Válka na Ukrajině ukázala, že EU zbrojení sama neutáhne. Šéf Saabu varuje před protekcionismem

Saab patří mezi největší výrobce zbraní v Evropě a jeho ředitel Micael Johansson varuje před příliš ochranářskou politikou EU při výrobě vojenské techniky a produkci zbraní a munice.

Saab patří mezi největší výrobce zbraní v Evropě a jeho ředitel Micael Johansson varuje před příliš ochranářskou politikou EU při výrobě vojenské techniky a produkci zbraní a munice.

Celý článek
0

Většina českých firem chce přijetí eura, ukázal průzkum

České firmy by většinou uvítaly zavedení společné evropské měny v Česku. Za výhodu eura považují zejména odstranění kurzového rizika a snížení transakčních nákladů. Jako rizikovou naopak vnímají společnou měnu z pohledu možného ručení za dluhy jiných států eurozóny. Vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte.

České firmy by většinou uvítaly zavedení společné evropské měny v Česku. Za výhodu eura považují zejména odstranění kurzového rizika a snížení transakčních nákladů. Jako rizikovou naopak vnímají společnou měnu z pohledu možného ručení za dluhy jiných států eurozóny. Vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte.

Celý článek
0

Komentář: Evropa ekonomicky upadá. Nic než radikální integrace a jednotný trh nepomůže

Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.

Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.

Celý článek
0

Jak vznikl moderní svět aneb Proč nás nečeká apokalypsa ani zářné zítřky

Jeden z nejvlivnějších českých rodáků Václav Smil popisuje v knize Velké proměny minulost i budoucnost světa a tvrdí, že je třeba se na globální oteplování adaptovat

Jak vznikl moderní svět aneb Proč nás nečeká apokalypsa ani zářné zítřky
ilustrační foto | Shutterstock.com

Lidé vždy rádi věštili budoucnost a různých předpovědí máme spoustu i dnes. Temně apokalyptických i těch, které lidstvu věští nejzářnější zítřky. Hvězda světové futurologie (za vystoupení si účtuje 50 až 75 tisíc dolarů) Ray Kurzweil tvrdí, že umělá inteligence bude za 23 let ode dneška výkonnější než všechny lidské mozky dohromady. Klíčové vědecké obory se díky tomu dostanou do bodu „singularity“, člověk splyne s počítačem, stane se géniem a – osvobozen od okovů tělesné existence – vyletí „do vesmíru rychlostí světla“.

Stanfordský biolog Paul Ehrlich zase už v roce 1968 přispěchal s prognózou, že „boj o výživu lidstva je ztracen“, a věštil, že „v sedmdesátých letech zemřou stovky milionů lidí hladem“. Jeho proroctví se jaksi nevyplnilo, a tak nedávno, již v éře globálního oteplování, přispěchal s ujištěním, že „nyní – poprvé – se jeví globální kolaps jako pravděpodobný“.

Čechokanaďan Václav Smil ve své nové knize Velké proměny (s podtitulem Jak se utvářel moderní svět) nepředpovídá apokalypsu ani zářné zítřky. O budoucnosti píše ve svých 78 letech skoro ostýchavě, velmi střízlivě a nepříjemně věcně: nepodaří se nám dostatečně rychle zastavit emise skleníkových plynů, a v příštích desetiletích nás proto kvůli globálnímu oteplování čeká „nevyhnutelná hospodářská, sociální a environmentální adaptace“.

Budoucnosti se ostatně věnuje jen poslední kapitola knihy. Předtím popisuje naši minulost, respektive poslední dvě staletí, během kterých se zrodil moderní svět. Vystudovaný biolog Smil je jedním z mála lidí, kteří dovedou o fungování světa přemýšlet skutečně komplexně – ve čtyřech desítkách knih, které vydal, se věnoval energetice, životnímu prostředí, zemědělství, demografii či zásadním technickým inovacím –, a Velké proměny jsou sumou toho, co celý život zkoumal. Jeho pohledu na minulost a budoucnost se díky tomu dá věřit.

