Jaroslav Míl: Komunitní energetika zdraží elektřinu, za energie přitom už teď platíme dvakrát

Zavedli jsme si nesmyslné emisní povolenky, stačily normy, které by museli výrobci dodržovat. Takhle platíme za energie dvakrát, nejdřív na nákupu emisních povolenek, a poté na dotacích pro výrobce, tvrdí bývalý generální ředitel ČEZ a prezident Svazu průmyslu Jaroslav Míl.

Zavedli jsme si nesmyslné emisní povolenky, stačily normy, které by museli výrobci dodržovat. Takhle platíme za energie dvakrát, nejdřív na nákupu emisních povolenek, a poté na dotacích pro výrobce, tvrdí bývalý generální ředitel ČEZ a prezident Svazu průmyslu Jaroslav Míl.

Celý článek
0

Americký výrobce čipů Onsemi investuje v Česku 46 miliard, rozšíří závod v Rožnově

Americký výrobce polovodičů Onsemi rozšíří výrobu ve svém závodě v Rožnově pod Radhoštěm na Vsetínsku. Hodnota plánované investice je dvě miliardy dolarů (cca 46,3 miliardy korun). Podle ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely (STAN) jde o největší investici v moderní historii Česka.

Americký výrobce polovodičů Onsemi rozšíří výrobu ve svém závodě v Rožnově pod Radhoštěm na Vsetínsku. Hodnota plánované investice je dvě miliardy dolarů (cca 46,3 miliardy korun). Podle ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely (STAN) jde o největší investici v moderní historii Česka.

Celý článek
0

Dodavatel Applu hlásí průlom v polovodičových bateriích, slibuje znásobení kapacity

Japonská firma TDK tvrdí, že nový materiál umožní prodloužit výdrž drobným elektronickým zařízením. Elektromobily si ještě počkají.

Japonská firma TDK tvrdí, že nový materiál umožní prodloužit výdrž drobným elektronickým zařízením. Elektromobily si ještě počkají.

Celý článek
0

Muži jsou lovci a ženy sběračky? Mýtus se povážlivě drolí

Nové archeologické nálezy a analýza starších etnografických pozorování přírodních národů naznačují, že ženy lovily mnohem častěji, než vědci dříve tvrdili

Muži jsou lovci a ženy sběračky? Mýtus se povážlivě drolí
„Praženy“ lovily častěji, než se dřív tvrdilo. Analýza DNA například odhalila, že dvě pětiny pohřbených lovců velké zvěře v Americe byly ve skutečnosti ženy. | Shutterstock.com

Představa, že muži jsou lovci a ženy sběračky, je hluboce zakořeněná. Pronikla do vědeckých děl i populárních knih popisujících život přírodních národů. Stačí se začíst do „našich“ Lovců mamutů či do německého Vinnetoua, v němž Karl May „sedřeným“ ženám Apačů Meskalerů, které musejí „za muže dělat často i ty nejtěžší práce“, připisuje leda tak vydělávání kůží, starost o děti a přípravu jídla.

Když v roce 1931 dorazila k Meskalerům americká antropoložka Regina Flanneryová, dozvěděla se, že lov (než ho nahradil chov ovcí) skutečně býval spíš mužskou záležitostí, a osobně jí připadalo, že „povinnosti žen převažovaly nad povinnostmi mužů“, jenže zároveň slyšela o tom, že na lov celkem běžně chodívaly i „mladé, vdané ženy“. Jedna stařena – „tak sešlá a scvrklá, až bylo těžké uvěřit, že kdysi bývala tak čilá a obratná“ – jí třeba vyprávěla, že v mládí „chytila do lasa bizona, konec provazu obtočila kolem stromu a pak zvíře zabila sekerou“. Jiní Meskalerové potvrzovali, že nešlo o nijak výjimečný výkon, a dodávali, že během kočování „ženy – pokud zrovna potřebovaly jídlo – zabíjely jakákoli zvířata, na která narazily“.

