Ukaž zelené světlo, a pak se zasekni. Nabíječky EV v USA selhávají

Ukaž zelené světlo, a pak se zasekni. Nabíječky EV v USA selhávají

Shutterstock.com

Dostupné, ale nefunkční: Amerika má problém s nabíječkami pro elektromobily

Americká infrastruktura pro nabíjení elektromobilů na papíře vzkvétá – 64 % obyvatel žije do tří kilometrů od nabíjecí stanice a dostupnost se chlubí téměř 99% provozuschopností. Jenže realita za volantem je jiná: téměř třetina pokusů o nabití končí fiaskem. Nová zpráva ChargerHelp! ukazuje, že za statistikami dostupnosti se skrývá složitý labyrint softwarových nekompatibilit, zastaralého hardwaru a chybějících standardů.

Michael Skřivan

Michael Skřivan

šéfredaktor

Zpráva 2025 EV Charging Reliability Report od společnosti ChargerHelp! zpracovala data z více než 100 000 nabíjecích relací na 2 400 stanicích po celých Spojených státech. Závěr je jasný: pouze 71 % pokusů o dobití elektromobilu je skutečně úspěšných, přestože samotná infrastruktura vykazuje 98,7 až 99 % tzv. uptime – tedy dostupnosti.

„Uptime nám říká, zda je nabíječka k dispozici, ale neříká nám, jestli si tam řidič skutečně může zapojit auto a na první pokus se mu podaří začít nabíjet,“ řekla podle webu FreightWaves výkonná ředitelka ChargerHelp! Kameale Terry. Podle ní by se měl místo statistik provozuschopnosti používat ukazatel FTCSR – first-time charge success rate, tedy úspěšnost nabíjení na první pokus. „FTCSR zachycuje skutečnou zkušenost řidiče a pokud se na tento ukazatel zaměříme, můžeme překlenout propast mezi dostupností a použitelností a vybudovat důvěru potřebnou pro masové přijetí.“

Terry, která má v oblasti nabíjení téměř desetiletou praxi, vysvětluje, že složitost systému plyne z nutnosti souhry více softwarových vrstev: „Nabíjecí stanice i elektromobily jsou doslova počítače. Všechno je to o tom, jak si mezi sebou ty softwary ‚podají ruce‘ a jak si rozumí. A pokud máte zkušenosti ze softwarového světa, víte, že si občas nerozumí vůbec.“

Tato neviditelná digitální bariéra se často projeví velmi konkrétně: například řidič dorazí k nabíječce, která podle displeje svítí zeleně a je „volná“, ale po zapojení kabelu buď nedojde k žádné autentifikaci, nebo proces začne a hned zase skončí bez zahájení nabíjení.

Situaci komplikuje i roztříštěnost systémů. Zatímco Tesla využívá vertikálně integrovaný systém, většina nabíjecí infrastruktury je výsledkem spolupráce několika různých firem: jedna vyvíjí hardware, jiná software, další zajišťuje správu, platby a konektory. Výsledek? Interoperabilita na bodu mrazu.

Zpráva upozorňuje i na stárnutí infrastruktury. Úspěšnost nabíjení klesá z 85 % v prvním roce provozu stanice na přibližně 70 % po třech letech. Často proto, že starší zařízení nelze jednoduše aktualizovat na nové protokoly – je třeba je fyzicky vyměnit. „U starších stanic nelze některé části zařízení v jednotce upgradovat na nový protokol,“ uvedla Terry. „Museli byste nasadit zcela nový kus zařízení.“

Dalším zádrhelem je absence důsledného regulačního dohledu. Zatímco čerpací stanice s benzinem kontrolují státní orgány pravidelně, nabíječky pro elektromobily dozor prakticky míjí. Úřady sice sledují veřejně dostupné nabíječky přes odbory pro váhy a míry, jejich zájem ale končí u ověření, že zákazník dostane tolik elektřiny, kolik zaplatil – nikoli u zajištění funkčnosti systému jako celku.

„Když stanice nefunguje vůbec, nedostanete sice samolepku, ale jejich kontrola je spíš o tom, aby nedocházelo k podvodu na zákazníkovi,“ vysvětlila Terry s tím, že nabíječky pro soukromé flotily mimo veřejnou síť neprocházejí kontrolou vůbec.

Zpráva doporučuje tři klíčová zlepšení: přijmout FTCSR jako hlavní ukazatel, zavést preventivní údržbu místo rychlých oprav a podpořit spolupráci napříč odvětvím s cílem standardizovat protokoly a sdílet data.

A přesto všechno Kameale Terry zůstává optimistická: „Je to řešitelný problém. I přechod z koní na benzinové motory nebyl jednoduchý. Ale někdo to vyřešil. Máme silnice, máme auta a teď jsme uvnitř nové transformace.“