Co chybí umělé inteligenci k převzetí vlády nad světem? Dostatek elektřiny

Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.

Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.

Celý článek
0

Válka na Ukrajině ukázala, že EU zbrojení sama neutáhne. Šéf Saabu varuje před protekcionismem

Saab patří mezi největší výrobce zbraní v Evropě a jeho ředitel Micael Johansson varuje před příliš ochranářskou politikou EU při výrobě vojenské techniky a produkci zbraní a munice.

Saab patří mezi největší výrobce zbraní v Evropě a jeho ředitel Micael Johansson varuje před příliš ochranářskou politikou EU při výrobě vojenské techniky a produkci zbraní a munice.

Celý článek
0

Většina českých firem chce přijetí eura, ukázal průzkum

České firmy by většinou uvítaly zavedení společné evropské měny v Česku. Za výhodu eura považují zejména odstranění kurzového rizika a snížení transakčních nákladů. Jako rizikovou naopak vnímají společnou měnu z pohledu možného ručení za dluhy jiných států eurozóny. Vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte.

České firmy by většinou uvítaly zavedení společné evropské měny v Česku. Za výhodu eura považují zejména odstranění kurzového rizika a snížení transakčních nákladů. Jako rizikovou naopak vnímají společnou měnu z pohledu možného ručení za dluhy jiných států eurozóny. Vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte.

Celý článek
0

Když továrna stála méně než předtím trakař. Jak Německo před sto lety drtila hyperinflace

Právě před sto lety postihla Německo hyperinflace. Ceny letěly do nebe, mzdy ztrácely během pár hodin hodnotu a z lidí nadělala šílenstvím poznamenaná doba spekulanty

Když továrna stála méně než předtím trakař. Jak Německo před sto lety drtila hyperinflace
Občas se daly bezcenné bankovky udat výhodněji, když se prodaly na váhu do sběru coby starý papír. | Profimedia.cz

Rakouský spisovatel Stefan Zweig byl někým, komu se dá bez uzardění říkat „inflační specialista“. Těsně po první světové válce si na vlastní kůži vyzkoušel zhroucení cen v rakouském Salcburku. Lidé se tehdy, aby se vůbec nějak uživili, věnovali kšeftování a šmelině, luxusní salcburský hotel Europa si za své – v „tvrdých“ librách vyplácené – podpory kompletně pronajali britští nezaměstnaní a Bavoři z nedalekých vesnic jezdili do Salcburku propíjet své marky. Pivo pro ně bylo skoro zadarmo, a tak prý nádraží po­každé připomínalo „skutečné pandemonium opilých, hulákajících, škytajících, plivajících lidských hord; mnozí, kteří toho vypili příliš, museli být dopravováni k vagonům na valníku“.

„Ti šťastní Bavoři ovšem,“ jak ve svých pamětech Svět včerejška poznamenal Zweig, „netušili, jak strašná odplata je čeká.“ Rakouská poválečná inflace byla jen ubohou dětskou hrou, při níž se ceny zdvihly asi patnácttisíckrát, ovšem když v závěru roku 1922 přeskočila do Německa, bylo třeba nul připsat mnohem víc a staré předválečné ceny násobit nejdřív tisícem, pak milionem, miliardou a nakonec skoro bilionem. „Prožil jsem dny, kdy jsem ráno za jedny noviny zaplatil padesát tisíc marek a večer sto tisíc,“ popisoval své německé zkušenosti Zweig a dodával, jak snadno se během oněch hektických měsíců dalo přijít o výdělek: „Poslal jsem svému nakladateli rukopis, na němž jsem pracoval rok, a domníval se, že se pojistím, když budu požadovat okamžité zaplacení předem za deset tisíc exemplářů; než šek poukázali, sotva pokryl to, co před týdnem stálo poštovné.“

A tak to bylo se vším. V kanálech plavaly stotisícimarkovky zahozené žebráky, 150 tiskáren Říšské banky chrlilo dnem i nocí nové bankovky a náklaďáky rozvážely dvakrát denně výplaty do továren, aby si za ně dělníci stihli nakoupit, než ztratí hodnotu. „Šněrovací tkanička stála víc než předtím bota, ne, víc než celý luxusní obchod s dvěma tisíci páry bot, oprava rozbitého okna víc než nedávno celý dům, kniha víc než dříve tiskárna se stovkami strojů. Za sto dolarů si mohli lidé kupovat šestipatrové domy na Kurfürstendammu po řadách. Továrny v přepočtu nestály víc než dříve trakař,“ vzpomínal Zweig.

Za příčinu německé hyperinflace se tradičně považuje spojenecká okupace Porúří z ledna 1923. Ta ale ve skutečnosti byla jen spouštěčem a multiplikátorem. Němci na ní bezstarostně a s nevšední pílí pracovali už dlouho předtím.

