„Když se v den voleb sejde v Minsku na náměstí dvacet tisíc lidí, bude mít Lukašenko dost aparátu – a tím myslím ministerstvo vnitra – na rozehnání protestu,“ říkal na konci července reportérům agentury Reuters Valerij Cepkalo, ještě na jaře jeden z předpokládaných účastníků zmíněných voleb. Rozhovor se však odehrával nikoli v Minsku, jak by se na uchazeče o prezidentský úřad slušelo, nýbrž v Moskvě. Cepkalo tam uprchl poté, co mu domácí volební komise účast ve volbách pod smyšlenou záminkou zatrhla.

„Když se ale na demonstraci sejde lidí sto tisíc, Lukašenko nasedne na letadlo a někam odletí,“ řekl muž, jenž byl velvyslancem v USA a posléze byl spiritem agens při výstavbě minského technologického parku. Za posledních patnáct let tam vyrostlo nejvýznamnější centrum informačních technologií na území střední a východní Evropy.

Chvíli to vypadalo, že to Cepkalo trefil přesně. Několik desítek minut poté, co běloruský prezident Alexandr Lukašenko oznámil drtivé volební vítězství se ziskem 80 procent hlasů, ale ve větších městech v čele s Minskem začali lidé protestovat proti zfalšování výsledků, odstartoval z minského mezinárodního letiště letoun Bombardier Challenger 850, aby hodinu po půlnoci dosedl v jihotureckém Bodrumu. Běloruská média – bloger Nexta, jenž takové věci sleduje, i internetová televize Belsat TV se sídlem v Polsku – letoun identifikovala jako jeden ze strojů, jež sice oficiálně patří státním aerolinkám Belavia, ale využívá je především prezident Lukašenko a jeho rodina.

U mrtvého expremiéra

Jestli Lukašenko (sám či s rodinou, manželkou Galinou, třemi syny a celkem sedmi vnoučaty) na palubě byl, či nikoli, přesně nevíme. Víme však, že se již ten večer neukázal. Objevil se až následující den odpoledne na nejnepravděpodobnějším místě ze všech: v biotechnologickém závodě BNBK v městečku Puchoviči sedmdesát kilometrů jihovýchodně od Minsku.

Běloruský prezident se tam nechal informovat o tom, že v produkci sladu by jeho země měla být napřesrok soběstačná. Vybaven tímto klíčovým údajem, odjel do hlavního města právě včas, aby stihl potravinářskou konferenci. Je to logické: když po více než čtvrtstoletí vlastní vlády deklasujete svého volebního oponenta rozdílem dvou tříd a zároveň proti vám po celé zemi protestují statisíce lidí, nejvíc vás zajímá, jak to bude napřesrok se sladem.

Nebo je možné, že měl Lukašenko potřebu jiné silně specializované konzultace. Šéfem BNBK je jistý Daniil Urickij; či aspoň tak to stojí v jeho běloruském pase. V tom bývalém, jejž držel až do dubna roku 2016, se jmenoval Danjar Toktogulovič Usenov a před deseti lety byl premiérem Kyrgyzstánu, než jej sesadilo lidové povstání.

Profimedia.cz

Mimochodem, BNBK je mezi běloruskými firmami výjimečná tím, že v ní stát vlastní pouze čtvrtinový podíl; zbytek patří synovci bývalého kyrgyzského prezidenta Bakijeva, jehož vyhodil běh dějin ze sedla týž den jako Usenova. Šéf BNBK dnes novinářům tvrdí, že Usenov zemřel v roce 2013 v Malajsii a on se jmenuje Urickij, ačkoli legální proces, jímž běloruský pas obdržel, je dobře zdokumentován. 

Možná se tedy Usenov díky své pohnuté kariéře naučil něco, co Lukašenko sám bude brzy potřebovat, nebo prezidentovu povolební návštěvu v Puchoviči způsobila jen symbolická shoda okolností. Tak či tak by nebylo divu, kdyby Lukašenko hledal, kde nechal příslovečný tesař díru. Vyhlídky jeho režimu i jeho samotného nejsou nijak vábné.

