Green Deal oslabuje vliv Evropy v rozvojovém světě a uvolňuje místo Číně

Přílišná přísnost Green Dealu dělá pravý opak zamýšlené podpory evropského vlivu na udržitelnost podnikání, tvrdí finančníci

Přílišná přísnost Green Dealu dělá pravý opak zamýšlené podpory evropského vlivu na udržitelnost podnikání, tvrdí finančníci

Celý článek
0

Ruský plyn přestane téct přes Ukrajinu. Ohroženi jsou Slováci a Rakušané, obavy má i Síkela

Plánované ukončení tranzitu plynu přes Ukrajinu ke konci roku ohrožuje v rámci Evropy nejvíce Slovensko a Rakousko, uvedla norská konzultační společnost Rystad.

Plánované ukončení tranzitu plynu přes Ukrajinu ke konci roku ohrožuje v rámci Evropy nejvíce Slovensko a Rakousko, uvedla norská konzultační společnost Rystad.

Celý článek
0

Změníme svět optik. Zahuranec z Eyerimu chce Čechy naučit kupovat brýle online

Zprvu to byl fashion e-shop se slunečními brýlemi. Teď je slovenský Eyerim online optikou, která chce expandovat do Prahy. „Myslím si, že by optiky měly být pěkné, harmonické, moderní, digitální. Přesně tohle chceme Čechům nabídnout,“ říká v rozhovoru jeden ze zakladatelů firmy Martin Zahuranec.

Zprvu to byl fashion e-shop se slunečními brýlemi. Teď je slovenský Eyerim online optikou, která chce expandovat do Prahy. „Myslím si, že by optiky měly být pěkné, harmonické, moderní, digitální. Přesně tohle chceme Čechům nabídnout,“ říká v rozhovoru jeden ze zakladatelů firmy Martin Zahuranec.

Celý článek
0

Katastrofa v Turecku a Sýrii nahrává tamním diktátorům

Zemětřesení umožňuje Erdoğanovi prohloubit turecké politické zákopy, Asada žene v Sýrii dokonce do ofenzivy.

Katastrofa v Turecku a Sýrii nahrává tamním diktátorům
V Turecku jsou škody i oběti na životech obrovské, ale přinejmenším se tamním lidem dostane pomoci. Ještě daleko horší je však situace na severu Sýrie. | Profimedia.cz

Mohli jsme je ještě zachránit, kdybyste přijeli včera. Žádní záchranáři tu nejsou, sami jsme si sehnali buldozer, ale zakázali nám ho použít. Moje dvě dcery jsou tam dole, už je není slyšet, celou noc mrzlo. Takových vět zněly minulý týden jihovýchodním Tureckem a severní Sýrií tisíce; převažovaly arabština, kurdština a turečtina. Region, v němž se lidské utrpení soustřeďuje během posledního desetiletí ochotněji než kde jinde na Zemi, dostal minulé pondělí další ránu v podobě nejsilnějšího zemětřesení od roku 1939. Vinou politiků dopadla s krutostí ještě znásobenou. Do pátečního poledne čítal oficiální počet obětí přes 22 tisíc.

V Turecku si zemětřesení nemohlo vybrat dobu o mnoho vypjatější. Prezident Recep Tayyip Erdoğan sleduje dvojí cíl: zaprvé využívá role své země coby regionální mocnosti ve zbytcích syrské občanské války, která mu umožnila tvrdý postup vůči Kurdům na obou stranách hranice. Zadruhé si potřebuje zajistit politickou budoucnost v podobě vítězství v letošních prezidentských volbách. Cokoli jiného než vítězství je pro něho osobním rizikem. (Jeho situaci lze vnímat někde zhruba na půli cesty mezi pozicí Vladimira Putina v Rusku a Andreje Babiše v Česku.)

Dvojsečná zbraň

Zemětřesení a rozsáhlá zkáza v jeho důsledku jsou pro Erdoğana požehnáním i kletbou zároveň. Za normálních okolností se ve chvíli národní tragédie lidé semknou za politickými špičkami, jež tak mohou celkem zadarmo dát najevo, že jsou lídry na svém místě. (To platí i pro vyspělý svět – z téhož efektu těžili Bill Clinton po teroristickém útoku v Oklahoma City v roce 1995 i George W. Bush po 11. září.)

Erdoğanovi tuto výhodu komplikuje pikantní okolnost. K moci ho v roce 2002 vynesla vlna nespokojenosti s vládou sice demokraticky zvolenou (armáda předala politikům moc v roce 1983), ale často neschopnou. Pak udeřilo zemětřesení; v srpnu 1999 si ve městě Izmit a jeho okolí vyžádalo na 24 tisíc životů. Vláda byla na katastrofu mizerně připravená, reagovala pomalu a chaoticky. Erdoğan, tou dobou šéf opozice s pověstí schopného manažera, již si předtím vysloužil coby starosta Istanbulu, vyhrál volby na celé čáře.

