V boji o budoucnost (s) umělou inteligencí jdou rukavice dolů

Kontury sporu o podobu umělé inteligence se začínají rýsovat. Bývalý vědec číslo jedna v OpenAI zakládá konkurenční firmu, ekonomové varují před ztrátou pracovních míst a Apple nestíhá. 

Kontury sporu o podobu umělé inteligence se začínají rýsovat. Bývalý vědec číslo jedna v OpenAI zakládá konkurenční firmu, ekonomové varují před ztrátou pracovních míst a Apple nestíhá. 

Celý článek
0

Proboha neseďte a nečekejte na zázrak, vyzývá Zámečník zaměstnance Liberty Ostrava

„V regionu u nás a dál na východ je typické, že lidé nechtějí měnit práci – a doufají. Čím víc jste na západ od nás, tím víc je to tak, že firma jednou nezaplatí a ti lidé jdou pryč,“ říká analytik Hrotu24.

„V regionu u nás a dál na východ je typické, že lidé nechtějí měnit práci – a doufají. Čím víc jste na západ od nás, tím víc je to tak, že firma jednou nezaplatí a ti lidé jdou pryč,“ říká analytik Hrotu24.

Celý článek
0

Máj se otevřel po rekonstrukci. Prohlédněte si, jak vypadá

V oddělení Levels budou například stovky počítačových arkádových her, závodní simulátory, minigolf, šipky či biliár.

V oddělení Levels budou například stovky počítačových arkádových her, závodní simulátory, minigolf, šipky či biliár.

Celý článek
0

Kolik generálů je potřeba k vyhlášení jedné války?

Generálové své země do války „nezavlékají“. To je činnost vyhrazená populistům a frajtrům typu Mussoliniho či Hitlera, popřípadě ustrašencům, kteří jako Chamberlain jezdili na „mírové summity“ s diktátory

Kolik generálů je potřeba k vyhlášení jedné války?
Britský ministerský předseda Winston Churchill provádí spolu s generálem de Gaullem přehlídku francouzských vojsk v Alsasku. Listopad 1944. | Profimedia.cz

Ve slavném románu Den pro Šakala selže profesionál najatý na vraždu francouzského prezidenta Charlese de Gaulla jen náhodou. Skoro dva metry vysoký generál de Gaulle v okamžiku, kdy Šakal „pomalu, zlehka stiskl spoušť“, sklonil hlavu, aby vtiskl polibek na tváře jakéhosi veterána; „polibek, tak běžný ve Francii a v jiných zemích, a tak nepochopitelný pro Anglosasy“. Kulka generálovu hlavu o vlásek minula, a než stačil vrah nabít, objevil jeho úkryt komisař Lebel. „Půl zásobníku devítimilimetrových nábojů zasáhlo Šakala do prsou, nadzvedlo jej, otočilo jím ve vzduchu o devadesát stupňů a udeřilo jako rancem hader do kouta vedle pohovky.“

Šakalův hon na de Gaulla si spisovatel Frederick Forsyth kompletně vymyslel. Generál ale podobných atentátů přežil v reálném světě pěknou řádku. V září 1961 atentátníci z Organizace tajné armády (OAS) zakopali pod silnici, kterou pravidelně jezdil na své venkovské sídlo v Colombey-les-Deux-Églises, desetikilovou bombu – ale nevybuchla.

V srpnu příštího roku ho chtěli zlikvidovat při setkání s bývalým americkým prezidentem Eisenhowerem, ovšem na poslední chvíli změnil trasu cesty. O pár dní později proto nastražili léčku na pařížském předměstí Petit-Clamart a na jeho Citroën DS při té příležitosti vypálili 150 ran ze samopalu. De Gaulla však nezasáhli, což generál okomentoval slovy, že „stříleli jako prasata“. Poslední z dlouhé řady těchto úkladů přišel ­v srpnu 1964, kdy vrazi schovali do květináče během oslav 20. výročí vylodění Spojenců v jižní Francii plastickou trhavinu, ovšem pekelný stroj vybuchl až o osm dní později...