Jiný antropolog Robert Brightman zase zaznamenal líčení jisté ženy z kmene kanadských Kríů, jak lovila soby karibu s malým dítětem: „Zatímco střílela z pušky, pověsila nosítko s dítětem na strom, a když pak odvážela kořist, položila k ní na sáňky dítě.“ Ryze profesionálními lovkyněmi jsou ženy filipínského domorodého kmene Agtů. Na lov jich chodí zhruba 85 procent a na rozdíl od osaměle lovících mužů pronásledují zvěř – jeleny, prasata a opice – ve skupině. Místo preferovaných mužských zbraní – luku a šípů – používají často psy, kteří zvířata vystopují, uštvou a znehybní tak, aby je mohly dorazit mačetami a noži.

Mýtus o lovcích a sběračkách se poslední dobou – díky etnografickým pozorováním a archeologickým nálezům – povážlivě drolí. Vědecký časopis PLOS One publikoval na konci června studii, v níž antropoložka Cara Wall-Schefflerová ze Seattle Pacific University analyzovala (spolu se čtyřmi svými studentkami) starší etnografické záznamy o ženském lovu. Výsledek zní, že ve čtyřech pětinách zkoumaných společností ženy lovily, což by podle článku mělo vést k přehodnocení dosavadního pohledu na sexuální rozdělení rolí v lovecko-sběračských společnostech a „dekonstrukci převládajícího vyprávění o ‚muži lovci‘“.

Amazonky a štítonošky

Zmatení do tradičních mužských a ženských rolí vnesly už některé klasické etnografické práce. Stačí se třeba začíst do slavné knihy Smutné tropy (1955) Clauda Léviho-Strausse. V případě jím popisovaných jihoamerických Ňambikwárů sice muži chodí na lov a ženy „bloudí s dětmi savanou a sbírají, vytrhávají, utloukají a chytají cestou všechno, co jim může sloužit k obživě“, jenže výsledek je takový, že kmen přežívá hlavně díky ženám. Na tehdejším území Ňambikwárů totiž nešlo ulovit skoro nic, a tak když se muž vrátil „zamlklý a unavený“ do tábora, najedl se z ženiny nůše, na jejímž dně ležely tyto dobroty: „Několik oranžových plodů palmy buriti, dva velcí jedovatí sklípkani, malinkatá ještěrčí vajíčka a několik dospělých ještěrek; netopýr, oříšky palmy bacaiuva nebo uauaçu, hrst kobylek.“ Muži přesto – zjevně ve vzpomínce na doby, kdy měl ještě kmen výnosná loviště – mluvili s ženami „se shovívavostí trochu ironickou“, lov byl dál obecně považován za vyšší činnost a pořekadlo „jíst kobylky“, tedy živit se obsahem ženských nůší, bylo synonymem pro naše „třít bídu s nouzí“.

Postupně se přidávala (nová či ve starých knihách dávno zapomenutá) svědectví, jako třeba v případě výše zmíněných Agtů, Kríů či Apačů Meskalerů, ovšem možná ještě důležitější bylo přehodnocení některých archeologických nálezů. Roku 2018 vykopali archeologové v peruánské lokalitě Wilamaya Patjxa zhruba devět tisíc let starý lovecký hrob – kostru člověka a kamenné zbraně určené k zabíjení velkých zvířat, třeba lam. Vzhledem k nalezeným artefaktům se nejdřív přirozeně předpokládalo, že šlo o muže, ovšem DNA překvapivě ukázala, že kostra kdysi patřila ženě. Arizonský antropolog Andy Haas poté analyzoval podobná pohřebiště z celé Ameriky a zjistil, že mezi 27 identifikovanými lovci velkých zvířat bylo patnáct mužů a jedenáct žen (pohlaví jedné kostry nešlo určit). V článku publikovaném časopisem Science Advances ho to následně vedlo ke konstatování, že mezi dávnými americkými lovci bylo „netriviální“ množství žen.

