Běloruský prezident balancuje na hraně, na níž není prostor na chyby. Dělá jednu za druhou.
„Když se v den voleb sejde v Minsku na náměstí dvacet tisíc lidí, bude mít Lukašenko dost aparátu – a tím myslím ministerstvo vnitra – na rozehnání protestu,“ říkal na konci července reportérům agentury Reuters Valerij Cepkalo, ještě na jaře jeden z předpokládaných účastníků zmíněných voleb. Rozhovor se však odehrával nikoli v Minsku, jak by se na uchazeče o prezidentský úřad slušelo, nýbrž v Moskvě. Cepkalo tam uprchl poté, co mu domácí volební komise účast ve volbách pod smyšlenou záminkou zatrhla.
„Když se ale na demonstraci sejde lidí sto tisíc, Lukašenko nasedne na letadlo a někam odletí,“ řekl muž, jenž byl velvyslancem v USA a posléze byl spiritem agens při výstavbě minského technologického parku. Za posledních patnáct let tam vyrostlo nejvýznamnější centrum informačních technologií na území střední a východní Evropy.
Chvíli to vypadalo, že to Cepkalo trefil přesně. Několik desítek minut poté, co běloruský prezident Alexandr Lukašenko oznámil drtivé volební vítězství se ziskem 80 procent hlasů, ale ve větších městech v čele s Minskem začali lidé protestovat proti zfalšování výsledků, odstartoval z minského mezinárodního letiště letoun Bombardier Challenger 850, aby hodinu po půlnoci dosedl v jihotureckém Bodrumu. Běloruská média – bloger Nexta, jenž takové věci sleduje, i internetová televize Belsat TV se sídlem v Polsku – letoun identifikovala jako jeden ze strojů, jež sice oficiálně patří státním aerolinkám Belavia, ale využívá je především prezident Lukašenko a jeho rodina.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot