečkaly pandemii covidu-19 i turbulentní dějiny Španělska – od občanské války po diktaturu. V jejich zdech se psala historie i každodenní život. A právě to dává tomuto „soupeření“ o titul nejstaršího hostince nečekanou hloubku.

Další v závětří

Vedle Casa Pedro si na rekord brousí zuby i jiné restaurace. Například pařížská Le Procope (1686), římská La Campana nebo pekingská Pien-i-fang (1416). Guinness je ale nekompromisní: podnik musí být na stejném místě, pod stejným názvem a s doloženým nepřetržitým provozem.

Ačkoliv Casa Pedro zatím rekord nedrží, příběh Guiñalesovy rodiny a jejího odhodlání uchovat dědictví staré tři století je ukázkou toho, že i za zdmi méně známého podniku se skrývá velká historie. Ta může být nakonec stejně cenná jako samotný certifikát.

DoporučujemeDoporučujeme

Británie na suchu. Britské hospody hlásí nedostatek piva Guinness, někde je na příděl