Mír v Alžírsku

Důvodem, proč OAS po de Gaullovi – vojákovi z povolání a absolventovi prestižní válečné akademie Saint-Cyr – tak umíněně šla, nebylo, že by zemi „zavlekl“ do války, jak o vojácích tvrdí Babišovy billboardy, ale právě opak. Francie vedla už od roku 1954 krvavou koloniální válku v Alžírsku (zemřelo v ní 240 tisíc Alžířanů a přes 25 tisíc Francouzů), považovaném za integrální součást země; žilo v něm přes milion evropských kolonistů zvaných „černé nohy“. Nad hlubokými příkopy rozdělenou Francií se vznášel přízrak diktatury, a tak se roku 1958 vrátil z politického důchodu někdejší charismatický vůdce protiněmeckého odboje a předseda poválečné prozatímní vlády de Gaulle, aby zemi zachránil.

A de Gaulle se rozhodl marnou válku ukončit a dát Alžírsku (a řadě jiných kolonií) nezávislost. Bylo to nebezpečné rozhodnutí. V dubnu 1961 se bývalí velitelé alžírského tažení pokusili o státní převrat a jimi založená OAS pozabíjela jen do konce roku 1962 na obou březích Středozemního moře přes 1600 lidí. „Zrádce“ de Gaulle byl na žebříčku jejích cílů na předním místě, ale přežil a jím stvořená pátá republika existuje dodnes. Dodejme, že k stáru – a to by se mohlo líbit hlavně těm, kteří sdílejí vidění světa prezentované na Babišových billboardech – generál tak trochu „zlobil“, pěstoval vlastní francouzsko-sovětské vztahy, a dokonce vystoupil z vojenských struktur NATO.

Generál a pozdější francouzský prezident de Gaulle dekoruje generála a pozdějšího amerického prezidenta Eisenhowera. Paříž, 14. červen 1945.
Profimedia.cz

Když Miloš Zeman tvrdí, že v „drtivé většině civilizovaných zemí není hlavou státu voják“, vědomě zkresluje realitu a snižuje význam vysokých armádních důstojníků ve válečné a poválečné politice západních zemí. Zeman má pravdu v tom, že vojáci nezasahovali do politiky často, pokud tak ale učinili, bylo to výrazné angažmá a skoro vždy ku prospěchu míru a demokracie. De Gaulle není zdaleka jediný případ. Připomeňme Churchilla v Británii, Eisenhowera ve Spojených státech a pozoruhodný je i případ švýcarského národního hrdiny Henriho Guisana.

Nedostatek dobrých příkladů

Nám Čechům podobná dobrá zkušenost chybí. Jediný voják, který to v politice dotáhl tak vysoko, byl Ludvík Svoboda (původně měl být vinařem a kariérního vojáka z něj udělaly až zákopy první světové války), a to je hodně rozporuplná osobnost. Na jednu stranu za první světové války přešel k československým legiím a za druhé velel na východní frontě 1. československému armádnímu sboru. Jenže na druhou stranu pomáhal komunistům při nástupu k moci, v době nejtvrdšího stalinismu zastával funkci ministra národní obrany (v dubnu 1950 ho soudruzi sesadili, později dokonce nakrátko zatkli a penzionovali) a po sovětské invazi v srpnu 1968 přijal smutnou roli, která připomínala víc konání hlavy kolaborantského vichistického režimu maršála Pétaina než generála de Gaulla.

Z války zrozená a ve válce zaniklá první republika byla sice mnohem militarističtějším státem než dnešní Česko, ovšem Masaryk držel vojáky v úctyhodné vzdálenosti od politiky. Ze všech ministrů národní obrany byli jen dva (Otakar Husák a Jan Syrový) kariérními vojáky. A když začal náčelník hlavního štábu československé armády Radola Gajda roku 1926 podezřele koketovat s českými fašisty, neváhal ho Masaryk exemplárně a naprosto nevybíravými metodami – patřilo k nim třeba zákulisní ovlivňování nezávislého soudu – zničit.