Pět velkých přechodů

Na vznik moderního světa je podle Smila třeba se dívat jako na zřetězenou sérii „relativně rychlých přechodů“. Slovo „přechod“, v originále „transition“, používá Smil pro zásadní kvalitativní a kvantitativní transformace, které po roce 1800 (některé ve skutečnosti začaly dříve) zásadně proměnily fungování většiny lidských společností. Základní „přechody“ jsou podle něj čtyři a o jejich existenci se může každý člověk žijící ve vyspělém světě přesvědčit pohledem z okna nebo na obrazovku počítače.

Jde o dosud bezprecedentní růst lidské populace, (pro obyvatele měst nejhůře zaznamenatelné) zemědělské inovace, řádový nárůst objemu lidmi spotřebované energie a konečně o hluboké ekonomické změny, respektive o pozoruhodný vzestup celosvětové spotřeby. Všechny tyto velké přechody se navzájem prolínají a ovlivňují a jejich působení na přírodu vyvolalo pátý přechod, který naprosto změnil poměr mezi člověkem a životním prostředím.

Lidé žijící na pěti kontinentech v předmoderním světě se od sebe samozřejmě lišili vším možným, něco ale přece jen měli všichni společného. Za zdroj kinetické energie jim sloužily vlastní svaly, svaly jejich zvířat (v Evropě a v Číně se doplňkově používala vodní kola a větrné mlýny) a teplo získávali pálením dřeva, slámy a zvířecího trusu.

Naprostá většina lidí pracovala na polích, ale tehdejší primitivní zemědělství dokázalo vyprodukovat sotva nějaký nadbytek. Na ženu tehdy sice připadlo sedm až osm dětí, ale mizerná výživa, epidemie a asi třicetiprocentní dětská úmrtnost držely populační růst prakticky na nule, a tak v prvním tisíciletí našeho letopočtu počet lidí na světě podle Smila stagnoval, nebo dokonce lehce poklesl. Stejně „rychle“ klopýtala kupředu i globální ekonomika: během onoho prvního tisíciletí se její růst odhaduje na 0,01 procenta ročně (zdvojnásobení by trvalo sedm tisíc let) a dalších pět set let šlo zhruba o 0,1 procenta ročně. Léto střídalo léto, zima zimu, svět zůstával stabilní a člověk měl velmi slušnou jistotu, že osnova jeho života zůstane od narození do smrti stejná.

Čas zběsile pádící

Něco takového v moderním světě dávno neplatí. Představte si venkovanku narozenou po napoleonských válkách někde na Strakonicku. Na pole chodila pěšky a bosa, většinou používala dřevěné nástroje, vodu čerpala ze studně a otýpky dřeva nosila z obecního lesa. Většinou jedla brambory a různé obilné kaše, které si občas omastila sádlem nebo osladila rozvařeným ovocem. Její syn se díky svému talentu stal v sedmdesátých letech 19. století obchodníkem v Praze. Místo dřeva začal topit uhlím a po večerech si svítil petrolejem. Když se mu dařilo, mohl si u „Švertásků“ dopřát ústřice, ananas, šampaňské či ruský kaviár a později s údivem sledoval zřízení pražské telefonní ústředny. Vnuk dotyčné venkovanky jezdil na začátku 20. století do práce tramvají, uvažoval o vlastním autě a obchodní dopisy diktoval sekretářce do psacího stroje. Byt mu osvětlovala elektřina, peníze investoval do akcií českých cukrovarů a roku 1923 se dočkal pravidelného rozhlasového vysílání.

Plzeňský rodák Smil ve skutečnosti nedemonstruje překotnost proměn světa na české, ale na francouzské venkovance (Čechy v knize spolu s Američany zmiňuje jen coby excelentní příklad přejídajícího se a obézního národa) a plynule pokračuje do Číny, kde se všechny tyto překotné změny dokázaly v minulých desetiletích vtěsnat do jednoho života.

