Francouzská armáda v Mali
Shutterstock.com
Konec Françafrique? Francie se snaží setřást stíny vlastní minulosti
Vztah mezi Francií a jejími bývalými koloniemi se mění – alespoň podle oficiálního narativu. Ale realita zůstává složitější.
šéfredaktor
Jedno slovo způsobuje v Paříži dlouhodobé rozpaky: Françafrique. Označuje spletitou síť politických, ekonomických a vojenských vazeb, které Francie po desetiletí budovala se svými bývalými africkými koloniemi.
Zpočátku mělo jít o partnerskou spolupráci, dnes ale termín připomíná neokoloniální systém závislosti a zákulisního vlivu. A i když se z oficiálního slovníku francouzské diplomacie vytratil, jeho ozvěny stále rezonují napříč africkým kontinentem.
Poprvé se výraz Françafrique objevil v roce 1945 z pera novináře Jeana Piota, který jím chtěl posílit vizi obnoveného francouzského impéria. Později jej převzal Félix Houphouët-Boigny, první prezident nezávislého Pobřeží slonoviny, a dal mu pozitivní nádech – společný jazyk, kulturní blízkost, ekonomické propojení.
Jenže s knihou Françafrique: Nejdelší skandál republiky od ekonoma François-Xaviera Verschavea (1998) přišel zlom. Termín se změnil v obžalobu – symbol skryté moci, korupce a zasahování do suverenity.
Měkká síla tvrdými metodami
V srdci systému stál Jacques Foccart, dlouholetý poradce pro africké záležitosti francouzských prezidentů. Právě on vystavěl neformální aparát, který operoval mimo dohled veřejnosti a standardní diplomacie. Tento paralelní vesmír stál na třech pilířích: vojenské přítomnosti, hospodářských zájmů a osobních sítí.
Francie si po africké dekolonizaci 60. let ponechala možnost vojenských zásahů na základě bilaterálních dohod. Operace Manta v Čadu (1983) či Serval v Mali (2013) ilustrují tuto roli „ochránce přátel Francie“. V Elysejském paláci působila tzv. africká buňka – síť poradců, agentů a kontaktů, která řídila zákulisní vztahy s africkými režimy.
Ekonomická rovina byla stejně strategická. Měna frank CFA, zavedená už v roce 1945, vázala africké ekonomiky na francouzský finanční systém. Společnosti jako Elf, Bouygues nebo Total měly privilegovaný přístup k přírodním zdrojům a infrastruktuře.
Část zisků proudila zpět do afrických politických struktur – jako „podpora stability“. Aféra Elf-Aquitaine v 90. letech odhalila rozsáhlou korupční síť sahající od Paříže až po africké hlavní města.
Třetím pilířem byly osobní vazby. Síť obchodníků, diplomatů a vojáků vytvářela paralelní strukturu, která často nahrazovala oficiální kanály. Jak v roce 2024 popsaly memoáry Roberta Bourgiho – Foccartova nástupce a neformálního vyjednavače –, celý systém stál na přátelství, důvěře a tichých dohodách.
Rétorika vs. realita
Zlomovým momentem měl být projev prezidenta Françoise Mitterranda v La Baule v roce 1990: francouzská pomoc bude nově vázána na demokratické reformy. Od té doby prezidenti Chirac, Sarkozy i Hollande opakovaně slibovali konec Françafrique. Přesto Francie nadále zasahovala – v Pobřeží slonoviny (2002), Mali (2013) i na širším území Sahelu (do 2023).
Za prezidenta Emmanuela Macrona přišla další vlna „nového začátku“. V roce 2017 v Ouagadougou prohlásil, že je třeba opustit paternalistický model. Slíbil partnerství rovných, návrat uloupeného umění, uznání historických vin a nový formát summitů.
Jenže změny zůstaly částečné. Francouzská vojska dál operovala v regionu, frank CFA sice změnil název, ale ne podstatu, a francouzské firmy si udržely silné postavení.
Výsledkem je rostoucí nedůvěra. V Mali, Nigeru či Burkině Faso sílí pan-africký diskurz suverenity. A někde vedl až ke svržení režimů. Symbolické změny nestačí – zvlášť když hlubší struktury přežívají.
Nová Afrika, staré stíny
Dnes už Francie není jediným hráčem. Afrika otevřela dveře dalším mocnostem: Číně, Turecku, Rusku i zemím Perského zálivu. Francouzská exkluzivita je minulostí, kontinent se emancipuje. Mladá generace Afričanů sleduje vztahy s Paříží bez sentimentu – spíše s podezřením.
Francie odpovídá strategickým přehodnocením: důraz na podporu občanské společnosti, vzdělání, kulturu. Ale jak upozorňuje Christophe Premat, autor analýzy: „Mluvit o Françafrique dnes znamená nejen odhalovat historii, ale také neklidné dědictví.“
Systém Foccartových sítí možná skončil, ale emocionální paměť a ekonomické zájmy přetrvávají. Françafrique je dnes méně strukturou než optikou – prismatem, skrze nějž Afrika a Francie vnímají své vzájemné vztahy. A to je dědictví, které se nedá setřást jedním projevem.