Krásné nové (papírové) marky

Začalo to dávno před první světovou válkou, v blahých dobách císařství, kdy průmysl sjednoceného Německa rostl jako žádný jiný na světě. Zatímco Angličané pokrývali rostoucí výdaje rozpočtu spíš zvyšováním daní, Německo – hlavně kvůli neefektivnímu daňovému systému – vsadilo na státní dluhopisy, deficitní rozpočty a tištění papírových peněz.

Existoval sice zlatý standard, jenže zákony umožňovaly, aby byla zlatem kryta jen část emitovaných bankovek, a těsně před válkou se to už týkalo jen zhruba poloviny z nich. Byla to všeobecně známá skutečnost a německý historik Golo Mann (syn spisovatele Thomase Manna) popsal zvyk tisknout stále více papírových peněz slovy, že se „toto umění stalo neřestí, provozovanou s rostoucí zběsilostí“.

A do toho přišla válka. Německo – na rozdíl od Velké Británie – začalo válečnou daň vybírat až v roce 1917 (do té doby se výběr daní reálně snižoval, protože je z velké části tvořila cla a zahraniční obchod za války skomíral), jenže to sotva stačilo na pokrytí nákladů dluhové služby. V absolutních číslech vyneslo zvýšení daňové zátěže německé vládě za celou válku 8,3 miliardy marek navíc, kdežto Britům v přepočtu skoro čtyřikrát tolik. Marky se tak tiskly vesele dál a hodnota peněz v oběhu vzrostla o 730 procent, zatímco v Británii šlo jen o 155 procent (velmi rozumný souhrn předpokladů německé hyperinflace lze najít v diplomové práci ekonoma Tomáše Růžičky).

Na konci války pokleslo zlaté krytí marky na pouhých deset procent, ekonomika byla v rozvratu (průmysl spadl na 38 procent předválečné úrovně) a stát musel vyplácet „odbytné“ 800 tisícům invalidů, 533 tisícům válečných vdov a 1,2 milionu sirotků. Německá vláda navíc kvůli permanentně hrozící revoluci zleva i zprava (v únoru 1919 byla vyhlášena Bavorská republika rad, o rok později vyvolali demobilizovaní příslušníci „Freikorps“ takzvaný Kappův puč) nechtěla mít v ulicích miliony deprivovaných chudáků, a tak uměle udržovala vysokou zaměstnanost.

A kde na to všechno vzala? Stále znovu a dokola tiskla krásné nové marky.

Na šikmé ploše

Ke katastrofě ale pořád bylo hodně daleko. Od konce války do března 1920 vzrostly ceny v Německu o 500 procent, což možná zní hrozivě, ale do hyperinflace to mělo daleko a Bavoři stále mohli jezdit „vypíjet“ mnohem postiženější Rakušany. Klesající marka navíc v té době přilákala spekulativní kapitál, a tak se na chvíli zdálo, že je poválečná krize v Německu zažehnána. Akcie letěly prudce nahoru, HDP Německa stoupl v roce 1920 o deset procent a inflace se na rok a půl prakticky zastavila.

Jenže v květnu 1921 vydali Spojenci takzvané Londýnské ultimátum, které Německu nařizovalo reparace v celkové výši 132 miliard zlatých marek, tedy těch předválečných v kurzu 4,2 marky za dolar. V Německu kvůli tomu padla vláda, ale nakonec nezbylo než souhlasit, což znamenalo platit – částečně v hotovosti, částečně v naturáliích (v uhlí) – vítězům války tři miliardy zlatých marek ročně.

Na vrcholu inflace dostávali lidé mzdu dvakrát denně. A když peníze ztratily hodnotu úplně, mohly si z nich děti alespoň stavět věže jako z kostek.
Profimedia.cz

Dobrá nálada byla tatam, spekulativní kapitál zmizel za hranicemi a Němcům zbyla kocovina. Říšská banka se v té době navíc utrhla ze řetězu a ve velkém začala rozdávat peníze nejen vládě, ale také podnikatelům; jestliže na konci roku 1921 činila hodnota úvěrů poskytnutých soukromníkům 1,1 miliardy marek, o rok později už šlo o 422 miliard. Inflace začala zase růst. Ve druhé polovině roku 1921 vzrostly velkoobchodní ceny dvaapůlkrát, v dalším pololetí třikrát a v druhém pololetí roku 1922 sedmadvacetkrát. Pořád to ale byl jen nesmělý rozjezd.

