Kellnerová hoteliérkou? Luxusní pražský Four Seasons je na prodej, zájem má nejbohatší Češka

Luxusní hotel Four Seasons v srdci Prahy je na prodej. Nejblíže ke koupi má nejbohatší Češka Renáta Kellnerová, transakce by ale neměla proběhnout v rámci skupiny PPF.

Luxusní hotel Four Seasons v srdci Prahy je na prodej. Nejblíže ke koupi má nejbohatší Češka Renáta Kellnerová, transakce by ale neměla proběhnout v rámci skupiny PPF.

Celý článek
0

Komentář: Největší zelená fantasmagorie o vašich radiátorech za stovky miliard

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Celý článek
0

Česko je nejzadluženější v historii. Státní dluh vzrostl na 3,221 bilionu korun

Český státní dluh se v letošním prvním čtvrtletí zvýšil o 109,9 miliardy korun na rekordních 3,221 bilionu korun. Na každého Čecha tak teoreticky připadá dluh 295.480 korun. Míra zadlužení stoupla na 43,6 procenta hrubého domácího produktu (HDP) ze 42,4 procenta v roce 2023.

Český státní dluh se v letošním prvním čtvrtletí zvýšil o 109,9 miliardy korun na rekordních 3,221 bilionu korun. Na každého Čecha tak teoreticky připadá dluh 295.480 korun. Míra zadlužení stoupla na 43,6 procenta hrubého domácího produktu (HDP) ze 42,4 procenta v roce 2023.

Celý článek
0

Delfská věštírna zvaná inflace: Centrální banky už léta krotí inflaci metodou pokus-omyl

Tak jako po inflační krizi sedmdesátých let centrální banky přehodnotily způsoby řízení měnové politiky a od sledování měnové zásoby přešly k inflačnímu cílování, je zjevně nyní čas na opětovné přehodnocování. Cílování inflace je totiž u cíle – s dechem.

Delfská věštírna zvaná inflace: Centrální banky už léta krotí inflaci metodou pokus-omyl
ČNB | Hrot24, Tomáš Novák

Nedávná statistika ukazující, že inflace v tuzemsku hladce přistála na svém dvouprocentním měnovém cíli, způsobila radost i pochybnosti, zda to tak vydrží. A taky diskusi, zda by měly jít sazby dolů rychleji či pomaleji. Nějaký názor na to má každý. Podobně jako na fotbal.

Nejlepší oslavou vítězství by ale mělo být přemýšlení nad tím, co se vlastně stalo a proč v západním světě ty ceny tak ulítly. Širší veřejností všeobecně sdílené přesvědčení, že je za tím mohutné tištění peněz všemi rozhodujícími bankami světa, centrální bankéři vesměs – a nikoli překvapivě – odmítají. Kdo by také za ten masakr chtěl mít odpovědnost.

Možná to leckoho překvapí, ale bankéři pro to mají také poměrně přesvědčivá a jednoduchá data. Nabídl je například jeden z měnově nejkompetentnějších členů naší bankovní rady Tomáš Holub.

Ten na semináři pro analytiky srovnával růst širší peněžní nabídky (v bankéřském žargonu M3) v eurozóně a ve Spojených státech s růstem v Česku, Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Agregát M3 zdaleka nejmasivněji roste v eurozóně, v níž byla ze sledovaných oblastí průměrná inflace nejnižší. Ale hned za eurozónou je Česko, které excelovalo v obou disciplínách – růstu peněžní zásoby i inflaci, a bylo překonáno z uvedených zemí jen Maďarskem, kterému M3 rostl nejpomaleji ze všech. A mimochodem Česko je ze sledovaných zemí jediné, v němž peněžní zásoba po protiinflačním poklesu loni otočila zpátky vzhůru.

Podobně je na tom i velikost rozvah centrálních bank, z jejíž změny také nelze příliš odvozovat velikost posunů cenových hladin. To samozřejmě neznamená, že inflace už není friedmanovský peněžní jev. Jen ty souvislosti jsou čím dál složitější a objevují se v obtížně odhadnutelných časových posunech. Patrně klíčové je odhadnout nějaký startovací faktor. Holub upozornil na možné podcenění synergií měnové a fiskální politiky.

