Nvidia před soudem: Když vyděláváte dost peněz, smíte investorům lhát

Burzovní obchodování může dostat nová pravidla. Americký Nejvyšší soud projedná žádost megavýrobce čipů Nvidia o zamítnutí žaloby kvůli starému podvodu.  

Burzovní obchodování může dostat nová pravidla. Americký Nejvyšší soud projedná žádost megavýrobce čipů Nvidia o zamítnutí žaloby kvůli starému podvodu.  

Celý článek
0

Malé bojové drony jsou už ve válce minulostí, tvrdí šéf francouzské armády

Válka na východě Evropy ukazuje nové trendy pro výrobu zbraní západním výrobcům obranného průmyslu a také mění priority evropských armád.

Válka na východě Evropy ukazuje nové trendy pro výrobu zbraní západním výrobcům obranného průmyslu a také mění priority evropských armád.

Celý článek
0

Kde přibývá nejvíc milionářů? Čínský Šen-čen láká boháče jako žádné jiné město světa

Čínský Šen-čen v posledních letech doslova explodoval přírůstkem nových milionářů. Podle nedávné zprávy mezinárodních poradců zaznamenal v uplynulé dekádě neuvěřitelný 140procentní nárůst počtu milionářů, což výrazně přesahuje ostatní čínská velkoměsta.

Čínský Šen-čen v posledních letech doslova explodoval přírůstkem nových milionářů. Podle nedávné zprávy mezinárodních poradců zaznamenal v uplynulé dekádě neuvěřitelný 140procentní nárůst počtu milionářů, což výrazně přesahuje ostatní čínská velkoměsta.

Celý článek
0

Miloš Zeman se mě snažil zkorumpovat, říká předseda Ústavního soudu Josef Baxa

S předsedou Ústavního soudu Josefem Baxou o souzení před rokem 1989, velkém pokušiteli Miloši Zemanovi, neustálém hledání rovnováhy a životních chybách

Miloš Zeman se mě snažil zkorumpovat, říká předseda Ústavního soudu Josef Baxa
Josef Baxa | foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Seděli jsme fyzicky blíž než teď my dva. To bylo na půl metru, byl sehnutý a jakoby mi to pološeptal,“ vzpomíná Josef Baxa, jak mu někdejší prezident dal v květnu 2018 u bábovky nabídku, která se neodmítá. Prezident tehdy prohlásil, že si ho „dokáže představit“ v čele Ústavního soudu, a plynule přešel k žalobě podané na Zemana kvůli nejmenování tří profesorů, kterou zrovna tehdy projednával Baxův senát u Nejvyššího správního soudu. Baxa odmítl, na pět let se stal řadovým soudcem Nejvyššího správního soudu a do čela Ústavního soudu ho nový prezident jmenoval až letos v srpnu.

„Za takovou cenu ani náhodou,“ hodnotí své tehdejší odmítnutí Baxa. U Ústavního soudu nyní přebírá otěže po Pavlu Rychetském a o své práci mluví jako o ladění orchestru: „Nestačí nakoupit nejlepší pěvecké hvězdy, musí to ladit.“

Pochyboval jste před listopadem 1989 o svém souzení?

Pochyboval, pochyboval. Určitě.

V čem?

Nešlo o konkrétní případy, ale o to, jestli jako trestní soudce – příslušník trestní justice – dělám to, co dělat mám. Neměl jsem sice pocit, že soudíme věci, které by nebyly k souzení, ale čím dál tím víc jsem cítil, že nesoudíme věci, které bychom soudit měli.

Přišlo mi, že soudce je až ten skoro poslední v pořadí a že se nestíhají a nežalují skutečné delikty, které tehdy ve společnosti byly. Měl jsem tehdy silný pocit, že rovnost před zákonem, která je dnes samozřejmým principem, neplatí a že právo je tady jen pro někoho. Někteří lidé unikali trestu třeba jen proto, že měli politickou podporu nebo krytí, zatímco trestní justice se vyžívala na obyčejných lidech a na obyčejných kriminálních případech.

Deník Právo zveřejnil rozsudek, podle něhož jste uložil čtyřměsíční podmíněný trest sedmnáctiletému klukovi, který se pokoušel utéct na Západ. Jak se na to zpětně díváte?