Dospělý bizon může vážit až tunu. Antropoložka Regina Flanneryová přesto roku 1931 potkala apačskou stařenu, která jí líčila, jak v mládí „chytila do lasa bizona, konec provazu obtočila kolem stromu a pak zvíře zabila sekerou“.
Shutterstock.com

A podobná překvapení pocházejí z celého světa. Již roku 1878 objevil archeolog Hjalmar Stolpe ve švédské Birce honosný hrob vikinského válečníka, v němž kromě lidské kostry spočívaly pozůstatky dvou koní a celý soubor zbraní – meč, sekera, oštěp, šípy, dvojice štítů a nůž. Stejně jako v případě peruánského nálezu se pozůstatky považovaly za mužské, ovšem roku 2017 DNA ukázala, že šlo ve skutečnosti o vikinskou „štítonošku“. Skutečnými „amazonkami“ pak byly ženy z kmene Skytů, který před 2500 lety ovládal ukrajinské a ruské stepi: jednu třetinu všech skytských žen doprovázely na onen svět zbraně a nerozhodovalo, jestli mrtvým bylo dvanáct, nebo padesát let.

Programově a záměrně

Zpět ke studii Wall-Schefflerové a jejích studentek. K analýze zmínek o ženském lovu využily etnografickou databázi D-Place (Database of Places, Language, Culture and Environment), která obsahuje podrobné informace o více než 1400 lidských společnostech. Z nich vybraly 391 lovecko-sběračských společností napříč všemi kontinenty (samozřejmě s výjimkou Antarktidy a kompletně industrializované Evropy) a hledaly etnografické záznamy o lovu. Údaje výslovně se týkající lovu se daly najít v případě 63 různých přírodně žijících společností, přičemž ženský lov byl jednoznačně – tedy slovy „ženy lovily“ či „ženy zabíjely zvířata“, a nikoli třeba „ženy doprovázely lovce“ – zmíněn v plných padesáti případech (79 procent).

Něco takového Wall-Schefflerová očekávala, ale podle jejího vyjádření pro vědecký časopis Science ji hodně překvapilo, že v naprosté většině zkoumaných společností (87 procent) lovily ženy programově a záměrně, nikoli jen příležitostně, což vyjádřila slovy „když se na začátku dne probouzejí, vyrážejí“ na lov. A pokud byl pro danou společnost lov nejdůležitějším zdrojem jídla, pak se na něm ženy podílely vždy. Poměrně často (33 procent) se navíc účastnily lovu velkých zvířat.

Pokud někdo rád lovil, mohl lovit

Shromážděné údaje naopak neumožňují spolehlivě zjistit, kolik ze zabitých zvířat lze přičíst na vrub pouze ženám a kolik kalorií ženský lov kmeni přinášel, což je mrzuté. Demonstrujme si to na Apačkách Meskalerkách: díky výše popsané vzpomínce na chytání bizonů do lasa jsou ženy tohoto kmene ve statistice vedeny jako záměrné lovkyně velké zvěře, ovšem stejný zdroj výslovně uvádí, že lov byl doménou mužů, a zřejmě neexistuje šance, jak podíl obou pohlaví kvantifikovat.

Ze studie rovněž plyne, že mezi mužským a ženským lovem bývají v některých kmenech podstatné rozdíly. O filipínských Agtech již víme, že muži používají luky a šípy, kdežto ženy loví spíš s pomocí psů a mačet. Africké pygmejky z kmenů Aka a Mbuti jsou pro změnu specialistkami na lov se sítí. Navzdory všem těmto rozdílům ovšem tým našel jen málo důkazů o rigidních pravidlech svazujících lov. „Pokud někdo rád lovil, mohl prostě lovit,“ řekla vědeckému časopisu Science hlavní autorka studie Wall-Schefflerová. Polovina záměrně lovících žen tak ovšem činila v přítomnosti dětí; stejně jako u Kríů stačilo pověsit kolébku na strom nebo na chvíli svěřit kojence staršímu sourozenci.