První miliardu zlatých marek zaplatilo Německo vítězům války v srpnu 1921. Na příští rok si kvůli zhoršující se ekonomické situaci vynutilo snížení splátky na 2,17 miliardy a v létě 1922 oznámilo, že zaplatí jen 1,45 miliardy, a to výhradně v naturáliích. Spojenci ale trvali na splátkách, a tak francouzská a belgická vojska obsadila 11. ledna 1923 Porúří. Kancléř Wilhelm Cuno poté v Reichstagu oznámil, že se vláda sice nemůže tomuto násilí bránit, „není se však ochotna podvolit“, či dokonce Francouzům asistovat, a „tuto drzost odmítá“.

Tak začala německá pasivní rezistence, kdy nejdřív státní a potom i soukromí zaměstnanci měli zakázáno jakkoli spolupracovat s okupačními silami. Platy a mzdy bylo ovšem třeba těmto stávkujícím refundovat a Německo to přišlo celkem na 3,5 biliardy papírových marek.

Proslulá bilionová zadnice

Rozhodnout, jestli měla na německé hyperinflaci větší podíl nezodpovědnost říšské vlády, či Spojenci vynucované reparace, je složité a názory historiků i ekonomů se v tomto bodě liší. Výsledek byl každopádně jednoznačný. Peníze postupně ztrácely jakoukoli hodnotu, lidé se je zoufale pokoušeli utratit takřka za cokoli, což inflační spirálu jen dál roztáčelo.

Vrcholu dosáhla ve druhé polovině roku 1923 (respektive mezi červencem a půlkou listopadu), kdy velkoobchodní ceny vzrostly desetmilionkrát, což spolu s předchozím pomalejším růstem znamenalo, že zboží v ceně jedné předválečné zlaté marky stálo nově 750 miliard papírových inflačních marek. Vypadá to absurdně, ale možná si vzpomenete na scénu z Remarquovy knihy Černý obelisk, v níž jedna z vedlejších postav, paní Beckmannová, vytahuje svou „proslulou zadnicí“ do zdi zatlučený hřebík a sázky jdou do bilionů.

Déšť peněz. Pravděpodobně nahraná dobová scéna, v níž muž rozhazuje za autem bankovky.
Profimedia.cz

Způsobů, jak zblázněnou dobu přežít, bylo mnoho a jeden z nich detailně popsal novinář Sebastian Haffner v knize Příběh jednoho Němce. Jeho otec, vysoký státní úředník, dostával výplatu jednou měsíčně. Jako první se snažil koupit měsíční předplatné na podzemní dráhu, aby mohl dál jezdit, byť obrovskou oklikou, do práce. „Potom se vystavily šeky na nájemné a školné a odpoledne šla celá rodina ke kadeřníkovi,“ vzpomínal Haffner s tím, že druhý den jela rodina ještě před rozedněním taxíkem do velkoobchodu: „Tam se pořídil velký nákup a během hodiny byl měsíční plat vrchního vládního rady vydán za trvanlivé potraviny. Obrovské kusy sýra, celé šunky a metráky brambor se naskládaly do taxíku. Když nebylo dost místa, obstarala služebná s jedním z nás ještě vozík.“ Žádné peníze už potom nezbývaly, a tak „jsme byli celý měsíc chudí jako nejchudší z chudých, neschopni zaplatit obyčejnou jízdu tramvají nebo si koupit noviny“.

Haffnerovi tenkrát bylo 16 let, a tak zkostnatělostí svého otce, který trval na tom, že „pruský úředník nespekuluje“, hluboce opovrhoval. Jiní na tom ovšem byli daleko hůř. „Jednou jsem viděl starou ženu – možná bych měl říci starou dámu –, jak podivně strnule sedí na lavičce v parku. Kolem ní byl shluk lidí. ‚Mrtvá,‘ řekl jeden, ‚zemřela hlady,‘ řekl jiný. Nijak zvlášť mě to neudivilo.“

Vítězové a poražení

Špatně na tom byli všichni, kdo nevlastnili žádný hmotný majetek neboli měli slovy Golo Manna jen „papírový nárok na skutečné hodnoty“, tedy hlavně dělníci, úředníci či penzisté. Ze dne na den ale mohl zchudnout i skutečný boháč a inflace se v tom podobala obzvláště důkladnému vyvlastnění. „Kdo spořil na vkladní knížku nebo měl jinak uložené peníze, tomu přes noc zmizely,“ napsal Haffner.

Nebyla v tom žádná spravedlnost. Dlužníci se svých dluhů zbavovali se záviděníhodnou lehkostí a jejich věřitelé dostávali jen potištěné papírky. Obecně ale nejhůř dopadli všichni ti, kteří byli příliš hloupí, staří, nepraktičtí či slušní, aby se dokázali novým poměrům přizpůsobit. Trpěli nouzí a společností se spolu s beznadějí šířily krádeže, loupežná přepadení a potraty.