Pozor na ženy!

Jak upozorňují domácí i zahraniční komentátoři, běloruský prezident se okolo voleb dopustil několika vážných chyb. Zaprvé podcenil opozici. Na první pohled to nezní logicky, když jeden jeho potenciálních konkurentů – Viktor Cepkalo z úvodu textu – musel utéct do Moskvy, druhý, bankéř Viktor Babariko, trčí ve vězení, a třetí, disident Sergej Tichanovskij po zatčení a pobytu ve vazbě přenechal kandidaturu manželce.

Lukašenko a jeho lidé však úplně ignorovali manželku posledně jmenovaného Světlanu Tichanovskou. Sedmatřicetiletá učitelka angličtiny a dnes žena v domácnosti původně jen držela prapor kandidatury svého muže; když však vyšlo najevo, že Tichanovskij do voleb jít nemůže, pokusila se obstarat si volební registraci sama. K všeobecnému překvapení jí s tím úřady nedělaly větší problémy.

Je možné, že na vině je Lukašenkův staromilecký machismus. „Ty tři holky? Vždyť ani nevědí, co mluví, jenom papouškují, co jim někdo podstrčil,“ komentoval před volbami prezident politické šance Tichanovské a jejích dvou kolegyň. Těmi nebyl nikdo jiný než Cepkalova manželka Veronika a šéfka někdejšího Babarikova štábu Maria Kolesnikovová.

Profimedia.cz

Prezident se však nestačil divit. Zatímco na Západě radikální feminismus často vyráží dveře již dávno otevřené, na běloruské scéně bylo tažení tří nebojácných žen novinkou. Rychle si získalo obrovskou popularitu. Svědčil o tom i neobvyklý průzkum veřejného mínění pár dnů před volbami. 

Ze zákona se výsledky průzkumů preferencí nesměly zveřejňovat. Server tut.by proto vyhlásil anketu o „nejzajímavější film“, přičemž sám provedl předvýběr. Respondenti tak měli na vybranou mezi Třemi ženami Roberta Altmana, Jedním mužem kanadského režiséra Robina Sprye, Annou Luka Bressona a kusem domácí provenience Andruška. Uvážíme-li, že kromě ženské trojky a Lukašenka kandidovali na prezidenta ještě Andrej Dmitrijev (Lukašenkův člověk a kandidát čistě pro forma) a „nejnenáviděnější žena Běloruska“ Anna Kanopacká, dcera první běloruského dolarového milionáře, dojde i pozorovateli zvenčí, oč v anketě jde.

Urážlivý podfuk

Bělorusové to pochopili velmi snadno: Altmanovy Tři ženy získaly 61 procent, Jeden muž procenta tři. Zajímavě frekventovaná byla odpověď „ani jeden film není zajímavý“, již zvolilo 27 procent respondentů. Můžeme jen spekulovat, jestli to byli lidé, kteří váhali s podporou prezidentských kandidátů, nebo tací, kteří nepochopili, oč jde, případně o tom, jestli více Lukašenkových voličů by se mělo rekrutovat právě z poslední kategorie. 

Odpovědi se už nedočkáme, zato víme, že o tři dny později Lukašenka „volilo“ 80 procent Bělorusů. A to byla další chyba: takové vítězství při 84procentní účasti je lež příliš zjevná a natolik urážlivá, že protesty zbytečně posílila.

A konečně třetí chybou byl tvrdý a špatně organizovaný zásah ozbrojených složek. Jednotky Almaz, spadající pod ministerstvo vnitra, početně nestačily. Internet – jejž Lukašenko nechal po volbách odpojit – byl plný amatérských záběrů, na nichž se demonstrantům podařilo pár policistů izolovat a hnát je před sebou. Ale také byly k vidění záběry nejméně svou policistů, kteří sundali helmy a připojili se k protestujícím. 