Čas přehodnotit staré zvyky

Tak jako po inflační krizi sedmdesátých let byly přehodnoceny způsoby řízení měnové politiky a od sledování měnové zásoby se přešlo k inflačnímu cílení, je zjevně nyní čas na opětovné přehodnocování. Maličká ČNB v tom jistě nesehraje nějakou přelomovou roli, ale vzhledem k tomu, že reagovala na situaci správně jako snad úplně první (a nakonec po názorových kotrmelcích se také mezi prvními dostává do stabilní situace), měli by k tomu její experti jistě co říci.

Laicky zvenku to s cílováním inflace nevypadá dobře. Někdejší šéf Fedu Alan Greenspan sice dokázal na přelomu tisíciletí účinně uklidit po dot-com bublině (internetové horečce), ale nezabránil jejímu nafouknutí. Navíc lze těžko popřít, že následná politika velmi nízkých sazeb v kombinaci s nedostatečnou mírou regulace vedla k mohutného rozmachu a rozšíření oněch hazardních hypotéčních derivátů, které následně stály za finanční krizí.

Po ní přišlo bezinflační až deflační období s extrémně levnými penězi, zápornými sazbami a oním nafukováním bilancí centrálních bank. To sice nevedlo k nastartování inflace nebo aspoň k posunu tempa růstu spotřebitelských cen, ale také pěkně nafouklo ceny aktiv a snížilo požadované budoucí výnosy, čímž snížilo tlak na inovace a růst produktivity. Co to znamená z dlouhodobého hlediska se teprve dozvíme.

A pak po covidu a s válkou na Ukrajině přišla nová velká vlna inflace, aniž by ji kdokoli čekal a předvídal. Ačkoli už zapínala forsáž, všichni hlásali, že jde jen o krátkou postcovidovou májovou přeháňku.

Dnes při pohledu na statistiky se opět objevují myšlenky, že bychom mohli být brzy hluboko pod inflačním cílem a oživovat ekonomiku. A centrální banky jsou při všech těchto událostech až odhodlaně „za křivkou“. Člověk by řekl, že delfská věštírna musela mít lepší úspěšnost, než mají modely cílování inflace a hon na přehřívající se ekonomiky.

K nějakým změnám v metodách provádění měnové politiky tak nepochybně dojde, jako k nim došlo po inflační krizi sedmdesátých let. Jedna věc by však mohla být jasná. Zkušenost ukázala, že politika a politikové měnové rozhodování – nehledě na deklarovanou nezávislost centrálního bankovnictví – přece jen ovlivňují.

V Evropské centrální bance si na nezávislost nikdo už ani nehraje. A současný šéf amerického Fedu Jerome Powell také začal podřazovat, až když ho Biden potvrdil ve funkci na další období. O Zemanově cirkusu u nás nemluvě.

Ale alespoň ten cirkus máme ve vlastních rukou. Do jmenování nového guvernéra zbývá ještě mnoho času, a tak by nebylo od věci promítnout mezinárodní zkušenosti do mechanismu jmenování funkcionářů řídících měnovou politiku. Už se diskutovalo o možnosti, aby kandidáty na členy bankovní rady schvaloval prezidentovi Senát (tak jako v případě soudců Ústavního soudu). Možná ještě důležitější je ale jiná paralela s Ústavním soudem – délka mandátu.

Členové bankovní rady, včetně guvernéra, by měli sloužit dlouho (ústavní soudci mají desetiletý mandát, kdežto členové bankovní rady jen šestiletý), protože zkušenost je dobrý doplněk intuice. A příležitost poznat pravdu z více stran je neocenitelná i z hlediska cenové stability. Za to by ten mandát měl být jen jeden bez možnosti opakování, aby byla veškerá snaha se zavděčit (politikům či komukoli jinému) zbytečná.

Možná by navíc samotná rada, včetně končících funkcionářů, měla mít nějaké oficiálnější právo připomínkovat výběr svých nových členů, ne-li je přímo vetovat. Vstupujeme do divokých politických dob a vliv různých politických exotů na jmenování klíčových funkcionářů poroste. A soudnosti, které už dnes není mnoho, bude ubývat.