Green Deal v režimu „Fit for 90“: CERGE a Oxford bijí na poplach, hrozí astronomické náklady
Shutterstock.com
Komise navzdory nesouhlasu států prosazuje tvrdší Green Deal. Cena za tunu CO₂ může být extrémní
Na dnešním summitu EU v Bruselu budou lídři členských zemí jednat i o zpřísnění Green Dealu. Evropská komise letos v červenci představila plán, který má přitvrdit Green Deal, a to přesto, že řada členských států EU volala naopak po jeho zmírnění. Brusel chce do roku 2040 redukovat emise o 90 procent v porovnání s rokem 1990. Takovýto záměr, jemuž lze přezdívat „Fit for 90“, by mohl znamenat zásadní pokročení v likvidaci eurounijního průmyslu. To proto, že cena emisní povolenky, kterou takový plán předpokládá, má potenciál vylétnout do astronomických výšin.
HLAVNÍ EKONOM TRINITY BANK, ČLEN NÁRODNÍ EKONOMICKÉ RADY VLÁDY
Nad drakoničností záměru Evropské komise se pozastavují i experti tak renomovaných pracovišť, jako je Oxfordský institut pro energetická studia nebo pražské CERGE, tedy společné pracoviště Univerzity Karlovy a Ekonomického institutu České akademie věd.
Letos v březnu Oxfordský institut pro energetická studie publikoval studii Decarbonisation in Europe: Modelling Economic Feasibility and the Glidepath for Gas. Její autor, Kong Chyong, v ní dospívá k ústřednímu závěru, který vyráží dech. Pokud by se měl záměr Evropské komise naplnit, pokud by se tedy měl naplnit zamýšlený program „Fit for 90“, bude roku 2040 činit náklad dodatečného snížení emisí hned 17 246 eur za vypuštěnou tunu oxidu uhličitého či ekvivalent. To je v přepočtu dle dnešního kursu takřka 420 000 korun. Samozřejmě, náklad dodatečného snížení emisí ještě nutně nepředstavuje přímo cenu povolenky, ta je od něj však odvozena. Středobodem ekonomické teorie emisních povolenek je totiž to, že na plně funkčním trhu s povolenkami firmy a podniky, případně také domácnosti, jednají tak, že se dodatečný náklad snížení emisí srovnává s cenou povolenky. Pokud totiž například firma shledá, že dodatečné snížení emisí o jednotku ji vyjde levněji než pořízení povolenky, uskutečňuje zisk tím, že emise sníží, načež nemusí odpovídající povolenku nakupovat, případně – pokud je má v zásobě – ji může prodat. Jestliže naopak vyjde povolenka levněji, než odpovídá nákladu dodatečné redukce emisí, firma pořídí povolenku. Jinak by ji čekaly sankce, případně dokonce vynucené ukončení podnikání. Výsledkem tak je plošný proces takzvané arbitráže, kdy se v každém časovém okamžiku agregovaný náklad dodatečného snížení emisí všech firem na trhu srovnává s cenou povolenky.
V praxi však trh plně funkční nebývá. Třeba proto, že pro některé firmy může být snížení rozsahu výroby, a tedy emisí, což je vedle modernizace další cesta k požadované dekarbonizační metě, nákladnější než hrozící sankce. Firma tak raději akceptuje sankce, než by požadovaným způsobem dekarbonizovala. I tak však náklad dodatečného snížení emisí představuje aproximaci ceny povolenky. Z čehož plyne, že během patnácti let se cena povolenky má vyšplhat ze současných v přepočtu zhruba 1900 Kč do statisícových hodnot, potenciálně do blízkosti zmíněné sumy 420 000 Kč, měl-li by být plněn záměr Evropské komise a její „Fit for 90“. Připomeňme, že už nynější cena povolenek, aktuálně tedy oněch zhruba 1000 Kč, je nejvyšší na světě, porovnáváme-li ty ekonomiky, které povolenky tedy vůbec zavedly. Na tuto skutečnost upozorňuje například loňská Draghiho zpráva ke konkurenceschopnosti EU. Poměrně vysoká cena povolenek EU je klíčovým zdrojem povážlivě klesající konkurenceschopnosti firem a podniků EU ve světovém měřítku. Pokud by tato cena měla být nejpozději během patnácti let hned o dva řády výše, těžko to může znamenat něco jiného než zásadní pokročení v likvidaci evropského průmyslu.
Obrovských nákladů programu „Fit for 90“ si všímá také Silvester van Koten ze zmíněného pracoviště CERGE. Ve své letošní červencové studii s názvem The EU ETS is unprepared for 2040 and beyond konstatuje, že nový plán Evropské komise na snižování emisí představuje hrozbu „neúnosně vysokých cen povolenek a (…) neúnosně vysokých nákladů dodatečného snížení emisí a také celospolečenských ekonomických nákladů.“ Proč podle van Kotena mají jím zmíněné náklady vystoupat tak vysoko? Ze dvou zásadních důvodů. Zaprvé, bruselský program „Fit for 90“ předpokládá bezpříkladně hlubokou dekarbonizaci, přičemž závisí na mnoha okolnostech, jejichž naplnění je zatím nejisté. Například se opírá o přesvědčení, že vývoj nových dekarbonizačních technologií typu zeleného vodíku se bude odehrávat optimálně, stejně jako navyšování jejich faktické kapacity. A to navzdory tomu, že zatím jejich rozvoj spíše zaostává za původně předpokládaným harmonogramem.
Za druhé proto, že regulační mechanismus, mající cenu povolenek držet v žádoucích mezích, není dostatečně účinný, aby neúnosně vysoké ceně zabránil. Tento mechanismus, takzvaná rezerva tržní stability nebo mechanismus pro stabilizaci trhu (MSR), má – například – uvolnit určité množství nových povolenek, jestliže je jejich cena příliš vysoká. Jenže pokud se třeba firmy v očekávání růstu ceny povolenek těmito povolenkami předzásobují, aniž by je zatím uplatňovaly, přechodně se může jevit, že povolenek je na trhu příliš. Mechanismus pro stabilizaci trhu tak část povolenek z trhu stáhne. Takže ve výsledku růst cen povolenek ještě zesílí. Mechanismus stabilizace se tak stává spíše „mechanismem destabilizace“, neboť již tak vysokou cenu povolenky ještě zvedá. Mechanismus stabilizace trhu také není konstruován tak, aby reagoval přímo na cenu povolenky. Reaguje pouze na jejich počet v oběhu, a to ještě jen nedokonale. Ve výsledku tak není s to účinně bránit excesivně vysoké ceně povolenek. A ani jejich sice postupnému, ale zato rozsahem zásadnímu cenovému vzrůstu. Tolik Silvester van Koten. Proč tedy přes všechny nedokonalosti a zarážející nepřipravenost teď Evropská komise tolik tlačí nový „Fit for 90“, o němž se tedy dnes bude jednat v Bruselu? Dost možná proto, že už kolem roku 2030 klesne podíl EU na globálních emisích oxidu uhličitého pod 5 %. Budou se pak o nutnosti provádět další opatření na potlačení emisí hůře přesvědčovat i ti obyvatelé, kteří dosud zelené ideologii podléhali poměrně snadno. S nižšími jednotkami procent globálních emisí bude Green Deal EU sám o sobě tou dobou z hlediska boje s klimatickou změnou k ničemu už až moc zřetelně. Je třeba tedy do toho času členské státy zavázat k dalším opatřením, k dalším sankcím plynoucích z jejich případného neplnění…