Na druhý den vyšly podle serveru intellinews.com do terénu i jednotky Specnaz, které ovládá KGB (ano, v Bělorusku se pořád jmenuje takhle). K dispozici měly zbraně nabité dřevěnými špalíky, které dokážou bez problémů zlomit kost. Během prvních tří večerních protestů zemřel nejméně jeden člověk; o počtu hospitalizovaných nebyly žádné údaje k dispozici.

Moskva, Brusel, Washington

Existuje předpoklad, že kdyby Lukašenko nechal protesty nějakou dobu probíhat, jejich intenzita by začala sama uvadat, aniž by to vzbudilo větší pozornost. Takto se běloruskému volebnímu skandálu dostalo pozornosti po celém světě. Evropská unie svolala (v reakci na polsko-litevskou iniciativu) mimořádné jednání ministrů zahraničí, na kterém se řešila možnost uvalení sankcí.

Lukašenkovy výstřelky dolehly i za oceán. Pravděpodobný prezidentský kandidát americké Demokratické strany Joe Biden Lukašenka za volební podfuk i následné represe ostře zkritizoval. (Použil přitom přepisu prezidentova jména, jenž vychází z běloruského pravopisu, „Lukashenka“, namísto obvyklejšího ruského „Lukashenko“. Takové gesto se většinou vykládá jako podpora opozici. Týdeník Hrot, když jsme u toho, používá v češtině zaběhnutějšího ruského přepisu (proto Tichanovská a ne Cichanouská), aniž by to myslel jako podporu vládce z Minsku.)

Daniel Deyl

Nejdůležitější reakce však dorazila z Moskvy. Prezident Vladimir Putin byl mezi prvními, kdo Lukašenkovi k nedělnímu vítězství gratuloval, ale už v úterý si pustil ústa na špacír Konstantin Zatulin, zástupce šéfa zahraničního výboru pro vztahy se zeměmi postsovětského Společenství nezávislých států, ve zcela jiném duchu. „Prezidentská kampaň byla natolik plná lží a falzifikací, že není možné přesně říct, kolik hlasů Lukašenko získal,“ řekl serveru gazeta.ru. „Jisté je, že nezískal osmdesát procent. Ty výsledky jsou nevěrohodné, stejně jako příběh o tom, že 40 procent lidí hlasovalo poštou. Nechceme v Bělorusku druhý Majdan, ale problém je, že když jde Lukašenkovi o vlastní moc, chová se jako cvok.“

Prosperita, nebo nezávislost

Právě od moskevské hrozby se odvíjí Lukašenkova nezáviděníhodná pozice. U moci se dokázal udržet od roku 1996 i proto, že se mu dařilo držet životní úroveň sice nízkou, ale řekněme snesitelnou. Pomohly mu k tomu dvě věci: osmdesát procent běloruské ekonomiky je dosud ve státních rukou, takže místní populace nikdy nezažila propad způsobený přechodem k tržnímu fungování ekonomiky. Lukašenkovi to navíc dává do ruky velkou moc, protože de facto může rozhodovat o profesní kariéře osmdesáti procent občanů své země.

Druhý důvod je stejně pádný: ruské subvence, především formou levné energie. Ty dodnes tvoří deset procent běloruského HDP. Moskva však žádá za své peníze stále více loajality. Putin tlačí Bělorusy do přijetí měnové a politické unie, což ovšem je pro Lukašenka hrozba stejně akutní jako tržní reformy: ani jeden ze scénářů mu nedává velké šance na udržení u moci.

I proto se běloruský prezident snaží za každou cenu zachovat status quo. Ale ekonomika kulhá a Lukašenkovi ubývá manévrovacího prostoru; dost možná i proto chybuje. A právě to vyhovuje Kremlu. To nejlepší, co si může v Minsku přát, je slabá, nevěrohodná exekutiva (jako se to Putinovi daří držet na sousední Ukrajině). Alexandr Lukašenko je pro takovou roli široko daleko nejvhodnější.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl