V meziválečném období povětšinou stačilo, abyste o sobě prozradili tak dvě, nejvýš tři věci. Kde žijete, co děláte a zda pravidelně chodíte do kostela. A už bylo vcelku jasné, koho volíte. Velká krize to zkomplikovala, když mnohé zradikalizovala. Ještě větší binec poměrů přinesla válka. Ve volbách 1946 řada jistot padla. Vítězství komunistů zajistil venkov a pohraničí. 

Po listopadu 1989 razantně vstupuje na scénu otázka ekonomické reformy a poté třídní hlasování a dělení společnosti dle levopravého schématu. Nejpozději od voleb 2013 se to ale znovu komplikuje. Babiš luxuje pravici a o pár let později pro změnu levici. Společnost je trhána na kusy dalšími konflikty, případně pseudokonflikty.

Hodně konfliktů a hodně stran

Česká společnost se po několik staletí vyvíjela v rámci habsburské říše. České země nebyly na špici Evropy, ale nebyly ani na jejím chvostu. Od 18. století tudy prošly národní i průmyslová revoluce. A spolu s nimi vzniklo to, co slavní politologové Lipset a Rokkan označili za konfliktní linie („cleavages“). Tedy silné zlomové momenty ve společnosti, které měly sílu štěpit ji do nových skupin. Z nich pak vyrůstaly moderní politické strany. Konfliktů bylo hodně, a proto bylo hodně i politických stran. 

Část národně uvědomělého měšťanstva dala vzniknout národním liberálům. Následovalo organizování dělnických voličů do sociální demokracie, národně orientovaných dělníků, řemeslníků a části inteligence do národních socialistů, velké části venkova do agrární strany a konečně lidí pravidelně navštěvujících nedělní bohoslužby do katolického tábora. Každý měl svou stranu, někteří dokonce více. Za první republiky k nim přibyla ještě samostatná strana pro živnostníky. Od sociální demokracie se odštěpili komunisté. Velká krize dala trochu vyrůst i české verzi fašistického hnutí. To vše v národnostně přepestrém státě, kde své – a často dost podobně strukturované – politické strany měli i Němci a Slováci a v menším měřítku i Maďaři, Poláci, Rusíni či Židé.

Od reformy k levici a pravici

Po roce 1948 prošly české země jedním z nejrozsáhlejších znárodnění vůbec. Zmizelo podnikání a soukromé hospodaření. Drtivá většina majetku se ocitla v rukou státu. Komunistický režim přinesl regres české ekonomiky. Doprovázen byl i totální ztrátou jakékoli motivace, kterou hezky ilustruje dobové heslo „my předstíráme, že pracujeme, a oni předstírají, že nás platí“. To vše na jedné straně udusilo jakoukoli smysluplnou ekonomickou aktivitu. Na straně druhé to ale byl velký předpoklad pro etablování ekonomické reformy, návratu vlastnických vztahů a s nimi spojeného pohledu na odstátnění jako základního dělítka politické scény i společnosti. Po roce 1989 se nejdříve lidé dělí na zastánce „klausovské“ rychlé reformy a ty ostatní. Později sílí dělení na „klausovce“ a „zemanovce“.

Lidé už nevolí jen podle rodinné politické anamnézy a sympatií. Stále více se řídí vlastními zájmy. Dělí se dle svého užitku z transformace na její vítěze a poražené. Dělníci volí ČSSD, podnikatelé a manažeři ODS. Velká část důchodců volí ČSSD nebo KSČM, naopak mladí lidé volí strany ve středu a napravo. Na dominantní levopravé ose se velmi dobře dokážou zařadit jak voliči, tak i politické strany. Snahy o rehabilitaci Moravy coby země přežívající linie stát versus církev nebo pozdější postmaterialismus zelených byly v tomto ohledu pouhými epizodickými prvky.

Dokonce ještě ve volbách 2010, které se jinak nesly ve znamení „protikorupční revoluce“, bylo levopravé soupeření klíčovým momentem pro rozhodování. Zároveň ovšem osobnostně-politická rivalita Paroubek versus Nečas očividně přerostla únosnou míru a nahrála novým alternativám. Přesto zůstal počet stran zastoupených ve sněmovně stejný. 

Konflikty, pseudokonflikty, generační války

Nová uskupení, zejména ta po roce 2013, již prakticky vůbec nereprezentují zájmy vyrostlé zdola. Jsou odrazem konfliktů vnesených do společnosti shora jimi samými, jejich lídry a jejich schopnostmi mobilizovat voliče prostředky politického marketingu. Nejlepším příkladem je již zmíněný boj proti úplatkům. Proti kategorickému imperativu nekrást se bojovat nedá, zato se dá velmi kreativně ztvárnit v kampani. Je to typický pseudokonflikt. Jenže funguje.

Andrej Babiš, Tomio Okamura, Miloš Zeman a mnozí další mají vzácnou schopnost být zdrojem konfliktů. Názorovými veletoči přeskupují názory ve společnosti, nezřídka i v řadách svých původních sympatizantů a stran. Neustále dolují a vykopávají nová kontroverzní témata, kterými dle svých aktuálních potřeb štěpí společnost, aby se pak ve správnou chvíli, tedy před volbami, pokoušeli za sebou sešikovat její většinu.

Vedle takových pseudokonfliktů tu máme ale co do činění se skutečnými změnami ve společnosti, které mají potenciál vytvářet nové či obrozovat staré politické proudy. Boj s klimatickou změnou, masová mezikontinentální migrace, kulturní „války“ všeho druhu a jiné projevy politické, ekonomické a bezpečnostní globalizace. Nebo naše zahraniční politika, zajištění bezpečnosti v rámci existujících struktur, spory o Čínu, Rusko, USA, EU. A k tomu problémy sdílené ekonomiky, reprezentace různě velkých měst a obcí, insolvence, exekuce, osobní bankroty a jejich řešení, nedostatek bytů, úpadek velké části státního školství, rozklad sociálních služeb, spor o nezávislost médií. To je jen malý výčet toho, co nás v různé míře štěpí. Nepřehledně a nesrozumitelně. A proto vlastně nezodpovědně.

Výsledky voleb v roce 2017 ovšem potvrdily i jiné, zásadní dělení společnosti. Odehrály se ve znamení souboje generací a soubojů o generace. ANO v nich jasně dominovalo v kategorii voličů nad 60 let, kde získalo přes 40 procent. Druzí v pořadí byli komunisté s nějakými 13 procenty. ODS a Piráti, tedy strany na celkovém druhém a třetím místě, získaly v této kategorii šest a čtyři procenta. ANO vcelku bezkonkurenčně ovládlo i střední věkovou kategorii 35 až 59 let, byť zisk 26 procent je nižší než celostátní průměr. Největšími konkurenty tu byli v pořadí ODS, SPD a Piráti, z nichž ani jedna strana nezískala více než 13 procent. Piráti zvítězili mezi nejmladšími voliči do 34 let, kde jako jediní získali přes 20 procent. Druhá v pořadí byla ODS s 18 a třetí ANO se 14 procenty. Velká skupina voličů této kategorie se navíc přiklonila k volbě malých stran, které nepřelezly pětiprocentní hranici, zejména Zelených či Svobodných. 

Právě obrovská roztříštěnost nejmladší věkové kategorie a jen o něco menší rozrůzněnost preferencí střední generace jasně signalizují, že konfliktní pojetí postavené na neustálém hledání dalších a dalších příčin odlišností prostě funguje. V době, kdy se dají s 20 procenty dají vyhrát volby, to zkrátka má svou hlubokou logiku.

Autor je politolog a prorektor vysoké školy CEVRO Institut.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Ladislav Mrklas