ECB v poslední zprávě o finanční stabilitě varuje před rostoucími dluhy
foto Shutterstock.com
Krize EU
Evropskou ekonomiku čekají těžké časy. Německo a Francie se otřásají v základech
Chřadnoucí Německo se stává nebezpečnou rozbuškou, která může spustit rozsáhlou krizi nejen eurozóny – a nejen dluhovou, jejíž důsledky by byly ve srovnání s patnáct let starou řeckou krizí mnohonásobně dramatičtější.
hlavní komentátor
Ve Francii padla menšinová vláda Michela Barniera. Zcela hladce, hlasy krajní levice a lepenovců, kteří mají dohromady v parlamentu hladkou většinu. Spouštěčem byl rozpočet pro příští rok, kterým se vláda pokoušela přibrzdit dramatické zadlužování země. Letošní deficit přesahuje šest procent HDP a podle plánů se měl dostat k úrovni maastrichtských kritérií na konci dekády. To fakt není moc ambiciózní program, když země hospodaří se státním dluhem ve výši 113 procent a podle prognóz by během následujících dvou let měla být na 118, a dohánět tak Itálii. Barnier před hlasováním o důvěře upozornil, že aktuálně země vydává na obsluhu dluhu více než na obranu.
Francie má přitom už velmi vysoké zdanění. Daňová kvóta dosahuje 46 procent a je nejvyšší v EU. Jakékoli škrty vyhánějí davy do ulic, kde pak hoří auta a rabují se obchody.
Když to srovnáme s Českem, tak kdybychom hospodařili jako Francie, tak na daních vybereme skoro o bilion korun více a ještě by nám 420 miliard do vyrovnaného rozpočtu chybělo. A státní dluh by nebyl 3,3 bilionu ale téměř třikrát tolik.
Druhé největší ekonomice v Evropě trhy sice leccos odpustí, ale země se stává nebezpečnou rozbuškou, která může spustit rozsáhlou krizi nejen eurozóny – a nejen dluhovou, jejíž důsledky by byly ve srovnání s patnáct let starou řeckou krizí mnohonásobně dramatičtější. Ostatně ECB v poslední zprávě o finanční stabilitě varuje před rostoucími dluhy podvazujícími možnosti vlád stimulovat ekonomiku a podporovat strukturální změny. A konstatuje, že trhy na příznaky nezvládání dluhů již reagují zvýšením rizikových přirážek k úročení státních dluhů. Francie si půjčuje o devadesát bodů dráž něž Německo a stejně jako Řecko.
Ve Francii se ale otřásá celý politický systém. A schopnost řešit vážné problémy se vytratila. Wall Street Journal píše jasně: „Středeční hlasování v Paříži ukazuje hrozbu, že se druhá největší ekonomika eurozóny stane neovladatelnou. Rostoucí roztříštěnost a polarizace francouzské politické scény testuje základy demokracie. Naposledy Národní shromáždění svrhlo vládu v roce 1962, kdy se Francie vzpamatovávala z následků alžírské války za nezávislost a atentátu na tehdejšího prezidenta de Gaulla.“
Francie má prezidentský systém a prezidentské volby mají být až v roce 2027. Zda do té doby vydrží Emanuel Macron v úřadu, je otázkou. Stejně jako to, co by v tom úřadu vlastně dělal, když parlament kontroluje opozice a jeho vláda neprosadí vůbec nic. Momentálně nikdo ani netuší, jak se bude hospodařit po novém roce bez schváleného rozpočtu.
A v případných mimořádných volbách je zvolení Le Penové nebo někoho z jejího nacionalistického Národního shromáždění, případně z krajně levicové strany politického spektra, velmi pravděpodobné.
Mezitím v ekonomicky zamrzlém Německu spořádaně čekáme na předčasné volby v únoru, z nichž vzejde jako vítěz takřka jistě Friedrich Merz se svou CDU. Má ambiciózní reformní program v podobě snižování daní a regulací, reformu sociálního systému i obnovení jaderné energetiky. Jenže bude potřebovat koaličního partnera. Tím bude buď SPD současného kancléře Olafa Scholze, nebo Zelení. Takže to si Němci mohou většinu reforem rovnou škrtnout. S výjimkou rozvolnění dluhové brzdy, která omezovala německé utrácení, a CDU ji donedávna bránila. To překvapivě podporuje už i dříve přísná Bundesbanka, jejíž šéf Joachim Nagel v rozhovoru pro Financial Times prohlásil, že uvolnění dluhové brzdy, aby bylo možné zvýšit výdaje na infrastrukturu a obranu, by byl „velmi chytrý přístup“. Ne že by Německo tyto investice nepotřebovalo. Mohou pomoci nastartovat skomírající ekonomiku.
Na druhou stranu je Německo poslední z rozhodujících ekonomik eurozóny, která má fiskál tak nějak v pořádku a drží dluh u maastrichtské šedesátiprocentní hranice.
Uvolnění rozpočtové politiky ve spojení s levicovým koaličním partnerem pak povede k rozpliznutí jakýchkoli potřebných reforem. A na takový neúspěch číhá druhá nejsilnější německá partaj – AfD, která podle listu Der Spiegel plánuje nejen opuštění eurozóny, ale i celé EU a její přetvoření v mnohem volnější Hospodářské společenství. Což po dalších volbách může docela dobře být nová německá politika, protože AfD pro ni má parťáka v podobě postkomunistické partaje Sarah Wagenknechtové. A Němci mají už dosavadní politiky fakt plné zuby.
V Bruselu se přitom dál tančí zelené rituální tance za záchranu planety, zatímco záchranu samotné EU nechaly unijní špičky naplánovat Italy Maria Draghiho a Enrica Letta, politiky ekonomicky nejméně úspěšné země EU posledních dvaceti let. A nikoho nepřekvapuje, že základem záchrany má být společné zadlužení celé Unie, když už významná část členských zemí své dluhy přestává zvládat.
A v Praze pak vedeme plytké diskuse o zavedení eura a přitulení se k tomu správnému integračnímu jádru EU a nikdo se moc nezabývá tím, co se v tom jádru dnes děje a jaké to může mít důsledky nejen pro evropskou měnu, ale pro celý společný trh, na jehož fungování jsme existenčně závislí.