Z dnešního pohledu nemělo být takové jednání vůbec trestné, ale tehdy trestné bylo a soudce není anarchista. Vázanost zákonem byla v tomto případě jasná, a i když se dnes hovoří o tom, že se mělo postupovat podle mezinárodních smluv (konkrétně podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který Československo podepsalo roku 1975 v Helsinkách, pozn. red.), jde o současný pohled. Ve skutečnosti tehdy nebylo možné, aby soudce postupoval podle mezinárodní smlouvy a ignoroval vnitrostátní zákon. Neexistovaly ani žádné procesní mechanismy, jaké známe dnes. Nešlo se třeba obrátit na Ústavní soud a chtít, aby zrušil nějaký zákon pro rozpor s mezinárodní smlouvou nebo s ústavním pořádkem.

Jistě nejde o nic, na co by byl člověk hrdý, ale v rámci tehdejších možností dávalo i předlistopadové právo – a znovu opakuji, že bylo příšerné – prostor ke slušnému zacházení.

Jak se vám ten rozsudek z roku 1985 četl?

Jsem rád, že existuje. Opravdu mi to vrtalo hlavou a říkal jsem si, že do archivu zajdu sám, protože jsem měl dojem, že si jeden takový případ asi vybavuji. Zřejmě kvůli tomu, že to pro mě byla naprosto výjimečná věc – soudil jsem mladistvé a ten případ mi na stole přistál jen proto, že tomu klukovi bylo sedmnáct –, ale nemohl jsem si vzpomenout na fakta. Byl jsem tehdy sice jen „soudcovské ucho“ a soudil asi měsíc, ale v tom rozsudku není žádný ideologický balast ani nic jiného. Co jsem mohl udělat, to jsem asi udělal.

Známý je také případ, kdy jste osvobodil disidenty Heřmana Chromého a Vladimíra Líbala, obžalované kvůli, řekněme, hanbaté inscenaci jedné Zappovy desky. Vybavujete si ještě podrobnosti?

Opět to byl případ, kdy se kriminalizovalo něco, co kriminalizováno být nemělo. Byla to záležitost maximálně pro uměleckou kritiku, ale určitě ne pro trestní právo…

Holý zadek na jevišti.

Ze spisu neplynulo, že jde o disidenty a že o to má zájem Státní bezpečnost. Trestní spis se tvářil, že jde o výtržníky, kteří se nahatí objevují na veřejnosti, a jako výtržníci mají být označeni a potrestáni. V tomto případě jsem ale vcelku vůbec nepochyboval, že takovou věc nelze odsoudit, protože existoval prostor ji nekriminalizovat. Na rozdíl od tehdejšího trestného činu opuštění republiky; tam se lidský přístup soudce mohl projevit maximálně ve výši trestu.

Nabízí se samozřejmě otázka, proč chtěl být tenkrát někdo soudcem.

Možná to zní bizarně, ale pokud nechám stranou advokacii, která chce trochu jiné založení a já ho v sobě prostě nemám, tak ze všech právnických povolání byl tehdy soudce povoláním nejsvobodnějším. Dávám to do uvozovek, ale tak to podle mě prostě bylo. Kdybych byl právníkem v nějaké instituci, musel bych poslouchat – a poslouchat dokonce i velké nesmysly. Jako soudce jsem byl přece jenom nezávislý a mohl jsem dělat – a většinou i dělal – věci v souladu se svým svědomím a nemusel jsem poslouchat různé příkazy a linie.

Oba případy ukazují, že diferencovat šlo. Robert Fremr ovšem soudil celkem 145 emigrantů a ústavním soudcem kvůli tomu nakonec není. Je to dobře, nebo špatně?

Rozhodující je, že ústavním soudcem nebude a že šlo o jeho vlastní rozhodnutí. Přes veškerou svou kompetentnost a dobrou práci v minulých třiceti letech nakonec sám zřejmě došel k závěru, že to, co soudil před Listopadem, jak to soudil a kolik toho soudil – byla toho obrovská nálož –, zásadně zpochybňuje jeho důvěryhodnost. Jestliže by se stal ústavním soudcem, marná sláva, zatížil by důvěru jak v sebe sama, tak v celý Ústavní soud. A důvěra se nadekretovat nedá. Ta buď je, nebo není.

Možná by se i 145 souzených emigrantů dalo „odžít“, koneckonců prezident Pavel měl být rozvědčíkem. Bylo o tom ale třeba otevřeně mluvit.

