Letos se zvedání minimální mzdy obešlo bez velkého křiku. Vláda přidala šestnáct stovek, odboráři chtěli 2200 a zaměstnavatelé jen tisícovku. Takže takové politické rozhodnutí na půl cesty. Odboráři ani zaměstnavatelé neprotestují. Ono se stejně přidává ve většině firem a ty nízké mzdy rostou v posledních letech v procentech citelně rychleji než ty vysoké.
Vláda tak v klidu a relativně pomalu aplikuje požadavek Evropské unie, aby minimální mzda postupně dosáhla padesáti procent mzdy průměrné. V Česku budeme příští rok tímto rozhodnutím na 41 procentech a do pěti let podle současně přijatých pravidel na 45 procentech.
Vousatý fetiš odborářů
Minimální mzda je přitom už pořádně vousatý fetiš odborářů a levicových politiků, jímž demonstrují svůj boj s vykořisťovatelskými zaměstnavateli. A fetiš je to zcela lichý, protože na číslech nelze dokázat, že v zemích, kde tento institut nefunguje, je odměňování za práci horší a nespravedlivější než v těch, které mají minimální mzdu vysokou.
Sociální bojovníci často kritizují, že minimální mzda je u nás jedna z nejnižších v Evropě – dokonce nižší než v některých dalších postkomunistických a chudších státech.
Na celkovou mzdovou úroveň ale tato socialistická regulace nemá valný vliv. Ukazuje to i skutečnost, že mezi členy EU není minimální mzda jako celostátně platný limit vůbec zavedena v šesti zemích. Mezi nimi je třeba Rakousko, Švédsko, Dánsko a Finsko, což rozhodně nejsou státy, kde by pracující lid strádal.
Mzdové náklady se zvednou o pět miliard
Zaměstnavatele minimální tarify až tak moc nezajímají, protože tak špatně placených lidí mívají ve firmě naprosté minimum. Problém jsou zaručené mzdy (výše zaručené mzdy je navázaná na mzdu minimální), zejména ty z dolní poloviny stupnice. Na těch už jsou, především v chudších regionech, velké skupiny nekvalifikovaných zaměstnanců v gastronomii či ve stavebnictví.
Podle statistiky ministerstva práce jde celkem o jeden a půl milionu lidí, na které se vztahuje minimální mzda a následující dvě úrovně mzdy zaručené. Na minimálním tarifu je přitom jen nějakých sto tisíc lidí. Z toho půldruhého milionu, na něž se státní pravidla odměňování vztahují, jistě velká část bere více. Nicméně podniky to pocítí.
Propočet ministerstva práce předpokládá, že mzdové náklady se příští rok z titulu navýšení minimální a zaručené mzdy zvednou o pět miliard korun, což není vůbec málo. Jen pro srovnání, pomoc se zdražením regulovaných složek elektřiny přinese do firem pouze tři a půl miliardy.
Špatná zpráva pro podniky
Pro podniky to tudíž není dobrá zpráva. Sice si v inflačních časech namastily kapsu, ale nyní ziskovost zase klesne. Mnohé náklady totiž porostou dál a už je nepůjde tak snadno promítnout do cen.
Pro erár je ale podstatné, že o více než dvě miliardy korun stoupne inkaso sociálního a zdravotního pojištění. A to se počítá. Jak je z hlediska výnosů daní výhodné, že takové navýšení (s perspektivou dalšího pokračování stejným tempem v příštích letech) vyžene nekvalifikované lidi do švarcsystému nebo rovnou k práci načerno, nikdo neřeší.
