Svět zaostává v těžbě klíčových surovin
Shutterstock.com
Suroviny
Světu hrozí krize zdrojů a Čína spotřebovává víc energie než USA s EU dohromady, varuje zpráva
Globální nabídka klíčových surovin na osobu — jako je nafta, měď nebo platina — klesá. Nová statistická zpráva o světové energetice odhaluje, že ani přechod na obnovitelné zdroje neprobíhá podle očekávání a že dostupnost levné energie naráží na fyzické a ekonomické limity.
editor
Zpráva Energy Institute s názvem Statistical Review of World Energy 2025 přináší nepříjemnou pravdu: energetický přechod není tak rychlý, jak by si mnozí přáli.
Navzdory slibům vlád a miliardám vynaloženým na zelené technologie globální spotřeba fosilních paliv klesá jen pomalu. Přitom klíčové suroviny jako nafta, měď či platina začínají být stále obtížněji dostupné, upozorňuje globální ekonomický web Oilprice.com.
Nafta, která je zásadní pro zemědělství, těžbu, nákladní dopravu či stavebnictví, vykazuje od roku 2014 klesající dostupnost na osobu. Důvodem nejsou nedostatečné zásoby ropy, ale nízké ceny, které producenty odrazují od investic.
Tento tlak je dlouhodobý a díky nestálým cenám se producenti často zdráhají otevírat nové těžební kapacity. Výsledkem je, že v důsledku nízkých cen klesá produkce, přestože poptávka stále roste.
Jedním z nových způsobů, jak se s nedostatkem nafty vyrovnat, se zdá být omezení mezinárodního obchodu pomocí cel. Pokud se zboží vyrábí blíže místu, kde je spotřebováno, může se ekonomika s klesající dostupností nafty vyrovnávat o něco déle.
Podobně je na tom měď — zásadní pro přechod k elektromobilitě a rozvoj elektrických sítí. Zatímco elektromobil vyžaduje dva- až čtyřikrát více mědi než auto se spalovacím motorem, světová těžba zůstává v posledních letech téměř beze změny.
Stavět nové doly však trvá v průměru téměř 18 let a celý sektor je navíc závislý na spotřebě nafty. Nová cla na dovoz mědi, oznámená prezidentem Trumpem, mají firmy motivovat k hledání náhradních surovin. Cla mají delší životnost než volatilní ceny, připomíná Oilprice.com.
Platina a příbuzné kovy, jako je palladium, mají široké využití – od šperků přes katalyzátory až po lékařské přístroje. Jejich produkce ale stagnuje, zejména kvůli problémům v Jihoafrické republice, největším světovém producentovi. Nedostatek elektřiny, nestabilní infrastruktura a útlum těžby uhlí přispívají k výpadkům dodávek.
Zpráva Energy Institute letos přepracovala metodiku, jak hodnotí přínos obnovitelných zdrojů. Místo optimistických předpokladů, že solární a větrná energie plně nahrazují fosilní paliva, nově uznává jejich omezenou použitelnost bez záloh.
Výsledkem je, že se zvýšil odhadovaný podíl jaderné energie a zároveň stoupl celkový podíl fosilních zdrojů na globálním mixu. Mezi roky 1980 a 2024 klesl podíl fosilních paliv z 94 procent jen na 87 procent, zatímco starší metodika uváděla pokles až na 81 procent.
Zdroje jako vítr a slunce tvoří pouhých 2,9 procenta celosvětové spotřeby energií, což zpochybňuje možnost, že by samy o sobě mohly nahradit tradiční zdroje. Naopak jádro i vodní energie zůstávají stabilními, byť omezenými pilíři, konstatuje Oilprice.com.
Zvláštní pozornost si zaslouží úpadek jaderné energie, jejíž podíl od roku 2001 systematicky klesá. Za poklesem stojí nejen obavy z havárií, ale i ekonomické bariéry – nízké ceny elektřiny ze slunce a větru snižují ziskovost jaderných provozů. Navíc chybí dostatek uranu a jeho cena se drží nízko.
Celosvětová spotřeba energie na osobu roste od roku 2008 jen o 0,2 procenta ročně, což je s ohledem na populační růst, zadlužení států a strukturální závislost na energiích znepokojující. Bez zvýšení produkce hrozí recese, která se může proměnit v hospodářskou krizi.
Klíčovým hráčem zůstává Čína, která spotřebovává 27 procent světové energie – více než Spojené státy a EU dohromady. Jakýkoli výpadek v dodávkách surovin, jako je ropa, měď či uhlí, může mít globální důsledky.
V roce 2024 její spotřeba ropy poprvé meziročně klesla. To ilustruje, jak blízko jsme možná k reálným limitům dostupnosti klíčových surovin.
Závěr je nepříjemný, ale zřejmý: svět naráží na limity růstu, aniž by měl připravený realistický plán B. Přechod k nízkoemisní energetice nebude rychlý ani hladký a potrvá roky, než se nové kapacity rozběhnou naplno. Mezitím musíme počítat s vysokou nejistotou, tlakem na infrastrukturu i geopolitickými otřesy.