Bohužel musím říci, že reakce, kterou na tato zjištění kolega Fremr zvolil, nebyla nejpřesvědčivější a nebyla taková, aby ji společnost mohla, řekněme, ještě akceptovat. To znamená jasně se od všeho distancovat a uznat, že šlo o neobhajitelné chyby. A samozřejmě neměl čekat, až ty věci někdo „vytáhne“, ale měl o nich sám mluvit.

Jakým pokušením jste náchylný podlehnout?

Člověk nikdy není odolný vůči všem pokušením. Ale jak jdete životem a život vám přináší různé zkoušky a dostáváte se na různé křižovatky, čím dál tím lépe a rychleji prokouknete, co je v sázce, a poznáte, která cesta je správná. Jde o to, odolat pokušení vybírat si jen snadné cesty, protože nejdůležitější nakonec je, abyste se stále mohl dívat manželce, dětem a přátelům do očí a nemusel klopit zrak, kdykoli se otočíte nazpět.

Josef Baxa
foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Miloš Zeman byl velký pokušitel.

Byl.

Když vám v roce 2018 na Hradě říkal, že si vás „dokáže představit“ v čele Ústavního soudu, a do toho zmínil svou žalobu, kterou zrovna projednával váš senát (týkala se svévolného nejmenování tří profesorů), což byla jasná korupční nabídka…

Samozřejmě.

… byl jste v pokušení mu vyhovět?

Ne. Uvědomil jsem si, jak je to nebezpečné.

Hned na místě jste to odmítl?

Jistěže. Já za ním šel opravdu – i přes mé životní zkušenosti o mně kolegové říkají, že jsem právní romantik a idealista – s tím, že za půl roku bude vybírat mého nástupce v čele Nejvyššího správního soudu, a myslel jsem, že ho bude zajímat můj názor, kdo by to měl být.

A zajímal?

Byl jsem zklamaný, že ho to vůbec nezajímalo a už dopředu měl připravený papír s mými minulými hříchy…

To vám předčítal?

No jasně. A pak došlo na živé případy běžící před soudem. A já mu ještě romanticky vysvětloval, co je to soudní nezávislost a co předseda soudu může a co nemůže. On to ale odbyl s tím: Vy jste šéf, tak si to nějak zařiďte a nazdar.

Pořád si nějak nedovedu představit tu situaci, kdy se prezident snaží personálně korumpovat předsedu Nejvyššího správního soudu.

Seděli jsme fyzicky blíž než teď my dva. To bylo na půl metru, byl sehnutý a jakoby mi to pološeptal. Na stole ležela bábovka.

Takže jen tak bez okolků u bábovky.

A já si uvědomil, že když to zkouší na mě, který má pověst, že zrovna nezvedá telefony, tak je to zřejmě jejich běžná metoda. To bylo pro mě nejhorší zjištění. Ale abych se vrátil k vaší otázce o pokušení – mohl jsem přikývnout, mohl jsem nechat věci běžet…

A možná jste mohl být předsedou Ústavního soudu o pět let dřív.

No, ale za takovouto cenu ani náhodou. Já jsem byl připraven, že si tím zavírám cestu doživotně, a kdyby se stal prezidentem někdo jiný, tak se o tom spolu vůbec nebavíme.

Nejhorší je opravdu, jak říkáte, představa, že šlo nejspíš o běžné metody a někteří soudci jim podlehnout mohli.

Mohli, a když jsem to pak zveřejnil, to justiční ticho bylo také opravdu velmi ohlušující. Nemyslím tím, chraň bůh, celou justici, ale takoví ti rozhodující funkcionáři byli potichu. Zůstal jsem v tom nakonec sám.

Ptát se vás na jména těch, kteří mlčeli nejhlasitěji, nejspíš nemá smysl.

Ne, ne, to je zbytečné.

Váš předchůdce Pavel Rychetský byl ve svých vyjádřeních vůči politikům velmi důrazný. Překračoval podle vás meze vyjadřování ústavního soudce?

Obecně vzato myslím, že překročil. Soudce Ústavního soudu ani jeho předseda by takové silné výroky v běžných situacích pronášet neměli. Pavel Ry­chetský byl ale v tomto směru jedinečnou postavou – on je prostě jen jeden a druhý takový už, myslím, nebude.