Břemena a dividendy

Demografický přechod definuje jeho počáteční a konečný stav. Na začátku je společnost s vysokou porodností i vysokou úmrtností a na konci společnost s nízkou porodností i nízkou úmrtností, mezitím ovšem dojde ke zmnohonásobení jejích příslušníků (těsně po roce 1800 žila na světě miliarda lidí, dnes takřka osm miliard). Průběh řečeného přechodu lze matematicky popsat pomocí dvou v čase se měnících veličin – poklesu úmrtnosti (hlavně dětské) a poklesu porodnosti, přičemž úmrtnost se na novou, nižší úroveň dostane rychleji než porodnost.

Z toho plyne, že zpočátku lidí rychle přibývá, poté se růst – spolu s klesající porodností – zpomaluje a nakonec se zcela zastaví, nebo se dokonce změní v pokles, k čemuž už došlo v Evropě, Rusku a Japonsku (naopak Afrika se do této fáze ještě nedostala).

Jako první tento přechod podstoupila v 19. století Evropa a za snížení dětské úmrtnosti nemohla kupodivu ani tak medicína (až do objevu sulfonamidů před devadesáti lety byla proti nakažlivým nemocem prakticky bezmocná), ale spíš lepší strava, lepší bydlení a lepší hygiena. Důvodů, proč se později začala snižovat porodnost, je víc (sekularizace, ženská emancipace…), ale ten hlavní zjevně souvisí s tím, že už nebylo třeba rodit tolik (neustále umírajících) dětí coby zajištění na stáří, a ve změněném světě se navíc vyplatilo upřednostnit kvalitu před kvantitou, tedy hodně investovat do mála dětí než málo do mnoha dětí.

Zároveň platí, že čím později se země k tomuto přechodu připojila, tím rychleji ho absolvovala. Dánsku to trvalo 200 let (1780 až 1980), skoro stejně dlouho Velké Británii a Švédsku, jižní Evropa to zvládla mnohem rychleji, Čína rychlostí blesku (1961 až 2015) a v Íránu připadalo ještě roku 1986 na ženu 6,2 dítěte, kdežto dnes jen 1,75. Důležité je uvědomit si ještě jednu okolnost: na začátku přechodu zatěžuje každou společnost příliš mnoho závislých lidí (dětí), poté – když se zvýší počet lidí v produktivním věku – se toto populační břemeno změní v dividendu a nakonec opět v břemeno, když znovu vzroste podíl závislých (tentokrát starých) lidí. Země, které dokázaly období „sklízení dividend“ využít (většina Evropy, Japonsko, Jižní Korea, Čína…), zažily bleskový ekonomický růst, ale samozřejmě ho lze i bezúčelně „prožrat“.

Nakrmit a přiotrávit

Už roku 1798 tvrdil britský ekonom Thomas Malthus, že zdroje potravy jsou limitované, a lidstvu proto pro další růst chybějí zdroje. Počet lidí se od jeho dob zvýšil osmkrát, hladomory a podvýživa jsou bohužel stále realitou, ale razantně jich ubylo – ještě v roce 1950 odhadovala FAO (Organizace pro výživu a zemědělství), že podvýživou trpí ve světě 65 procent lidí, kdežto roku 2015 šlo už jen o 10,4 procenta.

Hlavním důvodem je takřka nekonečný sled zemědělských inovací. Mezi nejdůležitější patří produktivnější druhy plodin (kdysi kukuřice dávala 1,4 až 1,8 tuny zrna na hektar, hybridní kultivary zvedly do roku 1960 výnos na 3,4 tuny, kolem roku 2000 to bylo už 8,6 tuny a geneticky zmanipulovaná kukuřice od firmy Dekalb Genetics, která roku 2015 rostla na většině amerických polí, přidala ještě další dvě tuny), mechanizace (třeba traktor o síle 600 koní, který je schopný skosit 32 řádek kukuřice najednou), všechny ty škaredě znějící chemické postřiky (herbicidy, fungicidy, pesticidy) a samozřejmě umělá hnojiva.

