Jsou země, které jsou zadlužené až po uši, a nic se neděje. Věřitelé dál nakupují jejich státní dluhopisy a jejich měny se nehroutí. Pokud chcete jen jeden příklad, pak je to Japonsko, které má dluh k HDP již přes deset let nad hranicí 200 procent.

Miroslav Zámečník

A pak jsou země, které při třetinovém poměru dluhu k HDP zbankrotují. Jeden by předpokládal, že věřitelé po takové zkušenosti budou obcházet takového dlužníka obloukem, ale ani to není pravda. Třeba v pásmu od Mexika po Argentinu dá docela práci najít zemi, která by si nedala alespoň půltuctík „events of default“, případů insolvence – jejich dluhy se staly „nevýkonnými“, kdybychom měli použít bankéřského eufemismu. A zcela samostatnou kapitolu píšou země subsaharské Afriky, které se propadají do dlužnické krize od dob dekolonizace před 60 lety periodicky. V jedné jsou právě nyní.

Nerovné pole

Navzdory kolosálnímu nárůstu zadluženosti v souvislosti s „pandemickými rozpočtovými schodky“ se tam, kde není pochyb o schopnosti splácet dluhy a kde centrální banky pomáhají velmi uvolněnou politikou, vlády dovedou financovat velmi levně; ty nejlepší dokonce se záporným úrokem, a to i v případě emisí dluhopisů s dlouhou splatností. Namátkou Švýcarsko, Německo, Nizozemsko nebo Finsko. Považte, že i takové Řecko, které je zadlužené zhruba stejně jako Japonsko a nedávno vyšlo z věřitelské kurately, má dneska výnos z desetiletého dluhopisu 0,68 procenta, zatímco Česko zhruba dvojnásobný (1,34 procenta k 2. únoru 2021). Mít národní měnu a relativně samostatnou měnovou politiku může být výhoda, ale nic není zadarmo – což vynikne ve srovnání se Slovenskem, které má nižší rating, vyšší zadluženost, euro a záporné sazby (výnos desetiletého dluhopisu -0,38 procenta). Ale o tom není řeč.

Miroslav Zámečník

Rozvojové země si ovšem za stejnou službu dost připlatí, pokud tedy vůbec mají přístup na kapitálové trhy: mexický dluh se stejnou splatností je na 5,27 procenta, brazilský 7,59 procenta, pákistánský na „baťovských 9,9 procenta. Jižní Afrika „solí“ 8,55 procenta, Nigérie necelých devět a Keňa skoro 12 procent.

Co si budeme povídat: Když máte třeba jako Keňa ekonomiku založenou na cestovním ruchu a v národních parcích a na plážích ani živáčka, dlouho se to udržet nedá. Zemím se spekulativním ratingem BB-, natožpak těm, u nichž je vysoká pravděpodobnost defaultu (s C, CC a nejhorším CCC ratingem od Standard & Poor’s, viz tabulka), pak nepůjčí delší peníze nikdo kromě mezinárodních institucí. Potíž je v tom, že ze 73 zemí, které se již loni na jaře „kvalifikovaly“ na obdobu splátkového moratoria (Debt Service Suspension Initiative – DSSI), připadalo na dlužní službu vůči mezinárodním finančním institucím 13,8 miliardy z celkových 42,7 miliardy dolarů. Věřitelé se na odklady nějak poskládají, ale jak ví každý český dlužník, který byl v moratoriu, znamená to jen valení problému před sebou. Čas se dá získat novými půjčkami, které refinancují ty staré, a ještě zůstane něco navrch na vykrytí plánované díry v platební bilanci.

Kam pro peníze

Svého věřitele si předlužené rozvojové země zatím nakonec vždycky našly, stejně jako nemocniční lůžko svého pacienta. Takže mezinárodní finanční instituce mají žně a opět po čase mohou rozvojovému světu ukázat, že tu nejsou pro Řecko, ale hlavně pro chudší státy se záchrannými balíky v rozsahu překračujícím 300 miliard dolarů. Je tady ovšem háček – mezinárodní, ale i národní rozvojové banky si chodí pro peníze na finanční trhy. Zpochybněte jejich nejvyšší rating a je tady problém, který se přesouvá z dlužníka na akcionáře.

Miroslav Zámečník

Minimálně od půlky 90. let se vždycky s každou pořádnou dlužnickou krizí vynoří nápad udělat něco jako insolvenční řízení pro státy, které by přimělo i soukromé věřitele, aby se podíleli na nákladech restrukturalizace (čti odpisu pohledávek) podle pravidel, jak jsou známa v národních legislativách, a nemohli různě předbíhat ve frontě. Máloco je složitější než zrovna tato problematika, pokud by měla být mezinárodně závazná, a hlavně vymahatelná.

Praxe „supích fondů“ byla a je poskupovat dluh za pár procent nominále a tak dlouho znepříjemňovat dlužníkům život, až z nich vyrazí „přiměřené“ výpalné. Nevím, co by se muselo stát, aby se opět po čase nerozletěli k hostině. Bude bohatá.

Miroslav Zámečník

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.