Říkal to navíc v situaci, kdy na Hradě seděl proruský Miloš Zeman, ve Strakově akademii populistická Babišova vláda, v Maďarsku mizela demokracie a Polsko přišlo s justiční reformou. Nebyla takto hlasitá obrana demokracie namístě?

K polským událostem jsme tehdy vydali společné prohlášení (prohlášení předsedů tří nejvyšších českých soudů, ombudsmana a nejvyššího státního zástupce z července 2017, pozn. red.) a dostali jsme mimochodem „nafackováno“ od domácích politiků s tím, že se do toho zaprvé nemáme míchat a zadruhé si máme zamést před vlastním prahem. Tehdy ale nešlo o komentování domácí politiky. Když jsou skutečně atakovány sdílené hodnoty demokratického státu a vlády práva, představitelé takovýchto institucí se samozřejmě musejí ozvat. Vždycky jsem v minulosti směrem k politikům říkal: Nezapomínejte, že jste dnes sice nositelé moci a rádi byste svoji moc ještě rozšířili, ale žijeme v demokracii, tedy v systému vlády načas, a snažte se proto, aby tyto instituce – zřízené k ochraně práva, k ochraně práv menšin, k ochraně práv jednotlivců – byly skutečně nezávislé a příští nositelé moci je nepoužili proti vám.

Jak se díváte na soudní aktivismus? Americký Nejvyšší soud nedávno zásadně ovlivnil přístup k potratům, vy byste zase mohli rozhodovat třeba o manželství pro všechny. Přísluší soudům zasahovat do takto zásadních společenských záležitostí?

Je třeba zdůraznit, že soudy si tuto agendu samy nevybírají a judicializace politiky je trend, který není omezen jenom na Česko. Z věcí, které byly dřív tradiční doménou politických sfér, se dnes politici sami často vytěsňují. Buď upravují zákony tak, že se v nich objevuje pravomoc soudů rozhodovat, nebo při politických debatách stále častěji vidíme, že strana, která prohrála, se s tím nesmíří a už během parlamentní rozpravy v každé třetí větě zaznívá: My se obrátíme na Ústavní soud. Druhá věc je, že i v tomto prostředí musejí soudy takové věci velmi pečlivě analyzovat a nemít ambici vytvářet a vynalézat nová práva. A to zejména v takových otázkách, které přesahují běžný politicko-ekonomicko-sociální rámec a které jsou takovou základní kulturní záležitostí jako třeba manželství. Tady by měl být soud opravdu velmi, velmi zdrženlivý, protože jde o doménu parlamentu.

A co ústava? Myslíte, že je v ní něco potřeba měnit?

Ne, určitě bych ji neměnil, v žádném případě. Je to lidské dílo se všemi chybami a nedostatky, ale nesahal bych na ni a naopak bych se ji snažil interpretovat tak, aby tu poptávka po nějakých doplňcích nebyla. Na změnu ústavy to chce klidné časy a chladnou hlavu. A já myslím, že teď nemáme ani jedno.

Jedním z důležitých úkolů „vašeho“ soudu bude vymezit pravidla, jak trestat projevy namířené proti státu – od proruských učitelek indoktrinujících děti až po pomatence vyrážející dveře soudních síní. Má být demokracie spíš bojující, nebo tolerantní?

Jako člověk, který prožil půlku života v nesvobodě, jsem byl vždycky mnohem citlivější na omezování svobody než třeba lidé, kteří se narodili a vyrostli v demokracii a svobodu možná berou za takovou samozřejmost, jako že ráno vyjde slunce. A to se nemusí týkat jen projevů, o kterých mluvíte. Svoboda bývá koneckonců omezována i zbytečnou právní regulací v běžném životě nebo v podnikání.

A pokud jde o verbální útoky?

Koncepci demokracie bojující nebo spíš bránící nejde pominout, protože se musíme být schopni ubránit. Svět se změnil a je rozdíl, jestli to někdo dělá „postaru“ v hospodě, nebo pomocí moderních technologií, což má často daleko větší dopad. Opravdu ale nevolám po stíhání nějakých ošklivých výroků na adresu veřejných osob. Tady si myslím, že musíme být spíš tolerantní a umět tomu čelit jinak. Je to jako v případě Lar­ryho Flynta – jsou to možná věci, které se nám hnusí, ale nebudeme je zakazovat, protože když s tím začneme, budeme postupně zakazovat i jiné věci a kde pak skončíme?