Úloha generálů v dějinách

Masaryk měl dobrý důvod dávat si na potenciální diktátory pozor. Itálii si už roku 1922 podmanil Mussolini, v Polsku krátce před Gajdovou aférou provedl státní převrat maršál Józef Piłsudski, sousední demokracie padaly jedna za druhou a Československo nakonec zůstalo jedním z několika evropských států, v nichž se konaly skutečně svobodné volby. Mezi tehdejšími „silnými muži“ se samozřejmě objevili i vojáci, ale rozhodně netvořili většinu – Mussolini byl zběhlý učitel, maršál Piłsudski nedostudovaný lékař, Antanas Smetona (Litva) právník, Kārlis Ulmanis (Lotyšsko) agronom, Konstantin Päts (Estonsko) právník, Engelbert Dollfuss (Rakousko) teolog a právník, Ahmet Zogu (Albánie) aristokrat a Adolf Hitler životní nula.

Maďarsko naproti tomu řídil železnou rukou někdejší velitel rakousko-uherské flotily admirál Miklós Horthy a generálové-diktátoři kromě toho vládli v některých jihoevropských státech. V Řecku to byl Ioannis Metaxas, v Portugalsku Óscar Carmona (otěže moci brzy předal do rukou učitele Antónia de Oliveira Salazara) a v dvojnásobně postiženém Španělsku Miguel Primo de Rivera a „caudillo“ Francisco Franco. Dodejme, že nikdo z těchto „zelených mozků“ neměl tak málo rozumu, aby svou zemi „zavlekl“ do války s jiným státem. To bylo vyhrazeno populistům a „frajtrům“ typu Mussoliniho či Hitlera, popřípadě ustrašeným profesionálním politikům typu Chamberlaina a Daladiera, kteří roku 1938 naivně přijeli do Mnichova na „mírový summit“ s diktátorem.

V legiích byl generál Radola Gajda (v první řadě úplně vlevo) prvotřídním hrdinou. Na snímku je zachycen s „bílým“ admirálem Alexandrem Kolčakem (druhý zleva). Po návratu do Československa začal Gajda koketovat s fašismem a Masaryk se jej bez skrupulí zbavil. Sibiř, 15. června 1919.
Profimedia.cz

Druhá světová válka toho hodně změnila. Ve funkci generála-diktátora ji přežil jen Franco a úspěšné vojenské puče se po ní omezily na minimum. V letech 1967 až 1974 vládla v Řecku „plukovnická“ junta a v dubnu 1974 vypukla v Portugalsku mladými armádními důstojníky vedená Karafiátová revoluce. Ta ovšem vedla k obnovení demokracie v zemi a prvním řádně zvoleným prezidentem se stal – hádejte kdo? Generál Ramalho Eanes.

Jaderná holubice „Ike“

Spojené státy mají dlouhou tradici generálů-prezidentů: stačí vzpomenout na George Washingtona, Andrewa Jacksona či Ulyssese Granta. A druhá světová válka zrodila dalšího z nich. Za války vedl Dwight David Eisenhower spojenecké expediční síly v Evropě a v lednu 1953 usedl do křesla amerického prezidenta. Jedním z „highlightů“ jeho prezidentské kampaně byla dodnes připomínaná řeč „I shall go to Korea“ z 25. října 1952, v níž slíbil, že ukončí korejskou válku: „Vyžaduje to osobní cestu do Koreje. Tu cestu podniknu. Jen tak mohu zjistit, jak nejlépe sloužit americkému lidu ve věci míru. Pojedu do Koreje.“ Deset dní poté se stal prezidentem a v prosinci, tedy ještě než se oficiálně ujal úřadu, odletěl přes ­oceán na Korejský poloostrov.

Následné vyjednávání o míru bylo v Eisenhowerově pojetí směsí klasické diplomacie a nevybíravého nátlaku. Čínským komunistům – znejistělým Stalinovou smrtí – bez okolků vzkázal, že pokud nebude jednání o příměří uspokojivé, „máme v úmyslu rozhodně vystoupit bez omezení typu zbraní, jež použijeme, a nebudeme dále ručit za to, že se boje omezí jen na Korejský poloostrov“.

Svou hrozbu navíc podpořil přivezením několika jaderných bomb na Okinawu (na vysvětlenou dodejme, že američtí vojenští velitelé navrhovali použití jaderných zbraní v Koreji opakovaně, ovšem Eisenhower i jeho předchůdce Truman to s železnou pravidelností odmítali). Byl to tvrdý postoj, ale slavil úspěch – 27. července 1953 bylo v Pchanmundžomu podepsáno příměří. Rozdělilo poloostrov na dvě části a ukončilo válku, v níž kromě 33 tisíc Američanů zahynuly dva miliony civilistů a více než dva miliony čínských a korejských (na obou stranách konfliktu) vojáků.