Desetibilionová bankovka. Možná si vzpomenete, jak v Remarquově knize Černý obelisk vytahuje paní Beckmannová svou „proslulou zadnicí“ do zdi zatlučený hřebík a sázky jdou do bilionů.
Profimedia.cz

Samozřejmě to ale neplatilo pro všechny a našli se lidé, kteří dokázali na krizi – díky svému obchodnímu talentu a nedostatku skrupulí – skvěle vydělat. Nejúspěšnější ze všech byl průmyslník Hugo Stinnes, kterému se v Německu přezdívalo „Inflationskönig“ a časopis Time o něm psal jako o novém německém císaři. „Rozšiřoval svůj úvěr tím, že využíval zhrouceného trhu a nakupoval vše, co se jen nakoupit dalo, uhelné lodě a doly, továrny a balíky akcií, zámky a venkovské statky a všechno vlastně za babku, protože každý obnos, každý dluh stával se nulou,“ charakterizoval jeho počínání Zweig. Ke štěstí ale podle něj stačilo docela málo, jako se to stalo jakýmsi výrostkům, kteří v přístavu vyštrachali zapomenutou bednu mýdla. „Svištěli po měsíce kolem v autech a žili jako knížata, že každý den prodali jeden kus, zatímco jejich rodiče, kdysi bohatí lidé, se potulovali jako žebráci.“

Zralost pro Hitlera

Dny a noci pádily ve zběsilém tempu a ti, kdo měli alespoň občas štěstí, se chtěli bavit. V ulicích měst vyrůstaly stále nové a nové bary, kořalny, noční kluby a tančírny a lidé se podle Haffnera „ve spěchu a lačně zabývali láskou“, lehkomyslnou, hektickou a radostně bezstarostnou: „Typickým důsledkem byly milostné poměry s extrémně rychlým průběhem, směřující rovnou k věci.“ Zatímco Haffner zřejmě trochu litoval, že mu „chyběly dva tři roky“, aby se do těchto eskapád mohl naplno zapojit, Zweig to považoval za morální selhání doby. Tvrdil, že ani „Suetoniův Řím nepoznal takové orgie“, a vzpomínal na „berlínské bály transvestitů“ a mladé dívky, které se „hrdě vychloubaly, že jsou perverzní“.

Haffner, Zweig i Mann – tedy tři muži, kteří později museli utéct před Hitlerem – se však svorně shodují v tom, že dočasný rozpad všech základních společenských hodnot německou společnost hluboce poznamenal. Mann mínil, že „veliká masa okrádaných“ nedokázala hektickou dobu, během které se „peníze měnily ve smetí“, vstřebat: „Cítili jenom, že je opět podvedli, jako předtím za války.“

Zweig doslova napsal, že „nic německý národ tak nerozhořčilo, nedovedlo k takové zuřivé nenávisti a zralosti pro Hitlera jako inflace“, a podle Haffnera zážitky z roku 1923 překročily „hranici toho, co mohou národy prodělat bez psychické újmy“. Kořeny německého nacismu byly podle něj starší, ale během inflace se zrodilo to, co mu propůjčilo rysy šílenství: „chladná zběsilost, velikášsky nezřízené, slepé odhodlání k nemožnému; ‚právo je to, co nám poslouží‘ a ‚nemožné neexistuje‘.“

Dětinskosti za desetník

V roce 1923 ale zbývalo do vzestupu Hitlera ještě celé desetiletí a o osudu Německa rozhodovali jiní lidé.

Vláda Gustava Stresemanna nahradila k 15. listopadu 1923 Říšskou banku „Rentenbankou“, která začala tisknout nové, takzvané rentové marky a měnit je za staré papírové smetí v kurzu jedna ku bilionu. Zdivočelé ceny se brzy stabilizovaly a německá měna se vrátila k předválečnému kurzu 4,2 marky za dolar. „O Vánocích se celý Berlín stal jedním jediným vánočním trhem. Všechno stálo deset feniků a každý kupoval zvonečky, marcipánová zvířátka a podobné dětinskosti, aby si dokázal, že je opět možné něco koupit za desetník,“ vzpomínal na vystřízlivění Haffner: „U všech stánků visely plakáty ‚Opět mírové ceny‘. Poprvé to skutečně vypadalo na mír.“ 

750 000 000 000 papírových inflačních marek stálo 15. listopadu 1923 zboží, které se dalo v roce 1913 pořídit za jednu zlatou říšskou marku. Inflace v Německu dosáhla tehdy svého vrcholu, když velkoobchodní ceny vzrostly mezi červencem a listopadem 1923 desetmilionkrát.