Jak zbavit stát dluhů a nezabít ekonomiku

S rychlým tempem, jakým Česko nabírá dluhy, rostou i starosti, jak je budeme splácet. Jestliže před pár lety mohli politici prohlašovat, že jen idiot by si nepůjčil, když je to tak levné, dnes víme, že už samotná platba úroků je nepříjemná zátěž, vytěsňující jiné výdaje. „Vracíme se k prioritě naší vlády, kterou je rozpočtová disciplína. Rozpočet plní naše závazky zvýšením výdajů na obranu a školství, nesaháme ani na sociální dávky – a to i přes rostoucí náklady na obsluhu státního dluhu,“ řekl k vládou schválenému návrhu rozpočtu na rok 2024 ministr financí Zbyněk Stanjura. 

Dlužní služba není zmiňována nadarmo, protože na ni padne o 36 procent více než v loňském rozpočtu – místo 70 miliard pozře 95 miliard korun. Navíc se jedná o „supermandatorní“ výdaj, stojící fakticky nad všemi ostatními povinnými domácími výdaji. Ty koneckonců můžete legislativní úpravou změnit (viz pravidla pro indexaci důchodů), ale přestat splácet dluhy znamená odříznout se od finančních trhů na mnoho let se všemi tomu odpovídajícími důsledky. V době, kdy čtete tyto řádky, se shodou okolností nacházím v jedné ze zemí, které na úhradu svých závazků neměly právě proto, že je v předchozích letech nabíraly jako tryskáč – a radostný pohled na Srí Lanku po „defaultu“ skutečně není.

Korporátní adiktologie

Prozatím to česká vláda schytává za to, že zvedá daně a „sahá lidem do peněženek“. To však učiní přímo či nepřímo i omezováním výdajů, jejichž krácení znamená omezování dosud plně hrazených služeb, a zvyšováním spoluúčasti. To je stejně neoblíbené a od dob regulačních poplatků také víme, že i politicky nákladné. Proto se tomu vláda vyhýbá, ale dobré náhrady nenachází.