Václav Svátek, generální ředitel ČMIS
ČMIS / Shutterstock.com, koláž Hrot 24
Investiční horečka kolem datových center. Kde končí realita a začíná hype?
Investice do datových center se přesouvají od technologií k infrastruktuře. Energie, konektivita a stavební kapacity určují, kde mohou růst inovace, zatímco samotné servery a AI akcelerátory musí fungovat v rámci těchto fyzikálních a legislativních limitů.
Václav Svátek
Více než 3,2 bilionu dolarů míří do části, která není vidět, ale bez níž sektor nefunguje – do energie, přípojných bodů, chlazení a stavebních kapacit. Dalších zhruba půl bilionu pak do samotné energetiky. Žádné špičkové čipy ani nové architektury nezachrání situaci tam, kde chybí výkon nebo stabilní infrastruktura. Přesto má trh tendenci se dívat na datová centra jako na technologii, kterou lze rychle měnit. Ve skutečnosti je pořadí opačné. Nejdřív musí vzniknout infrastruktura, teprve na ní mohou růst inovace. Právě infrastruktura dnes naráží na limity, které nejsou flexibilní ani rychlé.
Zbylá část investic směřuje do samotných technologií. Tady je dynamika přesně opačná. Zařízení zastarávají rychle, provozní nároky rostou a tlak na návratnost vede k prostředí, kde být „první na trhu“ často znamená, že budete první, kdo bude muset obměnit velkou část technologií. Infrastruktura datových center má životnost dvacet až třicet let a její ekonomická návratnost se typicky pohybuje v horizontu pěti až deseti let. V případě technologií – serverů, úložišť, síťových prvků a zejména AI akcelerátorů – je to jiné. Jejich životnost je jen několik let a investice se musí vrátit nejpozději do zhruba 18 měsíců. Kdo se netrefí do správné generace akcelerátorů, může odepsat projekt ještě dřív, než se rozjede.
Zároveň je důležité si uvědomit, že přibližně třetina všech investic nesouvisí s AI, ale s tradičními workloady, které rostou stabilně už dvě dekády tempem kolem deseti procent ročně. Tedy žádná revoluce, ale pokračování dlouhodobého trendu. Marketing inovací zrychluje, ale změny uvnitř firem postupují pomaleji. Technologie rostou rychleji, než trh dokáže absorbovat.
Kdo to všechno zaplatí?
Hlavními investory zůstávají hyperscale firmy a právě ony patří k těm nejdisciplinovanějším. Staví jen tam, kde se setkají správné podmínky, jako vhodná lokalita, dostupná energie, stabilní konektivita a ekonomická logika. Pokud se některý parametr změní, neváhají projekt zastavit i těsně před realizací. Jde o detailní pochopení toho, co rozhoduje o udržitelnosti datové infrastruktury.
Nakonec náklady zaplatí zákazníci těchto technologických korporací. Investice se vždy postupně promítnou do cen cloudových služeb, úložišť, výpočetních kapacit i předplatného AI nástrojů. Je to standardní model – infrastrukturu budují technologičtí giganti, ale financují ji firmy a jednotlivci prostřednictvím měsíčních faktur. Jen málokterý projekt skončí jako čistá ztráta na straně investora. Výjimkou jsou jen ty, které vsadí na špatnou technologii nebo na AI hype bez reálného využití.
Stále častěji však narážejí na to, že očekávaná poptávka neroste stejným tempem jako investiční nadšení. Kapitál reaguje na trendy a prognózy, ale reálná poptávka firem se odvíjí od mnohem pomalejších procesů, například úprav architektur, bezpečnosti, kompatibility a schopnosti integrovat nové technologie do provozu. Proto některé projekty neztroskotají na technologii, ale na tom, že v praxi předběhnou poptávku vlastních zákazníků.
Co brzdí výstavbu datových center
V Česku i v Evropě naráží výstavba hlavně na pomalé a nejasné procesy státu. Získání povolení trvá roky, energetická dostupnost je nejistá a legislativa reaguje pomaleji, než roste poptávka trhu. V zemi, kde trvá stavební povolení na datové centrum deset let a na elektrárnu třicet, se o rychlém rozvoji mluvit nedá. Výsledkem je odliv investic do regionů, kde dávají procesy větší jistotu.
USA a Čína dokážou stavět rychleji díky jasným pravidlům a rychlým rozhodnutím. To, co v Evropě trvá roky, tam zvládnou během měsíců. Právě tato rychlost jim umožňuje se soustředit na to podstatné, jako je cena energie, technické řešení a rychlost dodávek technologií. Zatímco u nás se projekty zasekávají na procesech, tam rozhodují ekonomické a technologické faktory, které nakonec určují konkurenceschopnost celého projektu.
Druhou velkou brzdou je technická realita. Moderní datové centrum není o tom, kolik serverů se vejde do haly, ale o tom, kolik energie lze stabilně dodat a jak efektivně odvést teplo. Pokud tyto parametry nesedí, projekt jednoduše není možné postavit. S rostoucí výkonovou náročností AI se změnil i způsob plánování. Kdysi rozhodovala velikost haly, dnes množství dostupného výkonu. To zásadně mění kvalitu lokalit. Místa, která vypadají dobře na mapě, energeticky často nedávají smysl, zatímco lokality s robustní infrastrukturou se dostávají do popředí.
Rok, kdy auta převzala umělá inteligence. Automobilový průmysl v roce 2025 na bodu zlomu
Datová centra nejsou software. Jsou to kritické stavby s fyzikálními limity, které neurychlí žádná vizualizace ani investorská prezentace. Kdo dnes mluví o miliardových investicích, měl by se v první řadě ptát, kde je dostupná energie, jak rychle je možné projekt schválit a jaká je skutečná poptávka. Budoucnost datové infrastruktury neřídí marketing, ale energie, legislativa a schopnost stavět tam, kde to dává dlouhodobě smysl.
Autor je generální ředitel ČMIS
Máte co říci? Pošlete nám svůj komentář na komentare@hrotmedia.cz