Možná bychom tím také pomáhali nějaké příští autoritářské vládě kriminalizovat oponenty.

To také. Nemůžeme se ale dívat se založenýma rukama, že někdo šíří totální lži, poplašné zprávy a že tím znepokojuje část společnosti. Sami ostatně vidíme, že tyto metody používají agresivní režimy, vůči kterým zrovna stojíme v protipozici, například Rusko.

Jaká agenda bude podle vás charakterizovat „váš“ Ústavní soud?

Každá ta dekáda – a teď začínáme čtvrtou – Ústavního soudu měla nějakou svoji charakteristiku a bude ji určitě mít i tato. My ji teď ovšem v úplnosti nedovedeme předpovědět, to bude jasné až zpětně. Vidíme ale, že svět je komplikovanější a že společnost je silně zasažena věcmi, které jsme si před deseti lety třeba ani nepředstavovali: poruchami, krizemi, pandemiemi, válkami… Vlády a parlamenty na to samozřejmě nějak reagují – ať už zákony, nebo různými akty vládnutí. Z pohledu Ústavního soudu půjde o to, aby uměl najít rovnováhu mezi zasažením základních práv a svobod jednotlivců a veřejným zájmem. Rovnováhu v tom, aby politikům na jedné straně příliš neusnadňoval vládnutí, ale aby se na druhé straně nestal v tomto systému destruktivním činitelem.

Josef Baxa
foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Jinak řečeno vyvažovat.

Ano. Pořád se to točí kolem hledání rovnováhy.

Došlo nebo ještě dojde k takřka kompletní výměně ústavních soudců. Jak dobrý bude čtvrtý Ústavní soud?

To já nevím, protože na rozdíl od Nejvyššího správního soudu tento soud personálně nesestavuji. Věřím ale, že aktéři, kteří mají při výběru ústavních soudců rozhodující slovo, tedy prezident a Senát, si možná – i v závislosti na dosavadních nominacích a jejich výsledcích – víc než v minulosti uvědomují, jak důležitá a klíčová to je pravomoc. Doufám proto, že se podaří sestavit dobrý Ústavní soud, a mým úkolem bude tyto silné osobnosti nějakým způsobem…

… koučovat?

No, já tomu říkám sladit orchestr. Nestačí nakoupit nejlepší pěvecké hvězdy a muzikanty, musí to ladit. Není to úplně jednoduchá věc, ale věřím, že se to nakonec podaří, protože kde jinde než v takovéto roli by měli lidé víc vnímat, že jde o veřejnou službu, a to jedinečnou veřejnou službu. Jsme opravdu mocná instituce se silnou pravomocí a s tím koresponduje naše velká odpovědnost: přestože všichni máme silné právní názory a hodnotové postoje, musíme pořád vidět naši roli v systému a chápat, co od nás očekává společnost, musíme si pořád klást otázku, jestli tu roli plníme dostatečně, jestli jsme důvěryhodní, jestli jsme srozumitelní a jestli odpovědi na otázky přinášíme včas.

Bude Ústavní soud dost pestrý?

Rozhodně bych tady nenašel žádné dva stejné soudce. Pestrý by ale měl být i kaž­dý ústavní soudce jako člověk. Neměl by třeba mít jen jednu monotónní kariéru, ale víc přesahů.

Nebýt třeba soudcem od začátku do konce?

To je zjednodušení. Já jsem vždycky hledal soudce, kteří, řekněme, vidí dál než za hranu svého pracovního stolu: umějí přemýšlet v kontextu, v mimoprávních souvislostech, jsou vzdělaní, jsou moudří, umějí přijímat názory druhých a přemýšlet o nich. Být celoživotním soudcem, celoživotním akademikem nebo celoživotním advokátem není vada, ale musí tam být – znovu říkám – ještě něco navíc. Druhou složkou té pestrosti pak je, aby každý soudce byl trochu jiný, díky čemuž se mohou v diskusi střetnout různé právní názory, postoje a hodnoty lidí, kteří jsou vybaveni schopností poslouchat druhého, umět přijmout jiný názor, nezatrpknout, když zůstanou při hlasování v menšině, věřit si.

Ústavní soud má být „hnízdem“ kontinuity, ale přesto se zeptám, co chcete oproti svému předchůdci změnit?