Vůbec nejdůležitější zemědělský (a možná nejen zemědělský) vynález všech dob mají na svém kontě němečtí chemikové Fritz Haber a Carl Bosch, kteří těsně před první světovou válkou přišli na to, jak vyrábět ze vzdušného dusíku amoniak. Dnes se Haberovým–Boschovým procesem vyrábí zhruba 150 milionů tun amoniaku a bez – v přírodě nedostatkových – dusíkatých hnojiv by podle Smila nemělo 45 procent lidí co jíst.

Má to samozřejmě své stíny. Moderní zemědělství je mimořádně energeticky náročné, a tak každých 700 gramů mouky na upečení chleba nebo každé kuřecí prso v sobě „obsahují“ zhruba 80 gramů nafty.

Jak se pálilo uhlí

Moderní svět si lze bez přechodu k uhlí (a později k ropě a zemnímu plynu) stěží představit. Příkladů se dá najít spousta, tak alespoň jeden za všechny – kdyby se dnes železo stejně jako v předmoderním světě získávalo pomocí dřevěného uhlí, všechny dnes kácené stromy by stačily na vytavení pouze čtyřiceti procent produkovaného železa. V Anglii se uhlí těží od 16. století a už roku 1620 z něj pocházela polovina tepelné energie v zemi. Právě uhlí, ocel a železo poháněly průmyslovou revoluci, která v 19. století vedla k industrializaci Velké Británie, Evropy a Spojených států, tedy části planety, v níž se zrodil moderní svět.

Ropa se začala ve velkém těžit až ve 20. století a roku 1967 překonal její podíl na výrobě energií uhlí. Brzy poté přišel na řadu plyn. Detaily nechme stranou, ale pro výhled do budoucnosti je důležité, co se poté dělo s uhlím. Ve vyspělém světě se ho pálilo čím dál míň (dokonce i sama Británie uzavřela v prosinci 2015 svůj poslední důl), jenže rozvíjející se země – hlavně Čína a Indie – ženou svůj rostoucí průmysl kupředu právě uhlím.

Převedeno do čísel to vypadá tak, že spotřeba uhlí ve 20. století stoupla 4,7krát a do roku 2020 ještě o dalších sedmdesát procent. Jinak řečeno, už před 55 lety se pálilo víc ropy než uhlí, jenže absolutní spotřeba uhlí dál roste. Podobné to může být s přechodem na obnovitelné zdroje energie. Představa, že transformace zabere pouhých několik let, je podle Smila „fundamentálním nepochopením samé podstaty energetických přechodů“.

Úspěchy a zaplacená cena

Na růst světové ekonomiky se dá hledět z mnoha různých úhlů a Smil to také dělá. My se ale zaměříme jen na spotřebu. Nejhrubější představu o proměnách spotřeby v čase si lze udělat z odhadů, kolik biologických i nebiologických materiálů (tedy všeho od jídla a dřeva přes železo a cihly až po umělé hmoty a ropu) jednotlivé společnosti spotřebují. Lidem v tradičních venkovských společnostech stačilo ročně pět až sedm tun, dnešní Američané a Němci spotřebují 85 tun a z vyspělých národů se výrazně vydělují jen Japonci s „pouhými“ padesáti tunami. A ještě jinak. Zatímco roku 1900 utratila americká rodina 85 procent rozpočtu za jídlo, služby a bydlení, o sto let později to bylo již jen padesát procent (z mnohem většího rozpočtu).