Chlupatí lovci a lovkyně

Lidé se od svých nejbližších příbuzných hodně vzdálili, přesto se zkusme podívat, jak to mají šimpanzi s lovem. Šimpanzi učenliví jsou převážně býložravci (dvě třetiny jejich jídelníčku tvoří ovoce a další pětinu listí), ovšem rádi si přilepšují mravenci, termity a vejci a občas se vypraví na lov – nejčastěji různých druhů opic či antilopích mláďat. V tanzanském národním parku Gombe, v němž Jane Goodallová pozorovala šimpanze už v šedesátých letech, jsou lovecké výpravy většinou kolektivní záležitostí samců.

„Frodo zavřeští, když mu velký samec guerézy skočí na záda a zaboří mu špičáky do ramene. V potyčce se zlomí větev a Frodo s opicí se zřítí do houští. Opice uteče a Frodo pokračuje v lovu. Ostatní dospělí šimpanzí samci, včetně Goblina, Freuda, Tubiho a Wilkieho, se blíží ke svým vlastním cílům,“ popsala nepovedený začátek jednoho z šimpanzích lovů dvojice pokračovatelů Goodallové – Ian C. Gilby a Richard C. Connor. Krátce poté se však štěstí obrátilo: „Tubimu a Frodovi se podařilo prorazit opičí kruhovou obranou a dvacet minut po zahájení lovu každý z nich chytí mládě.“

Zřejmě největšími válečnicemi všech dob byly skytské ženy. Celá třetina z nich byla pohřbena se zbraněmi.
Shutterstock.com

Lov ale není žádné výlučné samčí právo. Už Goodallová ve své knize Pohled oknem píše o samici Gigi, která měla podle ní „mimořádné lovecké zkušenosti“. Nejenže se zúčastnila více lovů než jiné samice a měla větší úspěch při chytání kořisti, ale ještě ji navíc „dokázala ubránit před agresivními pokusy dospělých samců o ukradení“. Gilby s Connorem navíc tvrdí, že četnost lovu šimpanzic se liší místo od místa. V oblastech, kde je skupinový lov běžnou záležitostí, bývají prý této činnosti typicky „nakloněni samci“, kdežto samice – pokud tedy zrovna nejde o Gigi – získávají bílkoviny spíš požíráním mravenců a termitů (používá se k tomu speciální šimpanzí technologie, kdy se do díry v mraveništi strčí větévka, a když se rozzuřený hmyz zakousne, je vytažen a rozžvýkán). Naopak v místech, kde šimpanzi loví zřídka a lov není obvyklou pánskou společenskou kratochvílí, chytají samci i samice kořist zhruba stejně často.

Ženský úděl

Nevíme sice, kolik toho ženy v lovecko-sběračských společnostech opravdu uloví, všechny výše citované studie, pozorování a knihy však vedou k jedinému závěru: lov sice je a byl převážně mužskou záležitostí, ale podíl žen na něm je a byl mnohem větší, než archeologové a etnologové dříve připouštěli.

Jen tak lze interpretovat archeologické nálezy, z nichž plyne, že dvě pětiny pohřbů lovců velké zvěře v Americe patřily ženám, i – léta často přehlížená – pozorování etnologů, že ženy lovily skoro v osmdesáti procentech existujících (či ještě nedávno existujících) společností, které si neosvojily zemědělství. Jinak řečeno, starý axiom, že muž je lovec a žena sběračka, už neplatí.

Jde o překvapující zjištění, které má důsledky i pro naši současnost. Minimálně by bylo dobré připustit, že všechny ty nové filmy a seriály plné mladých, akčních (a většinou strašně otravných) hrdinek – programově ignorujících „tradiční ženský úděl“ – mají něco do sebe.