To vám zatím neřeknu. Pořád tu jsem, jak říká britský velvyslanec Matt Field, „novej“ a pořád se se soudem seznamuji. Na druhou stranu tu funkci nepovažuji za nějaký trůn, na který si sednu a budu se dívat. Je to má práce a já tady potřebuji řadu věcí pozitivně nastavit. Myslím si, že určitě máme dluhy ve srozumitelnosti a třeba i v délce řízení, protože některé věci nám trvají příliš dlouho.

Když jsem četl knižní rozhovor, který s vámi vedl Tomáš Němeček, fascinovala mě představa, že šéf Ústavního soudu byl kdysi sám kvůli nehodě na motorce odsouzen k podmínce. Ovlivnilo to nějak váš život?

Ovlivnilo, lidsky ano. Byla to jedna z mých prvních životních chyb. Někdo tu velkou životní chybu, za kterou zaplatí, udělá, dejme tomu, až v padesáti letech – já jsem ji udělal v šestnácti. A víte, když uděláte takovou chybu, která mohla mít ještě fatálnější následky, protože já jsem těžce zranil svého bratra…

… a sebe taky…

No, to jistě, ale hlavně svého bratra a způsobil jsem velký zármutek rodičům. Když takovou chybu uděláte v šestnácti, v době, kdy máte nos nahoru a myslíte si, že můžete všechno a nemusíte nic, možná vás to zformuje dřív než vaše vrstevníky. Trest, který přišel, byl zcela logický, ale nebylo to tak, že bych se už tenkrát v soudní síni rozhodl a řekl: Jo, jednou chci být sám tam v tom taláru.

Tak jednoduché to nebylo.

Ne, tak jsem tehdy vůbec nepřemýšlel. Hodně mě to ale poučilo. Byla to první chyba, i když už dřív jsem… Tady mám jen půl palce. (ukazuje přes stůl levou ruku, pozn. red.)

Cirkulárka?

Cirkulárka, to bylo ještě o dva roky dřív.

Jak se kluk z malinké vesničky od Plzně, který ve čtrnácti letech řeže cirkulárkou dřevo a který po mámě pochází ze starého sedláckého rodu, stane právníkem?

Těžko říct. Myslím, že naši předci byli takoví ti sedláci, kteří měli cit pro spravedlnost a uměli se bránit nějakému bezpráví. Nemám na to ale nějakou speciální odpověď a asi to spíš byla souhra okolností. Podstatné ale je, že jsem na své kořeny nezapomněl a snad ani nezpychnul, ani nezblbnul. Když se s někým na vesnici bavím, okamžitě získávám reflexi, jestli jsem pro ně důvěryhodný a srozumitelný, nebo si rovnou řeknou: Jo, ten je stejnej jako ti všichni. 

Josef Baxa (63)
• Dětství prožil v Libákovicích u Plzně. Po matce pochází ze starého sedláckého rodu Divišů.
• V mládí uvažoval o kariéře truhláře či chemika, ale nakonec vystudoval v Praze práva.
• Roku 1985 se stal soudcem plzeňského okresního soudu a o tři roky později přešel ke Krajskému soudu v Plzni.
• V počátcích kariéry se věnoval kriminalitě mladistvých, přesto má na kontě dva politické případy. Disidenty Heřmana Chromého a Vladimíra Líbala, obžalované kvůli lehce skandální inscenaci Zappovy desky Joe’s Garage, zprostil viny. Sedmnáctiletého mladíka, který se po hádce s rodiči pokusil utéci na Západ, odsoudil k – na tehdejší dobu – poměrně mírnému čtyřměsíčnímu podmíněnému trestu.
• Po roce 1989 se u krajského soudu věnoval rehabilitacím lidí poškozených komunistickou justicí – třeba agronoma Čestmíra Nováčka, který v padesátých letech dostal dvacet let za údajné šíření mandelinky bramborové.
• V roce 1998 vystoupil ze soudcovské ulity a stal se náměstkem tehdejšího ministra spravedlnosti (a pozdějšího ombudsmana) Otakara Motejla.
• Na ministerstvu zůstal – pod Pavlem Rychetským a Jaroslavem Burešem – až do roku 2002.
• O rok později se stal prvním předsedou nově založeného Nejvyššího správního soudu. V jeho čele stál do roku 2018, poté byl jeho řadovým soudcem.
• Letos v květnu ho prezident jmenoval soudcem Ústavního soudu a v srpnu jeho předsedou.