„Na pytel cementu připadne 50 % ceny povolenky.“ říká Jaroslav Koutňák z PSP Engineering o reálných dopadech Green Dealu
Český těžký průmysl se během posledních tří desetiletí dramaticky proměnil. Řada tradičních odvětví zanikla, některá se přesunula do zahraničí, jiná přežila jen díky úzké specializaci a schopnosti přizpůsobit se. Jedním z těch, kteří obstáli, je přerovská PSP Engineering – firma, která letos slaví 75 let existence a stále patří mezi světově uznávané hráče v oboru technologií pro zpracování nerostných surovin.
šéfredaktor
V rozhovoru pro podcast Českej kapitál to říká Jaroslav Koutňák, dlouholetý manažer společnosti, která dnes realizuje mimo jiné i projekt kompletní cementárny v Uzbekistánu za čtyři miliardy korun.
Z Přerova mezi světovou elitu
PSP Engineering se specializuje na technologie pro výrobu cementu, vápna a dalších stavebních materiálů. Není to lukrativní ani viditelný obor, ale bez něj by se nepostavila jediná dálnice, železnice ani bytový dům.
„Podobných firem v Evropě spočítáte na prstech jedné ruky. A i ve světě jich není mnoho,“ říká Koutňák.
Právě extrémní specializace a dlouhodobá kontinuita podle něj vysvětlují, proč dokázala firma přežít všechny ekonomické otřesy – od transformace devadesátých let přes finanční krizi až po covid.
Setrvačnost jako štít proti krizím
PSP Engineering využívá výhodu, kterou jiné obory nemají: zakázky trvající roky a velkou setrvačnost celého sektoru.
Zatímco firmy orientované na spotřební zboží pocítily covid prakticky ze dne na den, ve zpracování surovin výroba běžela dál. Teprve když krize skončila, zpomalily investice – jenže s odstupem, a tedy i s větší možností se přizpůsobit.
„Když přijde krize, dokončujeme rozjeté projekty. Když skončí, teprve pak se u nás projeví zpomalení nových investic. Není to tak nárazové,“ dodává Koutňák.
Cementárna řízená dvěma lidmi
Ačkoliv je obor všeobecně považován za technologicky konzervativní, během posledních dvaceti let zažil tichou revoluci. Tu přinesla především automatizace.
Koutňák uvádí příklad cementárny v Radotíně. Moderní provoz zde běží 300 dní v roce non-stop, přičemž na velíně sedí nepřetržitě jen dva operátoři – jeden pro slinkovou, druhý pro cementovou část výroby.
To, co dříve dělaly desítky lidí ručně, dnes obstarávají obstarává zautomatizované technika.
Výsledkem je téměř bezobslužný provoz a minimální zásah člověka – nejen z důvodu efektivity, ale i bezpečnosti.
Krátkodobý kapitál ničí strategické projekty
Zásadním tématem, které Koutňák zmiňuje, je extrémní tlak investorů na návratnost. Dnes se podle něj schvalují už jen projekty, které se zaplatí do tří let.
„Jakmile je návratnost čtyři nebo pět let, začíná velká diskuze. Nad pět let? To je skoro neprojednatelné.“
Tento trend podle něj decimuje strategické investice: energetiku, hutnictví i stavební materiály. Dlouhodobé projekty reálně podporuje už jen stát, a to jen někde – typicky u jaderné energetiky.
Green Deal a povolenky: největší výzva v historii cementu
Sektor výroby cementu nyní řeší ještě mnohem větší tlak: emisní povolenky a zelenou legislativu.
Problém je, že při rozkladu vápence vzniká CO₂ přímo jako vedlejší produkt chemické reakce. Na tunu cementu tak připadá zhruba 700 kg CO₂. A to znamená jediné: bude draho.
„V roce 2030 může cena povolenky tvořit klidně 50 % ceny pytle cementu. Vypadá to neudržitelně, ale cesta existuje,“ říká Koutňák.
Řešení vidí dvě:
Pasivní: zachytávat CO₂ a ukládat ho pod zem
Využít lze třeba vyčerpaná ložiska ropy nebo zemního plynu.
Aktivní: nahradit část slinku jiným pojivem
Největším trendem jsou kalcinované jíly, které po zahřátí a semletí fungují jako hydraulický materiál. Nejsou vhodné pro mosty či výškové budovy, ale u běžných staveb mohou zásadně snížit emise i cenu.
Proč se v Česku nestaví nové cementárny
Zatímco svět – zejména Asie – staví nové cementárny s kapacitou až 10 tisíc tun slinku denně, v Česku je podobná investice prakticky nemyslitelná.
Důvody jsou tři:
Nízká spotřeba cementu: Česko má cca 300–400 kg cementu na osobu ročně – oproti čínskému průměru přes 1000 kg.
Stárnoucí populace: Bude víc potřeba domovů pro seniory než nové dálnice nebo rychlotratě.
Administrativní neprostupnost: „Je téměř nemožné získat povolení. Stačí jeden aktivistický spolek a projekt stojí,“ říká Koutňák.
Výsledkem je, že se české cementárny udržují jen jako stabilní základ, nikoliv jako růstový sektor.
Uzbekistán: nová cementárna za 4 miliardy
Právě proto PSP Engineering expanduje tam, kde je poptávka. Aktuálně staví cementárnu v Uzbekistánu – zemi, která má před sebou desítky let intenzivní výstavby.
Projekt o kapacitě milion tun cementu ročně vznikl po pěti letech postupné práce na menších kontraktech v regionu. Bude pokrývat cca 5 % uzbecké spotřeby cementu. Kdyby vznikl v Česku, znamenal by navýšení kapacity země o zhruba 20 %.
Budoucnost oboru a mladí lidé
Má těžký průmysl šanci oslovit mladé techniky? Koutňák je realista – mnoho studentů láká spíše trendy obory s rychlým výdělkem.
Přesto upozorňuje, že dlouhodobě stabilní obory jsou často ty nejméně blyštivé: potraviny, energie, stavebnictví.
„Celý vývoj společnosti stojí na zpracování surovin. Bez toho by žádný technologický pokrok nebyl – od doby kamenné po dnešek.“
75 let PSP Engineering: nepřerušovaná kontinuita
U příležitosti výročí chce firma připomenout nejen vlastní úspěchy, ale i roli průmyslu v české ekonomice.
„Jsme exportní firma. Stát, který nemá strategické suroviny, musí žít z toho, co dokáže vyrobit a prodat. Nemůžeme jen spotřebovat to, co vybudovali naši předchůdci. Musíme k tomu něco přidat.“
V tom spočívá i hlavní poselství přerovské firmy: stabilita, kontinuita a dlouhodobá hodnota, kterou moderní ekonomika často přehlíží.
PSP Engineering je vzorovou ukázkou české průmyslové tradice: žádné líbivé pozlátko, ale hluboké technické know-how, které se buduje generace.