Právě z tohoto rozdílu se zrodila moderní konzumní společnost nakupující stále více aut a domácích spotřebičů, ale také čistě luxusních položek – šperků, kosmetiky, cizokrajného ovoce, leteckých zájezdů či balené vody (český spor o to, zda je levicová, či pravicová, je pod Smilovu rozlišovací schopnost).

ilustrační foto
Shutterstock.com

Dlouhodobý růst globální ekonomiky (podle historických řad Anguse Maddisona rostla v letech 1830 až 2003 v průměru o 2,2 procenta ročně) přinesl spolu se zemědělskými a dalšími inovacemi světu mnoho dobrého. Asi nejpozoruhodnějším úspěchem je skutečnost, že energetická hodnota vyprodukovaných potravin rostla ve 20. století podle Smilových propočtů zhruba o polovinu rychleji než populace. Střední délka života ve vyspělých zemích se kromě toho od roku 1800 zdvojnásobila (ze čtyřiceti na osmdesát let) a razantně poklesla dětská úmrtnost.

Lidský život se stal pohodlnějším a příjemnějším než kdy dřív, obrovsky vzrostla úroveň vzdělání a tok informací je dnes o mnoho řádů vyšší než dřív (úhrnná textová informace veškerých světových knihoven z dob před vynálezem knihtisku by se vtěsnala na disk o kapacitě sto gigabytů, tedy do každého lepšího mobilu).

Jsou to skvělé úspěchy, jenže vysoká je i zaplacená cena. Země přišla o velkou část své „divočiny“ (roku 2009 se tímto slovem dalo popsat jen 23 procent souše a v Evropě kromě malých území ve Švédsku už žádná nezbyla) a biodiverzity, dusík a fosfor z umělých hnojiv vytvářejí v oceánech mrtvé zóny, z nebe padají kyselé deště, ubývá pitné vody a skleníkové plyny způsobují globální oteplování.

Adaptujme se

Když vezmeme v potaz jen to poslední, zní podle Smila úkol do příštích desetiletí následovně: zbavit se každý rok deseti miliard tun fosilního uhlíku, uživit přitom deset miliard lidí a udržet fungování globální ekonomiky, která každoročně produkuje statky v hodnotě sto bilionů dolarů. Už to samo o sobě je náročné, navíc prostor pro další zvyšování spotřeby je obrovský. Jen čtyřicet procent čínských rodin vlastní auto (v Americe připadají na rodinu dvě), spotřeba energie v Indii má do roku 2047 vzrůst zhruba pětkrát a v Africe by mělo do roku 2050 přibýt zhruba 900 milionů lidí. Jistě by bylo krásné, kdyby se všechny státy na světě dokázaly domluvit.

Jenže jak se chcete dohodnout třeba s takovým Putinem? Reakce na klimatickou krizi proto připomíná a nadále podle Smila připomínat bude kombinaci „agresivní vynalézavosti a nepochopitelného otálení, účinného přizpůsobování se a pobuřující neschopnosti včasné reakce“. Navíc i kdyby bohaté státy nakrásně omezily svou energetickou spotřebu na polovinu, výše popsané přírůstky by to stejně nedokázalo vyvážit.

Energetické přechody jsou podle Smila z podstaty zdlouhavé, a tak se klimatické dohody – i přes veškerou rozumnou a chvályhodnou snahu – nepodaří naplnit. Bude se proto nutné adaptovat a počítat s tím, že se svět hodně změní. Investovat zdroje do těchto příprav by, jak tvrdí, „bylo možná prozíravější než důvěřovat v nevyhnutelný úspěch výjimečně rychlých a dostatečně transformativních technických inovací“, které mají do roku 2050 stlačit emise oxidu uhličitého na nulu.

Věštit apokalypsu není podle Smila namístě, je však nutné pochopit, že přechody, které nás čekají, budou stejně zásadní jako ty, „které lidstvo zažilo ve 20. století“. Máme se na co těšit.