Do Vietnamu ne

„Ike“ nebyl žádným jestřábem ani po ukončení války v Koreji. Jedinou jeho zahraničněpolitickou vojenskou operací bylo vyslání čtrnácti tisíc amerických vojáků do Libanonu a ti se zase – když bylo nebezpečí občanské války zažehnáno – po třech měsících vrátili domů. CIA se kromě toho podílela na organizaci dvou státních převratů: svržení prokomunistického guatemalského prezidenta Jácoba Arbenze a íránského levicově orientovaného premiéra Muhammada Mosaddeka.

Z dnešního pohledu by to bylo stěží akceptovatelné, ovšem v kontextu studené války byl Eisenhower daleko větší holubicí než jiní američtí prezidenti. Podporoval sice protikomunisticky orientovaný jižní Vietnam, ale rozhodně odmítal poslat do jihovýchodní Asie americké vojáky; o eskalaci vietnamského konfliktu se postarali až jeho demokratičtí následovníci – Kennedy a Lyndon B. Johnson. Kromě toho podstatně snížil americký rozpočet na obranu a spolu se svým sovětským protějškem Chruščovem se postaral o první výrazné zmírnění mezinárodního napětí.

Eisenhowerova prezidentská kampaň. Volební „truck“, hostesky s paraplíčky, vzducholoď a populární slogan: „I Like Ike.“ Září 1952.
Profimedia.cz

Když se v lednu 1961 loučil s Bílým domem, varoval ve svém posledním projevu před závody ve zbrojení a závislostí na vojenských technologiích. Poté dodal: „Nesmíme dovolit, aby armáda a zbrojní průmysl svou spojenou silou ohrozily naše svobody a demokracii.“ Na absolventa West Pointu a notoricky „zelený mozek“ to nebylo úplně špatné.

Generál z vůle lidu

Druhá světová válka dala vyniknout nejen Eisenhowerovi a de Gaullovi, ale také britskému ministerskému předsedovi Churchillovi (absolventovi prestižního královského vojenského učiliště Sandhurst), který se díky své umíněnosti stal zachráncem nejen své země, ale také demokracie ve velké části Evropy. To je všeobecně známá historie. Málo se však ví, proč v tolika švýcarských městech existuje ulice pojmenovaná po generálu Henrim Guisanovi.

Guisan do politiky nikdy nevstoupil a žádnou vysokou ústavní funkci nezastával. Obě komory parlamentu ho ovšem na svém zasedání v srpnu 1939 zvolily „generálem“, což je hodnost, které může ve Švýcarsku dosáhnout výhradně náčelník generálního štábu, a to pouze v době války či národního ohrožení (Gui­san byl od revolučního roku 1848 teprve čtvrtým švýcarským generálem a žádný další se zatím neobjevil). Jeho úkolem bylo připravit Švýcarsko na nadcházející velkou evropskou válku a hrozbu německé invaze, čehož se Guisan zhostil s nevšední důkladností a aktivitou.

Za zády pacifistické vlády vedl navzdory tradiční švýcarské neutralitě tajná jednání s Francií a otevřeně horoval za to, aby se Švýcarsko za žádných okolností nevzdalo. Proslulý je v tomto ohledu projev, který pronesl v červenci 1940 na památné horské louce Rütli (právě tady měla kdysi ve 13. století vzniknout Švýcarská konfederace). V něm shromážděným důstojníkům oznámil, že „v sázce je samotná existence Švýcarska“ a armáda bude bojovat do posledního náboje, a až ty dojdou, půjde do zteče na bajonety.

Kromě „řečí“ Guisan připravil mobilizační plány, které se týkaly 850 tisíc mužů (země tehdy měla čtyři miliony obyvatel), a vybudoval v Alpách opevněné „útočiště“, kde se měla armáda po invazi zakopat a klást odpor do řečeného posledního náboje. Invaze nakonec nikdy nepřišla a lze se jen dohadovat, jestli k tomu víc přispěla připravenost Švýcarů se bránit, nebo ochota jejich vlády obchodovat s Hitlerem. Oboje se každopádně skvěle doplňovalo.