Ze zemětřesení se v Turecku okamžitě stalo politikum. Prezident Erdoğan by rád z řešení následků vyšel jako zachránce a obhájil prezidentské křeslo, opozice ho naopak chce ugrilovat na neschopnosti a šlendriánu.
Profimedia.cz

Erdoğanova současná situace je po více než 23 letech přesně obrácená. V epicentru zemětřesení, městě Gazian­tep a jeho okolí, se sesulo k zemi na šest tisíc budov, což je podezřele mnoho. Jak píše britský týdeník The Economist, úroveň připravenosti na zemětřesení, výstražným systémem počínaje a záchranářskou pohotovostí konče, může leccos napovědět o kvalitě Erdoğanovy vlády.

Obzvlášť ožehavá je pro Erdoğana otázka takzvané daně ze zemětřesení, kterou začala turecká vláda po tragédii v roce 1999 vybírat. Odhadovaných 88 miliard lir (přes sto miliard korun) slibovaly vlády vynaložit právě na prevenci katastrof a rozvoj záchranných složek. Osud takto získaných peněz přijde od té doby na přetřes po každém tureckém zemětřesení. Žádná vláda dosud nikdy nevysvětlila, jak s nimi nakládá. Minulý týden ukázal, že na jejich deklarovaný účel to asi nebude.

Vysoká hra

To všechno by bylo dost zlé samo o sobě; lze však očekávat, že před volbami tomu tak bude dvojnásob. Erdoğan pod tlakem okolností uznal, že vláda narazila na dílčí problémy, ale řekl, že situace je nyní „pod kontrolou“. Vůdce opozice (a možný prezidentský kandidát) Kemal Kılıçdaroğlu to pochopitelně vidí jinak: „Pokud je za to vše odpovědná jedna osoba, je to Erdoğan,“ řekl.

Prezident obvinění stejně předvídatelně odmítl a řekl, že v době po katastrofě potřebuje země jednotu. „V období, jako je toto, nemohu ani cítit lidi, kteří vedou negativní kampaně ve vlastním politickém zájmu,“ řekl novinářům minulou středu.

Erdoğan ví, že hraje vysokou hru, a je na ni zvyklý. Prezidentské volby byly původně plánované na červen; když prezident viděl, že se opozice neumí včas shodnout na jednom kandidátovi, nechal hlasování posunout na 14. květen. Pokud jeho preference v reakci na zemětřesení nevzrostou, může katastrofy využít k vyhlášení výjimečného stavu. Ten může legálně trvat tři měsíce, skončí tedy těsně před samotným hlasováním. Během výjimečného stavu se občanským svobodám nedaří ani v liberálnějších společnostech, než je Erdoğanovo Turecko; potlačit opoziční hlasy by za takové situace pro prezidenta bylo snadným úkolem.

Kam bychom šli?

A to je ještě relativně fešácké Turecko. V Sýrii je situace ještě podstatně chmurnější, lidsky i politicky. Idlíb na severozápadě země je dost peklo i bez zemětřesení; v tamních improvizovaných táborech žije přes milion lidí, kteří se tam skrývají před ozbrojenci loajálními prezidentovi Bašáru Asadovi.

„Nejdřív jsme neměli ponětí, co se děje,“ řekla sedmačtyřicetiletá Chawla německému serveru Deutsche Welle. „Nemohli jsme opustit dům. Moji dva bratři jsou nemocní a venku mrzne. A kam bychom šli? Jsou lidé, kteří strávili noc na ulici nebo v autech, i když mrzlo.“

 

Idlíb je jedním z posledních měst, jež ještě Asadovi lidé nemají pod kontrolou. Oblast je pod neustálým útokem syrské vlády a ruské armády. I krátce po zemětřesení ostřelovaly vládní síly tamní město Marea, jež má v rukou opozice.

Snahu obětem pomoci komplikuje snad všechno, co si dokážete představit. Po letech bojů je tamní infrastruktura zdevastovaná; zdravotnický materiál téměř neexistuje; záchranářské služby právě tak. A přesto lidé, kteří tam žijí, jsou často na mezinárodní pomoci závislí – nikoli svým pohodlím, nýbrž životy.

Cynismus vítězí

Dostat pomoc do míst, jako je Aleppo, které ovládá Asadův režim, je téměř nemožné. „V těchto oblastech je nutné koordinovat mezinárodní pomoc s Asadovou vládou,“ řekla britské BBC Anita Starostová, která pomáhá dovážet pomoc do severní Sýrie pro Medico International, organizaci na ochranu lidských práv se sídlem ve Frankfurtu. Většina peněz určených na pomoc, které projdou vládou v Damašku, končí podle Starostové právě v rukou vlády. „I v případech, že se skutečně k místním humanitárním organizacím dostanou, jsou to výhradně takové, které jsou úzce spjaty s Asadovou rodinou.“

Asadův režim zemětřesení již náležitě využívá. Jen několik dní poté požádala proasadovská organizace Syrský arabský červený půlměsíc o zrušení sankcí proti vládě.

Humanitární pomoc a další dodávky přicházely dosud pouze přes jeden hraniční přechod z Turecka, Báb al-Hawá. Tento přechod může fungovat jen díky rezoluci OSN, která však musí být každých šest měsíců obnovena. Slouží tak Damašku (a potažmo Moskvě) k vydírání Západu. A z druhé strany si přisazují i Turci. „Bude záležet i na tom, jestli Turecko humanitární koridor otevře, nebo jestli bude hrát politickou hru,“ řekla Starostová. Vsaďte si na to sami.